Letadlům Ostravané mávali. Pak na jejich město začaly dopadat bomby

Pětiletý Emil Najzar seděl toho dne za svou matkou na jízdním kole při cestě z Proskovic do Zábřehu. Když se zastavili na křižovatce u vodárenského domu, objevily se nad Ostravou první letouny.

Nebyli sami, kdo je zvědavě sledoval. „Mohlo nás tam být víc než deset lidí,“ vzpomínal Emil Najzar. Americká letadla v nich nevyvolávala obavy. Věděli, že útočí na strategické cíle v hloubi Třetí říše. Přelety tak vnímali jako předzvěst její brzké porážky. Nic nenasvědčovalo, že by tomu mělo být jinak i toho dne.

Poplachům už nikdo nevěřil

Ostrava byla na leteckou válku připravována dlouho předtím, než na ni dopadly první pumy. V továrnách i obytných čtvrtích vznikaly protiletecké kryty, ve sklepech se zpevňovaly stropy a na volných prostranstvích se hloubily úkryty. Rodiny ze Zábřehu si budovaly vlastní kryty ve vysokých březích u Odry. Uvnitř měly palandy i zásoby.

Obyvatelé sledovali pohyb bombardovacích svazů prostřednictvím rozhlasu. V lidové řeči vzniklo i zvláštní označení: letadla už jsou „na Wiederhole“. Nebylo to místo na mapě. Německé rozhlasové hlášení opakovalo informace slovy ich wiederhole – opakuji – a obyvatelé si výraz přetvořili v pomyslný bod, za nímž už bylo třeba dávat pozor. Kolísavé houkání sirén pak vyhlašovalo letecký poplach.

Ty však přicházely opakovaně a nic se nedělo. Opatrnost postupně vystřídala zvědavost. Jiřina Hloušková pracovala ve Vítkovicích. „Nálety bývaly kolem jedenácté hodiny a my jsme byli ze začátku rádi. Nálet – tak jsme se zvedli a šli jsme do ulice,“ vyprávěla. S ostatními si sedla pod plot a se zájmem sledovala oblohu.

A právě to se stalo na konci srpna 1944 mnoha Ostravanům osudným. Sirény varovaly, ale mnozí čekali opět další přelet. Do krytu se začali přesouvat až ve chvíli, kdy už bylo pozdě.

Najednou začal rachot

Úterý 29. srpna začalo jako jasný letní den. Krátce před jedenáctou se od jihu přiblížily první stroje. Městem se nesl hluboký souvislý hukot čtyřmotorových bombardérů. „Okenní tabulky drnčely v rámech a všechno vibrovalo,“ popsal zvuk později Tomáš Pertile.

Josef Ohnheiser sledoval letadla s otcem ze vchodu rodinného mlýna ve Staré Vsi nad Ondřejnicí. Na nedalekém mostku a silnici stáli další lidé. Dvanáctiletému chlapci nebyla velkolepá podívaná příjemná. „Tati, řekni těm lidem, ať se schovají,“ naléhal na otce. „Měl jsem hrozný strach. Ten hukot byl nesnesitelný,“ vzpomínal.

Jeho obava se naplnila. „Najednou začal rachot, jako kdyby někdo z velké výšky shazoval plechy. To už padaly bomby. Tlak byl tak veliký, že nás úplně přilepil na zeď.“ Lidé na silnici tlaková vlna srazila k zemi. Pumový koberec, který začínal v polích, zasáhl i horní konec Staré Vsi a zabil čtyři obyvatele.

Pumy dopadaly od Výškovic a Zábřehu přes Vítkovice a centrum až k Přívozu a Bohumínu. Kouř z hořících podniků se mísil s prachem ze zřícených domů a umělým zamlžováním továren, které mělo letcům ztížit zaměřování. Ulice potemněly.

Děsivou atmosféru zachytil tři týdny po náletu dosud neztotožněný zaměstnanec ostravského soudu v dopise, který v únoru 2021 objevila Martina Šimečková. S nálezem se následně obrátila na pracovníky Post Bellum. „Ohlušující rány, jedna za druhou, detonace, třaskavé exploze a do toho strašné hučení bombardérů. Chalupa s námi skákala, okna v celém domě se sypala, zdi praskaly.“

Kryt mohl zachránit i pohřbít

V několika minutách rozhodovala náhoda, vzdálenost i volba úkrytu. Patnáctiletou Irenu Ondruchovou poslala matka pro maso k řezníkovi naproti zábřežskému kostelu. Výstraha už zazněla, ale dívka si spočítala, že stihne nakoupit a za čtvrt hodiny bude na kole doma. Když začaly padat bomby, zamířila místo domů do Výškovic. Za hřbitovem už dál nemohla.

„Vlezla jsem pod mostek. Byly tam roury, do kterých se dalo pěkně vlézt. Kolo zůstalo opřené venku a já jsem si uvnitř sedla, jak to šlo,“ vyprávěla. Tlaková vlna ji odhodila na protější stěnu betonové skruže. „Dostala jsem to do boku a do zad. Potom to tam bylo škaredé. Nešla jsem ven, dokud to nepřestalo.“

Šestnáctiletý Jaroslav Ermis měl ranní směnu ve Vítkovických železárnách. Když přišel poplach, běžel s dalšími učni k rudnému dvoru a ukryl se pod železniční vagón. Starší muž je varoval, že kolejiště bude patřit k hlavním cílům. Chlapci proto znovu vyběhli, přelezli dřevěný plot a schovali se v hornických zahrádkách.

„Měli jsme strach, poněvadž začaly lítat střepiny od protiletadlových děl. Jen to pískalo. Vlezli jsme každý do jedné králíkárny. Tak jsem prožil bombardování v králíkárně,“ popsal Ermis. Pumy skutečně zasáhly místo, odkud před chvílí utekl. „Kdybychom zůstali pod vagónem, kdoví, jak by to dopadlo.“

Neznámý pisatel líčil ženy, které se v krytu objímaly a modlily, zatímco děti plakaly. Jinde lidé sledovali otřesy a čekali, zda strop vydrží. Ani řádný kryt ovšem nemusel znamenat bezpečí. Plný zásah dostaly mimo jiné velké úkryty u vítkovické rourovny, u dnešní Černé louky a na haldě Zárubek. Jiřina Hloušková se s kamarádkou a mistrem zachránila, kryt jejich dílny však zasypaly trosky a další spolupracovníci zemřeli. „A naráz začaly padat domy! Synka, co nám vozil materiál, toho to tam zabilo.“

Zmizely domy i celá ulice

Když hukot ustal a lidé se odvážili ven, otevřel se jim hrůzný pohled. Hořely obytné domy a tovární provozy, ulice přerušovaly krátery, koleje byly roztrhané a doprava se zastavila. Nefungovaly telefony ani telegraf, na řadě míst vypadla voda a elektřina. Mezi sutinami ležely nevybuchlé pumy.

V Zábřehu zůstaly z některých domů jen polorozpadlé ruiny. V otevřených pokojích bylo z ulice vidět postele, skříně a další nábytek, zatímco zbytek stavby ležel v troskách. Jiné domy zmizely úplně. Marta Hájková ze Lhotky u Ostravy za předchozích poplachů pravidelně utíkala se sestrou do osamoceného stavení u lesa. Toho dne zůstaly při obědě doma. Chalupa dostala přímý zásah.

„Z té chalupy nezůstalo nic. Ti lidé… věci po stromech. Krávy. Všecko. Tam nezůstalo vůbec nic,“ vzpomínala. Z rodiny, která v domě žila, přežila pouze nejstarší dcera, protože byla ve městě. Na otázku, zda se šla na místo podívat, Marta odpověděla: „Nebylo se na co dívat.“

V místech zábřežské Hollarovy ulice zasáhla bomba dům rodiny Klečkových. Přímý zásah zničil sklep, v němž se tísnilo 27 lidí. Ti se do něj uchýlili v přesvědčení, že je pevná klenba stropu ochrání. Nepřežil nikdo.

Bomby poškodily také nemocnice v Zábřehu a na Fifejdách, kam přiváželi popálené a zraněné. Zasaženy byly obytné čtvrti, městské centrum, divadlo, pivovar, jatky i obchodní domy. Celkem bylo v Ostravě evidováno 123 zcela zničených domů, 750 těžce a 725 lehce poškozených. Bez přístřeší zůstalo 1 256 lidí.

Márnice byly plné

V prvních hodinách po náletu se vyprošťovali zasypaní, evakuovali ranění a začalo hledání příbuzných a sousedů. Jen některé oběti bylo možné před pohřbem identifikovat. Letní vedro nutilo pochovávat rychle.

Irena Ondruchová viděla mrtvé ukládané do kostela, protože v něm bylo chladněji. „Márnice byly plné. Dělalo se, co se dalo.“ Na zemi si všimla pěkně oblečené ženy ve fialových šatech. Nikdo nevěděl, kdo je. Čekalo se, zda ji někdo pozná a přihlásí se o ni. Nakonec byla pohřbena beze jména.

„Nahrubo hoblované rakve ležely naskládané jedna vedle druhé, další mrtví čekali v márnici. Co se nevědělo, kdo to je, zůstávalo ještě venku,“ popsala pamětnice. Rakve nebyly ani natřené. Nebyl na to čas.

Tehdy osmiletou Marii Horákovou vzala matka po náletu na vítkovický hřbitov. Pohled, který tam spatřila, se jí vracel celý život. „To neměla dělat. Já to vidím do dneška. Řada mrtvých, jeden vedle druhého leželi na trávníku.“

Na území Ostravy zahynulo nejméně 409 lidí. Lidé umírali doma, v práci, na ulicích i v krytech. První pohřby se konaly už 31. srpna. Okupační režim pak civilní oběti využil v propagandě proti Spojencům.

Půl dne pod troskami s mrtvou ženou

Nálet neskončil posledním výbuchem. Jednu z nejotřesnějších scén zaznamenal již výše zmíněný neznámý pisatel. Manželka soudního rady Škorpila během útoku vyběhla z krytu do bytu pro šperky. Manžel se ji pokusil přivést zpět. Vtom dům zasáhla bomba.

Na paní Škorpilovou se zřítil těžký kus zdiva, patrně schod, a zabil ji. Vzápětí se propadl strop a zavalil oba manžele. Doktor Škorpil vyvázl bez zranění, na vyproštění však čekal vedle těla manželky dlouhé hodiny. „Byl s mrtvou ženou půl dne v hrobě,“ napsal autor dopisu. Zasažený dům potom několik dnů hořel.

Hasiči, technické oddíly i samotní obyvatelé odklízeli suť a hledali zasypané. Do práce byla nasazena také mládež. Jaroslav Ermis pomáhal dva týdny rozebírat domy. Mladí lidé čistili cihly a mezi ruinami hledali vše, co by se ještě dalo použít.

Při dalších poplaších už lidé do nebe zvědavě nehleděli. Utíkali z továren, odmítali se po odhoukání vracet na pracoviště, hledali bezpečí mimo zástavbu. Některé rodiny posílaly děti raději na venkov.

Ostravu do dubna 1945 zasáhly další americké a sovětské nálety, žádný však nepřinesl tak vysoký počet obětí jako ten první. Jeho stopy lze ve městě najít i po více než osmdesáti letech. Zábřežská Hollarova ulice dostala po válce jméno V Troskách. Na událost upozorňuje památník odhalený roku 2024 i pamětní deska v centru města. Některé mezery v zástavbě po zničených domech zejí prázdnotou ještě dnes.

Průmysl se vzpamatoval

Ostrava nebyla za cíl vybrána náhodou. Vítkovické železárny, doly, koksovny, chemické závody, rafinerie a seřaďovací nádraží pracovaly pro válečné hospodářství nacistického Německa.

Nálet tyto podniky poškodil. Železárny vyčíslily škody na více než 34 milionů protektorátních korun, zásahy elektrické a železniční sítě výrobu omezily. Hlavní průmyslové kapacity však nebyly vyřazeny na dlouho a závody se poměrně rychle vrátily k práci. Z vojenského hlediska proto útok nepřinesl kýžený výsledek. Jeho nejtrvalejší bilancí se tak staly stovky mrtvých civilistů a zničené obytné čtvrti.