Patřím sem. Bydleli tu můj praděda, děda, pak maminka a teď já
Annelies Schölerová *1943
Dům v Horním Sedle s výhledem do žitavské pánve koupil v roce 1910 její pradědeček František Scholze. Horní Sedlo se tehdy jmenovalo Pass a bydleli v něm téměř samí Němci. Jeho syn si přivedl domů českou nevěstu, která na Liberecko přišla za prací z Prostějova. „V pohraničí byla smíšená manželství běžná,“ říká Annelies Schöllerová, které všichni říkají Anežka. Nechala ji tak zapsat ve škole právě její česká babička, aby ji uchránila před problémy kvůli německému původu. Její tatínek Arnošt Prade byl německý sedlák z Horního Vítkova.„V roce 1944 musel narukovat do německé armády a záhy padl v Litvě.“
Po válce čekalo její maminku vystěhování z Vítkova. Útočiště našla u rodičů v Horním Sedle, kde Annelies prožila své dětství. Školní třída plná dětí byla později pro dívku ze samoty šokem. „Bily mě a tahaly za copy, protože jsem napůl Němka. Nedivím se jim po tom všem, ale já jsem za to jako dítěnemohla.“ Jako čtrnáctiletá nastoupila do tkalcovny STAP v Hrádku. Později vystudovala ekonomickou školu a pracovala v podniku VULKAN. Stále zpívá ve sboru v hrádeckém kostele sv. Bartoloměje.
Můj táta byl statečný. S maminkou se nerozvedl a tím ji zachránil
Pavel Jelínek *1935
Tatínek Josef, český katolík, svou židovskou manželku za války neopustil a v roce 1942 ji zachránil před transportem do koncentračního tábora. Podplatil německého doktora a získal potvrzení, že je vážně nemocná. „Máma už měla sbalený pingl a nade mnou a mým bráchou brečela. Táta ten papír přivezl v posledním momentu.“ Pavel dostal předvolání nastoupit do zvláštního tábora pro míšence jako „dárek“ k desátým narozeninám na sklonku války. „To už Němci měli jiné starosti, a tak nás nehledali. Místo do lágru jsme šli do lesa.“ Jeho rodina se konce války dožila u dědečka v Hořepníku na Vysočině, kde našli útočiště po odchodu z Liberce na podzim 1938.
V nacistických koncentračních táborech zemřely jeho židovská babička Josefína a desítky dalších příbuzných. Holocaust mu dal jasnou odpověď na jeho vztah k sudetským Němcům.„Když jsme se do Liberce po válce vrátili, ještě jsme tam Němce zastihli. Ani jeden neřekl ani slovíčko, aby se nám omluvil. Pro ně nemám jediné slovo odpuštění.“ Po sametové revoluci se Pavel Jelínek zapojil do činnosti Židovské obce v Liberci, kterou nějaký čas i vedl.
Václav Havel byl jako šéf obdivuhodný. Měl úctu ke každému člověku
Jan Šolc *1938
Do úzkého okruhu prezidenta Václava Havla se dostal v roce 1996 a čtyři roky řídil odbor vnitřní politiky v prezidentské kanceláři. Do svého týmu ho vza prý proto, že nebyl z Prahy a dvacet let manuálně pracoval. Poznali se už dříve – 21. srpna 1968 při střelbě sovětských vojáků před libereckou radnicí.
„S Havlem a mojí ženou jsme se plazili přes náměstí do jednoho dvora, kde nás schovali.“ Kvůli nesouhlasu se sovětskou okupací přišel Jan Šolc o práci učitele a celou dobu normalizace jezdil po republice s montážní četou. „Vydělával jsem slušné peníze a bral jsem to skautsky jako velký puťák.“ Problémy s komunistickým režimem měl už v mládí, protože se jeho otec stal v 50. letech symbolem pomoci týraným politickým vězňům v Liberci. Jako vězeňský lékař jim pomáhal tak dlouho, až skončil mezi nimi. Za velezradu si odseděl osm let.
Život se Janu Šolcovi změnil v listopadu 1989, kdy se zapojil do sametové revoluce jako jeden z mluvčích Občanského fóra v Liberci. Stal se poslancem a po ukončení mandátu přednášel etiku a rétoriku na Technické univerzitě v Liberci.
Turnov nebyl tři dny obsazen. Teprve 23. srpna 1968 večer přijela před kasárna kolona polských obrněnců
Milan Brunclík *1952
V srpnu 1968 byl jediným člověkem s kamerou a mikrofonem, který zachytil příjezd polských okupačních vojáků do Turnova. „Naši vojáci otevřeli bránu a ukázali raketomety. Plukovník Jareš řekl polskému veliteli, že jestli neodjedou nad město, tak je proti nim použijí. A Poláci odjeli do lesa na Hruštici, a už se ve městě neukázali.“ Vzácné záběry z roku 1968 pak ale musel až do sametové revoluce pečlivě ukrývat.
Svou první kameru dostal v šesti letech a ve dvanácti letech už točil reportáže pro televizní pořad pro děti a mládež Vlaštovka. Jako student vymyslel rozhlasový mikrofon, takzvanou Umělou hlavu, která zachycovala zvuk ze všech směrů. V roce 1976 mu normalizační režim zakázal vykonávat novinářskou práci. Stále ale točil v prostředí undergroundu a živil se jako podnikový právník.
„Před papaláši všeho druhu jsem se nesklonil a posílal jsem je vždy bystře někam. Vděčím za to svým předkům, kteří mě obdařili tak pevnou nervovou soustavou, že jsem všechny útoky bez šrámů na duši přežil.“ V roce 1989 založil v Turnově regionální televizi, kterou stále provozuje.
Tady Hejnice, zde prší nejvíce
Miroslav Jech *1938
Tímto pozdravem se zapsal do srdcí všech českých meteorologů. Na své zahradě v Hejnicích obsluhuje přes šedesát let meteorologickou stanic a svým měřením potvrzuje, že Jizerské hory jsou „nočníkem“ Evropy.
Srážky sleduje od roku 1960, postupem času začal monitorovat také teplotu, vlhkost, rychlost větru a čistotu ovzduší. „V roce 1968 jsem začal s pravidelným měřením třikrát denně: v sedm, čtrnáct a dvacet jedna hodin, a dělám to dodnes.“ Všechna data posílal meteorologům do Ústí nad Labem. V Hejnicích mapoval i unikátní jev, takzvaný teplý alpský vítr. Stanice je dnes už automatizovaná, přesto k ní Miroslav Jech stále chodí a zapisuje do deníku, jaké je počasí, a také hodnotí stav půdy.
Rodák z Hájů nad Jizerou se přistěhoval do Hejnic v roce 1948. Vystudoval chemickou průmyslovku a v mládí se věnoval atletice. Stal se dobrovolným členem Horské služby a na jizerskohorských hřebenech zachránil řadu výletníků před umrznutím.
