Nacisté je totiž nemohli vyhnat na pochody smrti a nestihli je zavraždit v plynových komorách. Podcast Hlasy paměti tentokrát bude o osvobození nejhrůznější nacistické továrny na smrt.
„Němci se velmi snažili, aby nezůstali žádní svědci toho, co se v Osvětimi dělo. To je pravděpodobně ten hlavní důvod, proč většinu vězňů vyhnali na takzvané pochody smrti. Myslím, že to bylo asi šedesát tisíc lidí,“ vysvětluje dokumentarista Adam Drda, jak vypadaly poslední dny vyhlazovacího tábora Osvětim. „A těch sedm tisíc lidí, kteří v táboře zůstali, mělo být povražděno.“
„Oni ale neměli co jíst, žili v nepředstavitelných poměrech, bylo mínus dvacet stupňů. A myslím si, že pro většinu z nich, když viděli první sovětské vojáky, tak nějaká velká euforie nenastala...“
Osvětim byla komplexem celkem tří koncentračních a vyhlazovacích táborů. Jako první v roce 1940 vznikl Auschwitz I – kmenový tábor s cihlovými baráky a kovovou bránou s cynickým nápisem Arbeit Macht Frei (sprostě tak byla zneužita původně Hegelova myšlenka o důležitosti práce jako sebeutvářejícího momentu člověka – pozn. red.). O rok později byl vystavěn Auschwitz-Birkenau neboli Osvětim Březinka – obrovský lágr se dvěma krematorii a plynovými komorami. Právě sem mířili transporty s Židy z celé Evropy. Auschwitz III pak byl průmyslovou továrnou, kde vězni pracovali.
„Od Osvětimi I do Březinky jsou to zhruba tři kilometry. Když jsem tam před pár lety byla, šla jsem tu cestu pěšky, a už když se člověk blíží k táboru, který většina lidí zná z různých dokumentárních filmů, tak už na něj padá tíseň,“ popisuje novinářka Lucie Korcová. „Byla jsem tam v srpnu, měla jsem na sobě téměř zimní bundu, a přesto jsem se třásla zimou. Je to místo, kterým se neustále žene ledový vítr, kde je nepříjemně, kde se na té planině opravdu není kam schovat.“
S likvidací vyhlazovacího tábora nacisté začali už v létě 1944, kdy se Rudá armáda přiblížila na vzdálenost dvou set kilometrů od Osvětimi. Masové vraždění pokračovalo až do podzimu, v listopadu se pak krematoria zastavila. 20. a 26. ledna 1945 je nacisté vyhodili do povětří a většina dozorců tábor opustila.
„Koukám z okna a najednou vidím – to bylo dopoledne 27. ledna – německého vojáka. Všechno bylo zasněžené a ten voják jde sám. Spěchal, ale už nemohl utíkat. Skoro bych řekl, že spěchal na Západ,“ vzpomínal Tomáš Radil. Na začátku roku 1945 mu bylo čtrnáct let. „Zavolal jsem na druhého chlapce a říkám mu: ‚Podívej se na toho Němce. Co kdybychom tady měli flintu, tak ho zastřelíme?‘“
„A tak jsem viděl posledního utíkajícího Němce v Birkenau. To byla moje ‚historická role…‘“
Jak vypadal návrat českých vězňů z koncentračních táborů? Poslechněte si nový díl podcastu Hlasy paměti s Lucií Korcovou a Adamem Drdou. Celý pořad najedete v audiozáznamu. Nová epizoda vychází každých 14 dní. Přihlaste se k odběru, ať vám žádný díl neuteče!
