„Dělám to kvůli dětem.“ Touto větou si lidé v době normalizace často zdůvodňovali různé kompromisy s režimem. Kvůli dětem – aby je nepřipravili o možnost studovat a žít podle svého – mlčeli na schůzích, chodili k volbám, v krajním případě i vstupovali do KSČ. Komunistická moc si toho byla dobře vědoma a právě budoucnost dětí se stávala častým nástrojem vydírání. Onu větu „dělám to kvůli dětem“ však mnozí vnímali i opačně. Právě kvůli tomu, aby dětem byli dobrými rodiči, se nechtěli zpronevěřit svým hodnotám a dostávali se do konfliktu s režimem. Je těžké soudit, zda dětství v disidentské rodině bylo lepší, nebo horší než v obyčejné. Z vyprávění pamětníků je však znát, že bylo v mnohém jiné.
Permanentní bojovka
Rodina, v níž vyrůstal nynější politik Marek Benda, se až do roku 1977 od mainstreamu odlišovala jen tím, že s rodiči a sourozenci chodili do kostela. Poté, co jeho otec podepsal Chartu 77, však do jejich života vstoupily domovní prohlídky, strach z odposlechů a další „průvodné“ jevy disidentského života. Marek se odmalička zapojoval do konspirací, předával vzkazy, učil se, jak se chovat při domovních prohlídkách a později jak reagovat u výslechu. Vnímal to jako dobrodružství a svéráznou bojovou hru, i když na něj jako na nejstaršího syna někdy bylo naloženo až příliš odpovědnosti: Státní bezpečnost si totiž k domovním prohlídkám s oblibou vybírala okamžiky, kdy doma nebyl ani jeden z rodičů…
Nový tištěný Magazín Paměti národa
Podstatně traumatičtějším zážitkem jsou domovní prohlídky ve vzpomínkách Tobiáše Jirouse, syna kunsthistoričky a básnířky Věry Jirousové. Patrně také proto, že je poprvé zažil už v předškolním věku:
„Ráno vám zazvonili na dveře a hrrr – chlapi tam vlítli jako přepadovka. Najednou měl člověk to zlo rovnou doma. Šel z toho strach.“
Vpád policie vnímal jako narušení základního pocitu bezpečí: „Tam, kde by se člověk měl cítit bezpečně, ve svém pokoji, je estébák a prohrabuje se vším možným, hází to na podlahu. Měl jsem z toho pocit hnusu, jako by po mně steklo něco slizkého.“
Rodiny si bránily své soukromí, jak to šlo. Ondřej Němec, jeden ze sedmi dětí Dany a Jiřího Němcových, popisuje způsoby, jak se snažili obejít odposlechy umístěné v jejich bytě: důležitá témata se řešila za zvuku tekoucí vody ve sprše nebo na balkóně. Před domovními prohlídkami se jim někdy podařilo zničit velkou část protirežimních materiálů, což jeden z agentů při vstupu komentoval sarkasticky: „Teda, tady se uklízelo…“
Život v pospolitosti i v izolaci
„Že jsou bolševici špatní, to jsme věděli už odmala,“ říká Ondřej Němec. Děti z disidentských rodin byly sice odmalička součástí přísné konspirace, na druhou stranu neznaly dvojí život, konformitu navenek, a nadávání na režim v soukromí, k němuž byla vychovávána většina jejich vrstevníků. I kvůli tomu ve škole často nezapadaly mezi spolužáky. Například děti Němcových měly striktně zakázáno chodit do Pionýra nebo do prvomájových průvodů. Ondřej Němec vzpomíná, že jako malý litoval, že nemůže s lampionem do průvodu k výročí říjnové revoluce v Rusku. Ani jeho starší sestra Jana se ve škole necítila dobře: „Pořád nám pouštěli dokumenty o válce a o koncentračních táborech, neustále ve škole byly cvičné poplachy. A když byl poplach, utíkaly jsme se sestrou domů, přece nebudeme ve škole, když začíná válka!“
Toto vyčlenění, které zažívaly ve školním kolektivu, jim však vynahrazoval bohatý společenský život, jímž žily zejména rodiny pražských chartistů. „Rodiče na nás měli čas, dělaly se společné akce, chodilo se na pikniky, Nový rok se slavil společně. U nás doma každý večer někdo seděl a my jsme byli neustále v nějakém kolektivu,“ říká novinářka Saša Uhlová, dcera Anny Šabatové a Petra Uhla. Byt rodiny Němcových v Ječné se stal legendárním místem setkávání intelektuální elity a undergroundu, chodili sem filozofové jako Jan Patočka, Jan Sokol či Ladislav Hejdánek i hudebníci z Plastic People. Jana Hlavsová, rozená Němcová, k tomu říká:
„Naše rodina byla všem otevřená, nikdo u nás neškatulkoval, nekádroval, každý tu získal přijetí a mohl se tu cítit svobodně.“
Děti tak vyrůstaly svým způsobem v exkluzivním prostředí, mohly se účastnit koncertů a poslouchat při bytových seminářích. Výjimečnost toho všeho si patrně uvědomovaly jen zčásti.
Úplně jiná byla situace dětí z mimopražských disidentských rodin, které se často dostaly do velké sociální izolace. Často se od nich odtáhli přátelé i někteří příbuzní. Simona Hradílková, která vyrůstala v Lipníku nad Bečvou, vzpomíná, že její otec Tomáš Hradílek podepsal Chartu, když byla v první třídě: „Na malém městě se nic neututlá, a i když je v Lipníku naše příjmení poměrně rozšířené, zanedlouho bylo jasné, že my jsme děti právě toho Hradílka... Nemůžu říci, že by proti nám ve škole něco měli, ale přesto mám to období jakoby celé v šedé barvě.“
Největší hrozba: „sociálka“
Asi nejtemnější stranou života dětí v disidentských rodinách byla permanentní hrozba, že děti odeberou a umístí je do dětského domova. Státní bezpečnost tím při výsleších zejména matkám často vyhrožovala. A tento strach přiživovaly kontroly z odboru sociální péče. Marek Benda vzpomíná, že jeho rodiče byli jako katolíci stále podezřelí, že „mají nějak moc dětí“, a „tedy je určitě zanedbávají“. Návštěvy ze „sociálky“ se u nich objevovaly často: „Jako děti jsme z toho měli napůl srandu, ale nebylo to nic moc,“ konstatuje.
Tobiáš Jirous prožíval jako syn matky samoživitelky tyto obavy ještě silněji. Jeho matka měla sice dohodu se Zdenou Tominovou, že kdyby ji zavřeli, o Tobiáše se postará, ale když mu bylo osm, Zdena odešla do emigrace. Na toto období vzpomíná s úzkostí:
„Ve škole jsem se snažil být hodné dítě, věděl jsem, že všechno by mohlo být záminkou mého odebrání z rodiny.“
Saša Uhlová pochází z rodiny, kde věznění zažili před jejím narozením oba rodiče, a tak žila ve strachu, že by se to mohlo stát znovu – a ona by skončila v dětském domově. „To mě myslím traumatizovalo a ovlivnilo na celý život,“ konstatuje. Ještě intenzivněji pak začala vnímat dilemata svých rodičů, když se sama stala matkou čtyř synů: „Měla jsem takové období, kdy jsem si říkala, že bych se asi prostřílela za hranice, kdyby mi chtěla sociálka vzít děti.“
Vězení, známka statečnosti
V roce 1979, když byly Saše dva roky, byl její otec Petr Uhl uvězněn podruhé – v procesu se členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných ho poslali do vězení na pět let.
„Měli jsme velkou fotku táty na stěně a věděli jsme, že je ve vězení, a že tam je, protože byl statečnej.“
Ona sama tak od nejútlejšího dětství vnímala věznění jako známku toho, že ten člověk je statečný. Až na základní škole v konfrontaci se spolužáky pochopila, že ve vězení jsou i lidé, kteří udělali něco špatného: „Od dětství jsem to měla nastavené tak, že to vězení je vlastně pozitivní položka do životopisu.“
Proces s VONS zasáhl do života i řadě dalších dětí, kterým zavřeli rodiče. Marek Benda, tehdy jedenáctiletý, vzal po otcově uvěznění velmi vážně svou roli jediného „chlapa“ v rodině a intenzivně prožíval návštěvy otce ve vězení v Heřmanicích, kde mu maminka pokaždé tajně předávala hostii, aby se mohl i ve vězeňské cele účastnit svátosti přijímání. „Pokud a nakolik všichni lidsky obstojíme, dají se ty čtyři roky pokládat za jednu z dramatických a rozhodně spíše plusových než minusových epizod našeho pozemského válčení – kdyby ovšem nebylo těch děcek, pro něž jsou raná léta víc než epizodou a jejich poloopuštěnosti v tomto důležitém životním období nepřestávám trpce litovat,“ napsal tehdy Václav Benda v jednom z dopisů své ženě.
Dana a Jiří Němcovi se během procesu s VONS ocitli ve vyšetřovací vazbě. Dana Němcová sice nakonec odešla od soudu s podmíněným trestem, ale během vazebního zadržení rodičů se sedm sourozenců Němcových muselo postarat o sebe samo. „Překvapivě se ozvala spousta slušných lidí, kteří nám pomáhali,“ říká Ondřej Němec. „Ale my jsme byli odmala vedeni k tomu, že tohle se holt může přihodit, a že jsou věci, které za to stojí.“
Musíte být lepší než ostatní
Ještě v jednom ohledu měly děti z disidentských rodin oproti svým vrstevníkům ztížené podmínky: bylo pro ně výrazně obtížnější – i když ne nemožné – dostat se na střední školy. Václav Benda svým dětem vštěpoval, že za všech okolností musejí podávat lepší výkony a chovat se lépe než jejich spolužáci: „Když uděláte průšvih, třeba se na veřejnosti opijete, použijí to proti mně.“ Marek i jeho sourozenci si byli vědomi, že aby měli šanci studovat, výborné studijní výsledky nestačí, a proto se účastnili i nejrůznějších soutěží a olympiád. V jeho případě to ale stejně nebylo nic platné, na gymnázium se „pro velký počet uchazečů“ nedostal a vystudoval strojní průmyslovku. Po maturitě pokračoval na matematicko-fyzikální fakultě.
Naproti tomu Saša Uhlová už předem počítala s tím, že ji na střední školu nevezmou:
„Docela tomu odpovídalo i moje nasazení ve škole, protože jsem si říkala: ,Co já se tady budu snažit?‘“
Listopad 1989, který přišel v jejích dvanácti letech, ji tak svým způsobem zaskočil, protože se studiem nepočítala a měla poměrně špatné známky. Některé děti z disidentských rodin však už před rokem 1989 studovaly na gymnáziích. Milena Grušová, Jáchym a Filip Topolovi, Betyna Landovská a další děti disidentů se například dostaly na gymnázium v Radotíně. „Zřejmě aby režim ukázal, že nikoho nešikanuje,“ jak podotýká Milena Grušová.
Nebude co mi vzít
V teenagerském věku se děti disidentů samy dostávaly do hledáčku Státní bezpečnosti a na prahu dospělosti zažívaly své první výslechy. Marek Benda s úsměvem podotýká, že StB ho ve svých spisech titulovala krycím jménem Fakan. Když ho krátce před 28. říjnem 1988 poprvé odvedli k výslechu do Bartolomějské, na radu své matky stále dokola opakoval: „Odmítám odpovídat, protože bych mohl ohrozit sebe nebo někoho ze svého okolí.“ Po čtyřech hodinách se s ním estébáci rozmrzele rozloučili:
„Tak mazejte, to je úplně k ničemu. S otcem je aspoň sranda, ale vy jste fakt strašně nudnej.“
Ondřej Němec zažil první výslech ještě jako nezletilý, když v sedmnácti letech fotografoval na pohřbu profesora Jana Patočky. Ve stejném věku Státní bezpečnost vyslýchala i jeho sestru Janu: „Chtělo se mi smát, všechno jsem zapřela. Nikdy jsem neměla strach. Věděla jsem, že jsme slušní lidé, a to mi dodávalo sílu.“
Děti disidentů své představy o budoucnosti nespojovaly s tradiční kariérou. Tobiáš Jirous například hovoří o tom, že i po roce 1989 pracoval jako zahradník v botanické zahradě a pak jako noční hlídač, protože ho zprvu vůbec nenapadlo, že by mohl studovat nebo dělat něco ambicióznějšího. Simona Hradílková ještě před maturitou odešla od rodičů do Brna, kde pracovala jako uklízečka a zapojila se do aktivit disentu: „Měla jsem takový sen, že budu bydlet v pavlačovém bytě a pracovat jako uklízečka. Že budu v pozici, kdy mi nebude absolutně co vzít, a tak budu obrněná vůči veškerému nátlaku. Z pohledu estébáků jsem tak byla na tak strašném dně, že už mě neměli na co nachytat. A hlavně měli pocit, že jsem tím už strašně potrestaná. Ale já jsem to viděla úplně jinak a byla jsem spokojená.“
Disidenti vystavovali své rodiny mnoha rizikům i ústrkům, které děti z běžných rodin neznaly. Na druhou stranu však jejich děti vyrůstaly v autentičtějším světě – v souladu myšlenek, slov a činů, což většina z nich ve svých vzpomínkách hodnotí jako velký dar. „Myslím, že mě režim poznamenal míň než většinu jiných lidí,“ konstatuje Saša Uhlová. „Je mi jasné, že nastavoval nějaké podmínky, podle kterých se lidé museli chovat. Ale kdyby byla většina lidí jen o trochu statečnější, i ty podmínky mohly být radikálně odlišné.“
