Díky Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) byl nedávno odsouzen vůbec první tajný spolupracovník StB a podle ředitele Dalimila Syptáka nemusí být zdaleka posledním. Příští rok by ředitel také chtěl mít jasno, zda lze před soud postavit řadové pohraničníky, kteří někoho zastřelili nebo zranili na železné oponě. Zásluhou úřadu se dočkali satisfakce muzikanti Pražského výběru, dva bývalí příslušníci StB byli odsouzeni za to, že zabránili veřejnému vystupování kapely. Na případ se policisté zaměřili z vlastní iniciativy, když si přečetli rozhovor s lídrem kapely Michaelem Kocábem. Řediteli Dalimilu Syptákovi práce dělá radost. „Bohužel někteří ti estébáci zemřeli, nebudou už potrestáni, ale poškození mají černé na bílém, že se ti lidé dopustili protiprávního jednání,“ svěřuje se. „Někdy říkají, že si ho nechají zarámovat. To mě vnitřně hřeje.“
Absolvoval Právnickou fakultu UK v Praze, obor Právo a právní věda. Pracoval jako vyšetřovatel v oblasti vražd a závažné hospodářské trestné činnosti, později jako náměstek ředitele krajského policejního ředitelství pro službu kriminální policie a vyšetřování. Patřil pod něj tým „Vítek“, který velmi rychle odhalil žháře, kteří hodili zápalnou láhev do domu, kde spala romská rodina, tříletá holčička tehdy utrpěla těžké popáleniny. Od roku 2016 působil na ÚDV jako náměstek ředitele pro trestní řízení, od srpna 2024 je ředitelem ÚDV. Je autorem řady odborných článků v oboru právo, kriminalistika a management.
Jaké kauzy ÚDV momentálně řeší?
V současnosti jsou našimi prioritami především případy spojené s událostmi na železné oponě a takzvaná akce Asanace, systematický nátlak na vybrané občany s cílem donutit je k emigraci. Další oblastí jsou odnětí státního souhlasu k výkonu duchovní služby a nezákonná vylučování studentů z politických důvodů.
Vyjmenoval jste stejné okruhy, o kterých jste mluvil loni na jaře ve sněmovně na semináři Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu včera, dnes a zítra. Vynechal jste jen propouštění příslušníků ČSLA ze služebního poměru. Tomu se už nevěnujete?
Ne všechny ty případy, kdy k nezákonnému propuštění došlo, měly takový společenský a osobní dopad na vyloučené příslušníky, abychom mohli mluvit o nepromlčitelném zvlášť závažném zločinu. Někteří z nich byli do práce znovu přijati jako civilní zaměstnanci, dělali třeba i na stejné pozici, jen bez hodnosti. Pořád chodili do kasáren, lidé z jejich okolí často ani nevěděli, že k nějakému propuštění došlo. Ani propad příjmu nebyl vysoký.
Takový případ by byl promlčen, byť šlo o nezákonné propuštění. Aby k promlčení nedošlo, musí být splněny dvě podmínky: zločin byl spáchán z politických, rasových nebo náboženských důvodů a souběžně je zapotřebí, aby byla způsobena takzvaná závažná újma. Sami už případy lidí nezákonně propuštěných z armády nevyhledáváme, ale kdyby nám někdo oznámil svůj příběh a bylo by jasné, že újma byla zásadní, tak bychom se tím zabývali.
Kolik případů lidí nezákonně propuštěných z armády se dostalo k soudu? A o jaké případy šlo?
Většina případů byla odložena, protože odpovědní důstojníci již nežili. I přesto měla tato šetření význam – v rozhodnutích jsme totiž jasně konstatovali, že vůči konkrétním poškozeným byl spáchán zvlášť závažný zločin, což pro ně nebo jejich rodiny představovalo velké morální zadostiučinění. V několika případech jsme trestní stíhání zahájili, ale ta musela být následně zastavena, protože obvinění nebyli ze zdravotních důvodů schopni chápat smysl trestního řízení.
Je vyloučení ze školy tak závažná věc, že si i po letech zaslouží trestní stíhání?
Měli jsme případy, kdy studenti byli vyloučeni v posledním ročníku vysoké školy nebo nebyli připuštěni k obhajobě. V takovém případě újmu vnímáme jako vyšší než vyloučení v prvním ročníku. Byli to třeba vzorní studenti a vyloučeni byli jen proto, že vykonávali nějakou činnost, kterou režim vnímal jako nesouladnou s tehdejší ideologií. O vyloučení bylo rozhodnuto zpravidla na základě intervence příslušníků Státní bezpečnosti, kteří kontaktovali rektora nebo děkana. Pak zasedl příslušný orgán a vyloučení provedl.
Kdo je v tomto případě trestně odpovědný? Děkan, komise, která studenta vyloučila, nebo příslušníci StB, kteří to požadovali?
Jako trestné kvalifikujeme jednání příslušníků StB.
Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!
