Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Už jako malý kluk chtěl být Petr Pospíchal součástí dění. Mezi svými vrstevníky si připadal jako podivín, když každý den četl noviny a pozoroval dynamický vývoj tehdejšího světa, viděno jednou perspektivou ho reprezentovala kosmonautika a vesmírný závod mezi Sovětským svazem a USA. Právě tento fenomén něčeho nového, do té doby neznámého pro celý svět, se stal symbolem jeho pozdějších aktivit. Bylo mu devět let, když mise Apollo 11 přistála na Měsíci. „Díval jsem se do půl páté do rána. Nevím o žádných svých vrstevnících, kteří by se koukali. Mohl jsem jít klidně spát, mohlo mi to přijít nedůležité a mohl jsem si říct, že se obejdou beze mě, ale to nepřipadalo v úvahu. Chtěl jsem být nějakým svým smyslem u toho,“ vypráví Petr Pospíchal. Podobný přístup ho podle jeho slov provázel celý život.
Spolužáka přiměl donést text Charty 77
Škola Petra nebavila už na základce a nebylo tomu jinak ani na učilišti, vybral si obor tiskařství. I mistři mu říkali, že se rozhodl špatně a že by se svým neustálým mluvením hodil spíš na politika. Podobně ho vnímal i spolužák z vyššího ročníku Martin Šimsa, který mu během bramborové brigády ukázal samizdat o procesu se členy hudební skupiny The Plastic People of the Universe. I když mu tehdy bylo jen lehce nad patnáct let, první kontakt se samizdatem ho nepřekvapil. „Přišlo mi normální, že se takhle šíří nějaká informace, psaná na psacím stroji,“ zmiňuje Pospíchal. O procesu slyšel už dříve z vysílání rozhlasové stanice Hlas Ameriky a dokázal se v pravdivosti informací orientovat.
Když vyšla Charta 77, chtěl její text okamžitě vidět. Tento dokument pro něj znamenal přerušení šedivého a nezajímavého období počátku sedmdesátých let. Martin Šimsa ale druhý den přišel do školy pozdě, protože u nich přes celou noc probíhala domovní prohlídka. „Bylo jasné, že jeho otec je signatářem Charty. Říkal jsem mu: ‚Hlavně ten text přines.‘ Odpověděl mi, že se musí prvně zeptat doma. I tak jsem mu zopakoval, ať to hlavně přinese. Asi tři týdny mi trvalo, než jsem z něj Chartu dostal, protože se bál,“ říká Petr Pospíchal o prvním kontaktu s dokumentem.
.jpg)
V březnu 1977 vyrazil s Martinem Šimsou a dalšími dvěma kamarády během jarních prázdnin do Krkonoš. Cestou zpět do rodného Brna se zastavili v Praze, kde se dozvěděli o smrti jednoho z hlavních představitelů Charty 77 Jana Patočky. Pohřeb byl následující den, a tak se rozhodli v hlavním městě zůstat. Opět měl pocit, že u takhle podstatné události nesmí chybět. „Nemohlo mě nic odradit, ani to, že tam Státní bezpečnost hlídá a celý prostor je obklíčený policejními silami. To mi bylo upřímně jedno. Klíčovým momentem to nebylo jenom pro mě, ale pro všechny. Tohle byla první příležitost chartistů se potkat, takový stmelující moment,“ vzpomíná Pospíchal.
Od té doby pravidelně jezdil za chartisty do Prahy. „Tehdy bylo možné na někoho zazvonit a seznámit se. Zvláštní doba, ale fungovalo to. Lidi byli hrozně otevření k poznávání těch druhých, protože si sami kladli otázku, co jsou za společenství.“ Přiznává ale, že bylo trochu nezvyklé se takhle angažovat v sedmnácti letech.
Přidejte se do ⇒Klubu přátel Paměti národa a pomozte natáčet další příběhy.
Děkujeme, že spolu s námi uchováváte českou historickou zkušenost.
Je lepší, když nevíte, jak některé situace dopadnou
Seznamování s chartisty v Praze i Brně a pořádání kulturních akcí po bytech vedlo také k častějšímu kontaktu se Státní bezpečností.
Strach neměl, i když si uvědomoval, jaké může mít ta situace následky. „Charta nebyla jen aktivismus, při kterém se někde běhá s dokumenty. Představovala kulturně fundamentální záležitost. Už je vedlejší, jestli je součástí podstoupit nějaké riziko, nebo ne,“ říká vážně.
Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!
