Co pro autorku znamená psát o takto osobních a citlivých příbězích
Nejdřív jsme s dokumentaristy z Paměti národa pracovali na velké rešerši pamětníků, kteří prožívali milostné příběhy. A po dopsání knihy přišel ještě náročnější úkol, protože jsem všechny dosud žijící hrdiny obeslala, obvolala a povídky jsem jim poslala. V tu chvíli začal náročný proces autorizace, při které jsem musela několik věcí opravit, upřesnit, jednu povídku jsem přepisovala úplně celou. Všem pamětníkům jsem se zároveň snažila vysvětlit, že nejde o dokumentaristicky zpracované příběhy, ale o beletrii.
Bylo těžké zachovat rovnováhu mezi autentičností příběhů a literárním stylem?
Čím víc toho o sobě a o svém milostném příběhu ti lidé řekli, tím to pro mě bylo snadnější. V jednom případě jde o příběh mladého muže, který emigroval do západního Berlína s přítelkyní a celou cestu popsal velmi podrobně. Třeba chvíli, kdy se na ně zamračil celník na rumunských hranicích nebo jak vypadal houf lidí v letištní hale. To mi při psaní nesmírně pomáhalo. Ve chvíli, kdy pamětník svůj příběh jen tak přelétl, musela jsem si začít už víc domýšlet a to mě samozřejmě dostávalo na tenčí led.
V jakých historických kulisách se příběhy odehrávají?
Při výběru jsme začínali v předválečné době a šli jsme až po revoluci 1989. Chtěla jsem, aby všechna období byla zastoupena rovnoměrně. Velké množství příběhů jsme měli z 50. let, kdy jeden z partnerů, většinou muž, byl dlouhou dobu uvězněn, zatímco žena na něj čekala a jejich láska i přesto přetrvala. Všechny jsem ovšem použít nemohla, proto jsem vybrala dva příběhy, které toto období reprezentují.
Nejmladší osudy tedy končí Sametovou revolucí?
Ano, tři příběhy končí rokem 1989 a nabízejí tři různé pohledy na dobu normalizace, pozdní normalizace a pád režimu. Jeden se odehrává v Teplicích a je to příběh z prostředí pankáčů, ten mě hodně bavil. Pak je tam příběh dívky z východního Německa, jejíž přítel emigroval s rodiči do Německa západního, a oni se scházeli v Karlových Varech. Ten tedy končí pádem berlínské zdi. Pak jsem zpracovala příběh z undergroundu, příběh mladých lidí, kteří na venkově válčili s místním JZD, přesněji spíš JZD válčilo s nimi. Další dva příběhy mají dohru po roce 1989.
Může podle vás láska vzkvétat i v nejtemnějších obdobích lidských dějin?
Nejspíš jsem se utvrdila v názoru, že lidé jako takoví jsou v podstatě pořád stejní a jejich jednání je odlišné jenom kvůli tlaku okolností. Když musejí čelit nějakým opravdu tragickým a dramatickým okolnostem, tak to, co prožívají, je najednou intenzivnější a zanechá to v nich silnější vzpomínku. Vztahy, na které v dnešní době máme roky nebo desetiletí, si museli oni odžít během mnohem kratšího času a nic z kulis toho příběhu se už nevrátilo. Vše zůstalo uzavřené v relativně krátkém časovém období, což jejich vzpomínku zesílilo a ta získala punc osudovosti.
_moreDetail_x1_949x1280_2pass_moreDetail.jpeg)
Jak podle vás budou příběhy na čtenáře působit?
Byla bych ráda, kdyby si čtenáři uvědomili, že ti hrdinové jsou v podstatě stejní jako my. Mají úplně běžné a normální emoce, což jejich statečnost dělá ještě větší. Oni taky řešili, jestli se budou tomu druhému, taky řešili, jestli se právě třeba nechovají trapně, jenže to se dělo během doby jejich totálního nasazení, v uranovém dole nebo ve chvílích ohrožení života. I za takových okolností mohlo nastat takové to trapné ticho, které zamilovaní zažívají na obyčejném rande i dnes. Chtěla bych knihou připomenout, že všichni hrdinové měli autentické a nám blízké normální emoce, a člověk se s nimi může snadno ztotožnit.
Dorazí někdo z hrdinů knihy na křest?
Chci určitě pozvat všechny pamětníky, se kterými jsem byla v kontaktu. Nevím, kolik z nich bude moct přijet, protože většina z nich jsou mimopražští. Ale určitě dorazí dvě dámy z příběhů, které jsem pozvala jako kmotry knížky. Je to paní Jana Kociánová a Naďa Köhlerová. Kromě nich přijde jako kmotra ještě režisérka Helena Třeštíková.
