Skauti v odboji vytvořili zpravodajskou síť, kterou nacisté nikdy neodhalili

Nejvýznamnější skautskou odbojovou skupinou se stala Zpravodajská brigáda. Tato vojensky organizovaná skupina čítala až 800 příslušníků, sháněla informace o zbrojní výrobě a sledovala letiště i pohyb vojsk. Podle pamětníka Jiřího Holda ji založili starší skauti z 5. oddílu vodních skautů, kteří původně přísahali na chatě profesora Kliky v Jevanech.

Do odboje se výrazně zapojovaly i děti. Na kolech dělaly spojky, v předstíraném zápalu hry s míčem pronikaly na střežená místa a při přesunech na větší vzdálenost dokázaly působit jako neškodné skupinky malých výletníků na cestě do přírody. O tom, že jsou součástí rozsáhlé sítě napojené na odboj a exilovou vládu v Londýně, neměli tušení ani sami příslušníci. Přesto pro spojence obstarávali důležité informace.

Vojenský výcvik

Příslušníci Zpravodajské brigády skládali vojenskou přísahu a procházeli organizovaným vojenským a zpravodajským výcvikem vedeným profesionálními vojáky. Výcvik byl konspirativní a kombinoval základní vojenské dovednosti se specifickými zpravodajskými úkoly.

Zpravodajská brigáda se organizovala jako vojenský útvar. Její příslušníci absolvovali tajný vojenský výcvik a základní bojový pěší výcvik. Ten zahrnoval pořadová cvičení a obeznámení s pěchotními zbraněmi. Lubor Šušlík popsal, že se cvičilo i „se zbraní v ruce“, byť někdy jen s dřevěnými maketami. Výcvik vedli důstojníci a poddůstojníci předválečné československé armády.

Hlavní náplní byl sběr informací pro exilovou vládu v Londýně. Skauti se na výcviku učili sledovat a identifikovat vojenské transporty nebo pozorovat vojenské objekty. Měli si všímat stupně ostrahy či usoudit na počet vozidel v daném vojenském zařízení. Podle nášivek na uniformách zase měli rozpoznávat příslušníky Wehrmachtu a SS.

Příslušníci se učili morseovku a telegrafii, práci s mapou, šifrování a postupy pro spojky, například výše zmíněné cyklistické spojky. Součástí byla i instruktáž k „poslechové službě“ londýnského vysílání a přijímání smluvních hesel.

Mapování zbrojního průmyslu, letišť a zásobovacích uzlů

Mladí odbojáři, nejčastěji ve věku od 16 do 20 let, podrobně monitorovali provoz na železničních tratích. Ivan Kieslinger Paměti národa popsal, že zjišťoval, „kolik tam jezdí vlaků, kolik z toho je osobních, kolik nákladních a kolik vojenských“. Tyto informace byly klíčové pro přehled o pohybu německých sil.

Mladší skauti ve věku 13 až 14 let pozorovali dění v ulicích. Prahu měli rozdělenou na úseky, které sledovali po dvojicích. Jejich úkolem bylo hlásit jakékoli změny, například ubytování německých vojáků ve školách nebo výstavbu nových objektů. Jiří Navrátil zmínil skauta s přezdívkou Ropim (Otto Janka), který sledoval podezřelou plechovou ohradu hlídanou německým vojákem. S kamarádem si hrál s míčem, za nímž vběhl do ohrady, kde spatřil okop pro protiletadlový kulomet. Strážný mu nafackoval, ale do Londýna šla informace o budované palebné pozici protivzdušné obrany.

Někteří příslušníci byli nasazeni v německém útvaru technické pomoci (Technische Nothilfe). Díky tomu měli uniformy a legitimní důvod k pohybu, zatímco uvnitř útvaru zakládali buňky Zpravodajské brigády.

Důsledná konspirace

Velení bylo soustředěno v rukou štábu v čele s hlavním velitelem, štábním kapitánem Veleslavem Wahlem. Organizace se členila na prapory, roty, čety a družstva. Klíčovým prvkem byla vertikální konspirace: řadoví příslušníci znali pouze své nejbližší okolí, zatímco velitelé družstev zajišťovali spojení směrem nahoru. Tím, že řadový příslušník znal nanejvýš příslušníky svého družstva a svého velitele, se v případě zatčení minimalizovalo riziko prozrazení celé sítě.

Skauti si zakládali na kázni a mlčenlivosti. Zásadou bylo, že „člověk smí vědět jenom to, co nezbytně musí vědět“. Otakar Leiský a Pavel Tučný zmiňují pravidlo, podle kterého se navzájem neměli znát více než tři lidé. Velitel družstva byl jediný, kdo měl spojení s vyšším velením.

„Každý měl nějaký svůj úkol, ale my jsme navzájem o sobě v podstatě nevěděli. Třeba o svém nejbližším spolupracovníkovi jsem se dověděl až po válce, že tedy spolupracoval se mnou,“ popsal Paměti národa Josef Lněnička. Oním přítelem byl jeden z bratrů Hladíkových, který Lněničkovu mlčenlivost při setkání po válce náležitě ocenil. „Ty seš kádr, Josefe, protože jsi byl ticho celou dobu, žes nic nikde neřekl, to si moc na tobě cením, žes byl jako hrob,“ vzpomněl Josef Lněnička na kamarádova slova.

Zpravodajská brigáda kryla výcvik svých příslušníků i samotnou činnost především legálně existujícími organizacemi, jako byly Klub českých turistů a sportovní kluby Slavia či Sparta. Pavel Tučný uvádí, že se sportovci z pražské Letné scházeli ve Slavii, kde se pod záminkou sportu vytipovávali a prověřovali lidé pro odboj.

Samotný výcvik podle pamětníka Jiřího Navrátila probíhal pod rouškou turistických výletů, skautských her či „branné výchovy mládeže“ v odlehlých lokalitách, například ve strži u Řeporyjí.

Miroslav Kruta, nevlastní bratr skauta Josefa Rösslera přezdívaného „Rozára“, popsal, že se skautští odbojáři scházeli v bytech „pod rouškou, že tam poslouchají muziku“. Ve skutečnosti si ale předávali pokyny a podávali hlášení o zjištěných informacích. Samotné zprávy si skauti psali na velmi tenké papírky, které se v případě nebezpečí daly sníst. Ivan Kieslinger uvádí, že zprávy předával ústně staršímu skautovi a „nic se nezapisovalo“.

Pamětníci se shodují, že úspěch konspirace spočíval v tom, že se příslušníci znali z předválečných oddílů a důvěřovali si.

Pocit povinnosti k národu

„To bylo něco tak přirozeného, že jsme stáli za Československou republikou… No, předně jsme v tom byli vychovávaní rodiči, dále ve škole, samozřejmě že pak i ten skauting měl smysl ne snad pro bojovnost, ale pro vojenskou kázeň,“ popsal pro Paměť národa MUDr. Jaromír Klika motivaci mladých skautských odbojářů.

„Byla to doba skutečného ohrožení našeho státu, ohrožení a nejistoty nás všech. Současně příslušnost ke svému státu, pocit povinnosti ke svému národu, cosi, co je dnešní mladé generaci asi málo pochopitelné, a právě tyto pocity nás vedly k založení Zbojníka,“ přiblížil Jaromír Klika okolnosti vzniku organizace, z níž následně vzešla Zpravodajská brigáda. „Nemalou měrou k tomu přispěla skautská výchova, skautský slib a skautský zákon, chránící slabé proti silným, bránící dobro před zlem,“ dodal.

Londýnská zpravodajská centrála VRÚ za celou válku přijala asi sedmdesát pět tisíc zpráv, z toho Zpravodajská brigáda jich dodala sedm až osm tisíc. „A co jsem se dozvěděl teprve teď za ty poslední dva roky odtamtud, že zprávy Zpravodajské brigády, například ty, které šly pro letectvo, pro RAF, a používali jich, tak nemusely být kontrolovány a rovnou byly předávány tam a považovány za důvěryhodné,“ ilustroval Jaromír Klika vážnost, jíž skautský odboj požíval u spojenců.

Skautští odbojáři utrpěli první ztráty až při Pražském povstání, do něhož se zapojili už se zbraněmi. Veleslav Wahl, který byl vůdčí postavou mladých odbojářů, skončil v roce 1950 na komunistickém popravišti.