Volné

Alžběta Vargová zapisovala jména popravených nacisty, Jarmila Weinbergerová zachraňovala životy v Terezíně, Leonid Dohovič putoval jako čtrnáctiletý do gulagu. Květoslava Bartoňová zachránila 45 dětí ze slovenského Údolí smrti.

V listopadu si připomínáme kvítkem vlčího máku hrdinství těch, kteří bojovali za naši svobodu. Jedním z nich byl Jozef Gula jako člen elitní paradesantní brigády.

Ve svých čtyřiadevadesáti letech se Stanislav Čáslavka ohlížel za dramatickými okamžiky 20. století s humorem. Nejbolestnější vzpomínkou pro něj byla kapitulace Československa po mnichovské dohodě.

František Filip se narodil bez rukou a naučil se vše obstarat nohama. Heslo „Chci, a proto umím“ ho dostalo až do Bílého domu a Henry Ford jeho píli ocenil tím, že mu daroval auto na nožní ovládání.

Čtrnáctiletý Leonid „Levko“ Dohovič se nechtěl smířit se sovětizací Podkarpatské Rusi a za šíření protisovětských letáků putoval na deset let do gulagu. Trest ho nezlomil, z lágru kopal tunel.

Adolf Eichmann zodpovědný za vyhlazování Židů prohlásil: „Necítím se být vinen.“ Jeho oběti si hrůzné břemeno ale nesly po celý život. Paradoxně často mělo podobu nevyslovitelné viny.

Příslušníci pěti československých dělostřeleckých pluků vzpomínají na drtivé vítězství v bitvě u Jasla 15. ledna 1945, která otevřela Rudé armádě cestu ke Krakovu a Osvětimi.

Maďarsko se stalo po Polsku druhou zemí, v níž komunisté kapitulovali. O půlnoci z 10. na 11. září 1989 otevřelo hranice s Rakouskem, a umožnilo tak tisícům občanům NDR emigrovat přes Rakousko do západního Německa.

Na násilnou kolektivizace českého a moravského venkova a tzv. rozkulačování vzpomínal Josef Jehlík, „kulak“ a vězeň, sedlák z Úboče na Domažlicku.

Je neděle odpoledne 6. listopadu 1955, sychravý podzimní den. Deseti politickým vězňům se povedl husarský kousek: prokopali se skoro dvacetimetrovým tunelem z jáchymovského lágru Nikolaj.