„Už můj pradědeček se v Lubech zabýval výrobou hudebních nástrojů, můj děda taky,“ vyprávěl pro Paměť národa mistr houslař Jan Pötzl. „Hlavně můj otec, ten dělal nástroje od začátku do konce. Jeho předkové dělali jen části. To byla ta manufaktura, která v Lubech kvetla! Zabývali se tím všichni – někdo dělal třeba jenom krky nebo hlavičky, někdo korpusy. Přenášelo se z baráku do baráku, až vznikl celý nástroj. Já jsem to už nezažil, ale z vyprávění vím, že se říkalo, že v Lubech je nebe plné houslí. Kam se člověk podívá…“
Schönbach
To bylo před druhou světovou válkou. Luby byly tehdy doma i ve světě známé pod názvem, který v hudebním světě dodnes rezonuje – Schönbach. Ve městě se tehdy mluvilo německy, koneckonců i zmiňovaný Josef Pötzl, Janův otec, byl německého původu. Stejně jako pamětník Nikolaus Markert, synovec houslaře Niklase Kirschnecka.
Dnes žije ve východoněmeckém Duryňsku, před válkou byl malé dítě: „Bylo nás tam asi pět tisíc obyvatel, Němců. Češi byli ‚pohraničníci‘, my jsme jim říkali financové. Ti tam bydleli se svými rodinami. Ještě přednosta železniční stanice byl Čech a asi tam byl i nějaký český učitel, ale celkem jich bylo málo.“
Město žilo hudbou, téměř všechny děti chodily na housle do hudební školy, i malý Nikolaus. Pamětnice Gerhilde Benker se narodila do rodiny Höfnerových, což byli „fabrikanti“, ve skutečnosti spíše provozovatelé větší manufaktury na výrobu kytar.
Růže pro Hitlera
Hospodářská krize ve třicátých letech znamenala prudký pokles poptávky po hudebních nástrojích. V Lubech jako i jinde v německojazyčných oblastech rostla nespokojenost. A bohužel i volání po jednoduchých populistických řešeních a vládě silné ruky. A v sousedním Německu ji nabízel nacistický režim Adolfa Hitlera...
„Pak přišel rok 1938 a tehdy to už zavánělo válkou. Přijeli čeští vojáci a jezdili po ulicích v malých tancích a nákladních autech a stříleli do vzduchu,“ vzpomínal Gerhard Dotzauer, syn výrobce mandolín. „Můj otec absolvoval v roce 1926 výcvik v české armádě. A když byla mobilizace, měl narukovat. Ale on se rozhodl utéct do Německa, přiběhl domů a volal: „Kluku, musím pryč!“ Rozrazil dveře do ložnice, popadl kabát a zmizel zadním vchodem. A to už mu byli v patách čeští policisté a chtěli ho zatknout. Pak jsme o něm několik týdnů neslyšeli.“
Brzy poté Nikolaus Markert viděl vjíždět do města auta wehrmachtu. A jela vpravo! Mnichovská dohoda vstoupila v platnost, Sudety připadly hitlerovské Říši. Ve městě se zanedlouho objevil i Adolf Hitler osobně, obyvatelé ho vítali, sešly se masy lidí.
Květiny nakonec osobně Hitlerovi předat nedokázal. Tehdy ho to naštvalo, dnes je rád.
Inter arma silent musae
Během války ale múzy i muzika, jak známo, mlčí. Hudební průmysl byl nepotřebný, všechna výroba mířila na frontu. „Za války jsme už nemohli v našem podniku vyrábět hudební nástroje,“ vzpomíná Gerhilde Benker. „Dělali jsme třeba dřevěné podrážky do bot, pak dřevěné pantofle pro wehrmacht. A pak už pro válečné úsilí Německa ani to nebylo dost důležité, tak jsme museli vyrábět bedny na munici.“ Malá Gerhilde to asi nejspíš ani nevěděla, ale podle vyprávění jiných pamětníků se ve fabrice na kytary vyráběla i munice.
Hudebníci a muzikanti odcházeli na frontu. I když často se pokoušeli uchytit ve vojenských kapelách, aby nemuseli přímo střílet, ne každý měl to štěstí či vůli. Množily se zprávy o padlých sousedech, ale i o zvěrstvech, které Němci páchali na východě. Nikolaus Markert se o tom dozvěděl kvůli nešťastné smrti svého kamaráda Bertolda. „Jeho otec byl výrobcem kontrabasů. Velký, silný chlap. Nevstoupil do wehrmachtu, ale k policii a byl šťastný, že je v bezpečí, že není na frontě. Poslali ho pak do Ruska a tam dělal něco, s čím se vůbec nedokázal srovnat.“
Perfektní angličtina
Samotné boje se Lubům ale vyhýbaly s výjimkou jednoho nevelkého náletu, který zdevastoval archiv místního fotografa Zinnera. V květnu 1945 přišli do Lubů Američané, v zásadě bez boje. „Luby měly vždycky čilé styky s Amerikou kvůli exportu hudebních nástrojů. A měly taky šikovné absolventy obchodní akademie v Karlových Varech, ti mluvili perfektně anglicky. Takže se poměrně rychle dohodli,“ vyprávěl Alfred Neudörfer, syn stejnojmenného houslaře. „Můj táta živil celou rodinu tím, že hrál na housle v důstojnických kasinech. Místo peněz nosil domů potraviny.“
Asi nejzajímavějším příkladem poválečné spolupráce Američanů s lubskými Němci je příběh Freda Wilfera, který jako voják wehrmachtu padl do amerického zajetí a přešel na druhou stranu do americké armády. Do Lubů se vrátil po válce v uniformě amerického důstojníka a organizoval nejen výkup hudebních nástrojů pro Američany, ale i převoz velkých objemů rezonančního dřeva a strojů z místních manufaktur přes hranice do americké okupační zóny Německa. To byl základ vybavení, na kterém později Wilfer v Německu založil firmu Framus, která se stala světoznámým výrobcem strun a kytar. Právě její jméno využila ve svém názvu česká kapela Framus Five.
Na výkupu produkce lubských nástrojářů pro americký trh se podílela i lubská firma Benedikt Lang, pro kterou pracoval tehdy patnáctiletý Ewald Hannabach: „Lang shromažďoval a skrýval kytary a nástroje a Američané si je odváželi. Jednou ho někdo udal a sebrala ho česká policie. Ale nic se mu nestalo, protože za vším stáli Američané.“
Zatímco Wilfer převážel zboží a stroje ve velkém, řada lubských nástrojářů se snažila před odsunem dostat přes hranice alespoň něco ze svého majetku. „Říkal jsem si – co bude, až nás vystěhují?“ vzpomíná Gerhard Dotzauer. „Táta neuměl nic než vyrábět mandolíny. Ale na to potřeboval materiál a nástroje.“
„A pak jsem díky tomu věděl, kde jsou, a přešel hranice, odevzdal věci u příbuzných a zase se vrátil. Dělal jsem to několikrát týdně. Abychom mohli v Německu začít znovu vyrábět mandolíny.“
Nový Schönbach v Německu
Divoký odsun bezprostředně po válce se lubským Němcům vyhnul, ale pak už ne... „Jednou jsme seděli u oběda, babička, matka a já. Někdo zaklepal na dveře, stáli tam tři Češi v civilu. ‚Máte nějaké šperky? Máte nějaké zbraně? Máte nějaké peníze?‘ Pak nám řekli, že musíme do dvou hodin opustit dům. Směli jsme si s sebou vzít jen pár kusů oblečení a všechno ostatní muselo zůstat,“ vzpomíná Gerhilde Benker.
„A potom v pátek 13. září 1946 nás odvezli ze Schönbachu v nákladních autech. Nejprve do tábora v Chebu. Samozřejmě jsme doufali, že se dostaneme do Bavorska a znovu se setkáme s otcem, který byl v té době internován v Norimberku. A to se nám podařilo. Cestovali jsme z Chebu v dobytčích transportech, a tak jsme se dostali do Bavorska.“
Nástrojáři z Čech byli po odsunu nejprve rozptýleni po celém Německu. „V Lubech fungovala sdílená práce a po válce v Německu taky. A proto dávalo smysl, aby všechny výrobce komponentů jako řezbáře kobylek, soustružníky kolíků a tyhle lidi sestěhovali na jedno místo,“ vypráví paní Gerhilde, jak se řada lubských rodáků usadila poblíž Erlangenu v Bubenreuthu, kde pro ně vzniklo nové sídliště.
Ve vesnici Bubenreuth žilo před válkou asi pět set obyvatel, převážně zemědělců evangelického vyznání. Přijmout přes tisíc uprchlíků katolické víry proto vyžadovalo velkou odvahu, ukázalo se to ale jako skvělé rozhodnutí. „Snažili se všechno znovu vybudovat tak, jak to bylo v Schönbachu. Ale už bylo po období domácích prací, protože ty nové byty a domky byly malé a na začátku musely v jednom domě bydlet vždycky dvě rodiny. Tím pádem se podniky zvětšovaly a lidé pracovali v továrně. Nakonec jsme ve firmě Höfner zaměstnávali až tři sta lidí,“ vypráví Gerhilde Benker.
Tradice v Lubech
Československé vládě také brzy došlo, že odchod německého obyvatelstva by znamenal ztrátu důležité kulturní tradice, ale i ekonomických příležitostí. Část německých houslařů tedy byla z odsunu vyjmuta a museli v zemi zůstat do nejdéle až šedesátých let. „Proto se musel Josef Sandner zase vrátit do svého baráku,“ vypráví houslařský mistr Emil Lupač o osudu svého budoucího tchána. „Už byli na nádraží, všechno připravený. A vtom přišel ze závodů úředník s tím, že jeden ze Sanderů musí zpátky, protože dělá mistrovská cella a to bude potřeba. Tak ho zase šoupli zpátky. A to se stalo vice houslařům německé národnosti, kteří potom pracovali pro Cremonu. A přitom ještě zapracovávali a zaučovali učně a dělníky.“
Jedním z učňů v národním podniku Cremona Luby byl i sám Emil Lupač. Osudovým se mu stalo, že v Lubech potkal „děvčátko s krásnýma hnědýma očima“, Sandnerovu dceru Elfriedu. Navzdory tehdy převládající atmosféře mu její původ nevadil, vzal si ji za ženu, a stal se tak pokračovatelem rodinné tradice lubských Sandnerů. Nebyl sám, kdo se vydal do města naučit se houslařskému řemeslu.
„Mně celý základ naučil mistr Pötzl,“ vzpomínal mistr Karel Zadražil na dalšího z německých houslařů, který v Lubech zůstal. „Byl to Němec, ale byl to vynikající člověk, uznávaný všemi. Jeho chování k nám bylo nepředstavitelně krásné. Vzal si Češku a měl dva syny.“ Jedním z nich byl v úvodu článku představený Jan, který na svého otce také vzpomíná jen v nejlepším: „On byl ‚mistr houslař‘ a jeho nástroje putovaly do světa. Cremona si tím dělala velkou reklamu. Do konce života dělal vynikající, mistrovské housle.“ V rodinné houslařské tradici a výrobě slavných „pöztlovek“ dodnes pokračuje nejen Jan Pötzl, ale už i jeho syn David, kteří sídlo rodinné firmy přesunuli do nedalekých Karlových Varů.
Navzdory ne zcela úspěšné transformaci národního podniku Cremona po roce 1990 a sílící konkurenci levných nástrojů z Asie pokračuje v Lubech u Chebu výroba nástrojů dodnes. „U nás za všechno můžou ženy,“ směje se lubský houslař Tomáš Skála, který se přiženil do rodiny Emila Lupače. Přes jeho manželku Martinu a ženu pana Lupače Elfriedu se tak totiž dědí po přeslici nástrojářský um rodu Sandnerů. A pokračovat bude i dál… „Založili jsme se synem malou firmičku s názvem Violin Schönbach a chceme dál dělat krásné nástroje,“ slibuje Tomáš Skála.
