Británie si 15. září každoročně připomíná jako „Den Bitvy o Británii“. Roku 1940 ostrovní země totiž musela čelit těm nejsilnějším leteckým úderům. Po likvidaci britského letectva se Němci plánovali vylodit v jižní Anglii, Británii vyřadit války a využít její zdroje. Tento den byl jedním z rozhodujících v dějinách druhé světové války. Češi a Slováci byli při tom a sehráli důležitou roli při záchraně svobodného světa. Pokud by tehdy padla Británie, porážka nacismu by se stala v podstatě nemožnou nebo se přinejmenším velmi vzdálila...
„Panebože, vy máte ve vzduchu všechna letadla?!“
Tohle je výrok Winstona Churchilla, když viděl 15. září situaci ve štábu 11. stíhací skupiny stíhacího velitelství RAF v Uxbridge. Když viděl situaci na mapě, zeptal se leteckého maršála Keitha Parka, jaké má zálohy. Dostalo se mu stručné odpovědi:
Ve vzduchu v ten moment byl i Josef František. Tento Čech létal u polské 303. peruti a v té době měl už na kontě řadu sestřelů. Odstartoval v 11:40 z letiště Northolt ležícího nedaleko právě onoho štábu. Nad Londýnem se měli střetnout s formací německých bombardérů, zaútočili na ně však jejich doprovodné stíhačky. V nastalém boji si „Franta“ vybral dvojici Messerschmittů 110, prvnímu letadlu zapálil oba motory a to se zřítilo u Hastingsu.
Museli tedy být zalarmováni i stíhači sousední 12. skupiny. Její součástí byla i československá 310. peruť. Ta odstartovala v 11:30 z Duxfordu jako součást sestavy pěti perutí vedených legendárním beznohým stíhačem Douglasem Baderem. Nabrali výšku 7500 metrů a pokračovali v kurzu na Gravesend ležícím nedaleko jihovýchodního cípu Londýna.
Nejslavnější sestřel letadla během Bitvy o Británii
Nebe nad Londýnem se plnilo černými obláčky po vybuchujících granátech protiletadlového dělostřelectva, hlavní město totiž právě mělo čelit dalšímu náletu. Bader s ohledem na dělostřeleckou přehradnou palbu připravil útok tak, aby do ní jeho muži nevletěli, a přitom si připravili výhodnou pozici pro útok na Němce. Hodinky letců ukazovali 12:05, když Bader zařval do rádia: „Jdeme na ty bastardy!!!“ Československá peruť v sestavě následovala tu Baderovu. Peruť na Němce prostě „spadla“ se sluncem v zádech. Její britský příslušník Jerard Jeffries začal střílet na nepřátelský Dornier 17 nadporučíka Roberta Zehbeho, zasáhl jeho levý motor, který začal hořet. Němec se pokoušel spasit se únikem a opustil formaci, zatímco Jeffries zaútočil na další letouny ve formaci ve snaze ji rozbít. Na jím zasažený Dornier pak zaútočil Rajmund Půda a Josef Hubáček, který atak po akci v bojovém hlášení zaznamenal takto: „První útok jsem provedl zleva zezadu, přičemž po mně střelec Dornieru pálí. Pak nepřátelský letoun přešel do prudkého klouzavého letu. Vzápětí jsem provedl další útok a po mně ještě jeden Hurricane, avšak střelec již svou palbu neopětoval. Nepřátelský letoun pokračoval ve strmém klesání a já na něj společně s dalšími Hurricany a Spitfirem ještě několikrát zaútočil. Ve výšce 3000 stop uletěly nepřátelskému letounu části kormidla a dva členové osádky vyskočili padáky. Nepřátelský letoun havaroval v jižní části Londýna.“
Do Zehbeho prostříleného letounu vrazil ještě britský stíhač Ray Holmes, aby zabránil jeho pádu na Buckinghamský palác, kde právě pobýval král.
Německý bombardér spadl přímo před frekventované nádraží Victoria v centru města. Tento sestřel je historiky považován za nejslavnější sestřel v Bitvě o Británii. Vidělo ho bezpočet Londýňanů, kteří se vzpamatovávali z německého nočního bombardování.
Nebyl to však jediný úspěch Čechoslováků v této akci. Josef Komínek si v pěti tisíci metrech vybral jiného Dorniera.
Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!
