„Když žijete v uprchlickém táboře, kde lidi oddělují od sebe jen deky, nežijete jen svůj vlastní život, žijete i životy ostatních. Slyšíte tlumené vzdechy milenců. Pláč těch, co opustili domov a neví si rady. Cítíte bolest, protože lidé tam jsou nemocní,“ vypráví Andor Brakus. Na svět přišel v Itálii, jeho rodiče ovšem pocházeli z Rijeky (Fiume). Toto město na břehu Jadranu bylo v roce 1921 krátce autonomní, ale později ho anektovala Itálie a od roku 1943 okupovalo nacistické Německo. V květnu 1945 ho obsadili jugoslávští partyzáni.
Lidé, kteří se hlásili k italské národnosti a kultuře (takzvaní „Fiumani“) čelili po druhé světové válce ztrátě práv a majetku. Andorova mladičká matka se tehdy pokusila uprchnout, ale zadrželi ji. Za trest šla na nucené práce, dřela při stavbě železnice v Bosně a Hercegovině. Po návratu se vdala. Až roku 1952 mohli manželé vycestovat do Itálie a právě tam se během pobytu v uprchlickém táboře narodil Andor Brakus. Dnes žije v Turíně, ale Rijeku, která je součástí Chorvatska, pravidelně navštěvuje.
Evropa v pohybu
S příběhem Andora Brakuse a jedenácti dalších pamětníků se nyní lze seznámit na výstavě Vysídlená paměť přímo v centru Prahy. Co mají tito lidé z různých koutů Evropy společného? Jejich životy zásadně poznamenala druhá světová válka i časy poválečné, kdy se překreslovaly hranice Evropy a miliony lidí (často nedobrovolně) opouštěly své domovy. Poláci z východu mířili do Slezska, které museli opustit německy mluvící obyvatelé. Do Sovětského svazu naopak z Polska přijížděli příslušníci tamní ukrajinské menšiny. Z českého pohraničí v rámci poválečné odplaty vysídlili sudetské Němce, kteří leckdy komplikovaně hledali domov ve válkou zničeném Německu. Nucené přesídlení se týkalo i slovenských Maďarů…
Právě takové příběhy přináší výstava Vysídlená paměť. Od ledna jí mohli zhlédnout lidé v Bratislavě, Záhřebu, Drážďanech i Vratislavi. Vernisáž pražské výstavy se koná ve středu 27. dubna v 17 hodin na Alšově nábřeží v sousedství Rudolfína. K vidění pak zde bude do 12. května.
Museli opustit své domovy. Symbolicky se vracejí na kolech našeho návěsu
Návštěvníky upoutá neobvyklý formát výstavy – jejím „nosičem“ se totiž stal návěs kamionu. Proč má expozice právě takovou podobu, vysvětluje kurátor a autor expozice Jan Blažek: „Výstava vypovídá o nedobrovolných cestách, proto se hodí, že je sama cestovní. Pamětníci, kteří museli své domovy opustit se nyní symbolicky do míst svého dětství vracejí na kolech našeho návěsu, naší putovní výstavy.“
A co je vlastně na oné korbě kamionu k vidění? „Funguje to tak, že návštěvník vystoupí na výstavní ochoz, po straně dveří si na panelu přečte příběh pamětníka a vizualizaci jeho cesty na schématu mapy. Poté může nahlédnout do kukátka a tím i do soukromí pamětníka, Zobrazí se mu videoprojekce s vybranými citáty pamětníka, které diváka seznámí s tím, co pamětníci prožili, jak se s tím vyrovnávali a co chtějí sdělit mladším generacím,“ dodává Jan Blažek.
Začínám se znovu učit česky
Jedním z dvanáctky prezentovaných příběhů vypráví i ostravský rodák Franz Gruss. Jako dítě prožil divoký odsun Němců, aby se po několikadenní pěší anabázi ocitl v poválečném Polsku v jeho nových hranicích. Tam rok pracoval v zemědělství a po roce byl vysídlen do sovětské okupační zóny Německa. Ta se po čase stala Německou demokratickou republikou. Franz ale pod vládou komunistů žít nechtěl a po letech dobrodružně utekl na Západ.
„Každý se má v prvé řadě zabývat tím, co špatného se dělo ve jménu jeho vlastního národa,“ říká s odkazem na to, že jeho útrapám předcházely hrůzy druhé světové války a holocaustu. Jeho pestrý příběh má smířlivé vyznění. „Začínám se znovu učit česky,“ říká v devadesáti letech pěknou češtinou. „Bo já vím, že jsme v Evropě, že jsme sousedi. A znám mnoho sympatických Čechů.“
