Václav Kulhánek se pro poslání katolického kněze rozhodl už ve čtrnácti letech, ale na vysvěcení si musel počkat až do třiačtyřiceti. Do prvního ročníku bohosloveckého semináře totiž nastoupil v roce 1949, krátce předtím než nastupující komunistická moc násilně rozehnala kláštery i jiné církevní instituce.
Václava čekaly tři roky služby u Pomocných technických praporů a devatenáct let práce dělníka v betonárce Prefa. Nakonec se mu podařilo dálkově vystudovat teologickou fakultu. Ale v době přituhující normalizace ani tak nebylo jisté, že dosáhne vysvěcení na kněze a získá státní souhlas pro výkon svého povolání. Udělal pro to doopravdy všechno, co s čistým svědomím udělat mohl: pracoval v Červeném kříži, chodil na brigády do JZD, psal obecní kroniku, byl dobrovolným dárcem krve.
Odmítl spolupráci se Státní bezpečností, ale přistoupil na jiný morální kompromis: stal se členem prorežimní organizace katolických kněží Pacem in terris. „Z naší diecéze tam šla polovina kněží, i když biskup Josef Hlouch byl proti. Někteří kněží, kteří nebyli v Pacem in terris, se na nás dívali pohrdavě,“ přiznal v rozhovoru pro Paměť národa. Jak vlastně sdružení Pacem in terris vzniklo, co bylo jeho cílem a proč verbovalo duchovní do svých řad?
Uměl své svědomí volněji ohnout
Komunisté se snažili podrobit si katolickou církev už od chvíle, kdy se v roce 1948 chopili moci. Pokoušeli se o to násilím, zastrašováním, pomocí falešných obvinění, zinscenovaných procesů s církevními hodnostáři, vězněním a internací řeholníků. Ale zároveň se snažili rozkládat církev zevnitř, zakládáním sdružení loajálních ke komunistickému režimu.
Jedno z nich, Mírové hnutí katolického duchovenstva, zaniklo v době politického uvolnění během Pražského jara. Nové sdružení Pacem in Terris vzniklo na počátku normalizace a bylo jeho logickým následovníkem. Jeho název, česky „mír na Zemi“, se inspiroval stejnojmennou encyklikou papeže Jana XXIII., se kterou ale sdružení nemělo nic společného. Komunisté se rádi stavěli do role obránců světového míru, a křesťanské heslo tak zneužili k vlastním propagandistickým účelům. Na úvodním shromáždění Pacem in Terris 31. srpna 1971 zazněly projevy deklarující věrnost Sovětskému svazu, který byl v duchu tehdejších řečnických klišé popisován jako obhájce míru ve světě.
Do čela české části Pacem in terris byl zvolen olomoucký kapitulní vikář Josef Vrana, dlouholetý spolupracovník Státní bezpečnosti, v roce 1973 vysvěcený na biskupa. Na jeho rozporuplnou osobnost vzpomíná Jan Graubner, pozdější olomoucký arcibiskup, jemuž Josef Vrana téhož roku udílel kněžské svěcení: „Myslím si, že to nebyl člověk, který by zradil své kněžství. Volil tuhle diplomatickou cestu, uměl své svědomí volněji ohnout.“
„Když na kněžských schůzích mluvil o politických věcech, podával je jen tak mimochodem, aby to měl z krku. Jednou jsme ho jako tři zlínští kaplani pozvali na kafe a mezi námi mluvil úplně jinak,“ vypráví Jan Graubner
„Olomoucký kapitulní vikář Josef Vrana nás povzbuzoval, abychom neměli strach a pracovali, že jsme tady od toho. Vnímal jsem ten rozpor, ale můj dojem byl, že svoji situaci v sobě nesl jako oběť.“
Řekl jsem nahlas, co jiným vadilo
Skutečným úkolem Pacem in terris samozřejmě nebyl boj za mír, ale podporování politických cílů KSČ v řadách církve. Totalitní moc se snažila provést v církvi totéž, co ve zbytku společnosti: přinutit její členy dát najevo alespoň navenek loajalitu k režimu. U lidí mimo církev se to dělo vynucovaným členstvím v SSM, KSČ a dalších organizacích nebo účastí v prvomájových průvodech, v církvi k tomu mělo sloužit právě Pacem in terris. Sdružení navíc dostalo pod svou kontrolu Českou katolickou charitu a veškerou produkci katolického tisku.
Pacem in terris mělo být jakousi Potěmkinovou vesnicí budující dojem, že u nás neexistuje žádný náboženský útlak a duchovní spolupracují se státem dobrovolně.Naprostá většina duchovních, kteří do organizace vstoupili, brala členství jako nutné zlo. Existovaly ale i ojedinělé pokusy využít Pacem in terris jako platformu ke skutečné kritice poměrů.
Slovenský duchovní Alojz Tkáč v roce 1974 na setkání Pacem in terris ostře kritizoval zásahy režimu do církevního života: „Byl to problém výstavby kostelů, výuky náboženství… A potom jsme měli jeden případ, ve kterém křivě obvinili kněze a poslali ho mimo službu. To jsem také zmínil. Na té schůzce byli dva církevní tajemníci. Hned velmi tvrdě reagovali. Kněží ale byli rádi, protože někdo řekl nahlas to, co mnohým z nich vadilo, ale každý se o tom bál mluvit.“ Vystoupení Alojze Tkáče citovala Svobodná Evropa, Hlas Ameriky i vatikánský rozhlas, což neuniklo pozornosti Státní bezpečnosti. Absolvoval čtyři několikahodinové výslechy: „Snažili se mě přemluvit, abych řekl, že mě navedli seminaristi. Nic takového jsem samozřejmě neudělal.“ Důsledky se dostavily: Alojz Tkáč přišel o státní souhlas k výkonu kněžského povolání a sedm let pracoval jako řidič tramvaje.
Nic přede mnou neříkejte, já musím leccos vykládat
„Samozřejmě to byl nekonečný boj s těmi pacáky,“ vzpomíná Alois Kánský, který v sedmdesátých letech studoval teologii v semináři v Litoměřicích. K ,pacákům’, tedy členům Pacem in terris, však podle něho patřili i mnozí nadřízení, kterých si vážil. V této souvislosti vzpomíná na plzeňského arciděkana Jana Kozlíka: „Když jsme nastoupili, řekl nám: ‚Heleďte, kluci, já jsem byl osm let v kriminále. Vstoupil jsem do Pacem in terris, protože toho kriminálu jsem si užil dost. Přede mnou neříkejte nic, co bych neměl slyšet, protože já musím támhle a támhle leccos vykládat.‘ Bylo od první vteřiny jasno. Byl to výborný kněz, laskavý, vstřícný, vzdělaný, a pokryl všechny naše aktivity, na něj si nikdo nedovolil.“
V sedmdesátých letech byla v Pacem in terris v Čechách a na Moravě asi třetina všech kněží (okolo sedmi set), na Slovensku asi čtvrtina. Jen malá skupina z nich tvořila tvrdé jádro politicky aktivních. Důvody, proč tam duchovní vstupovali, byly různé. Někteří tak jako arciděkan Kozlík ze strachu, jiní proto, že měli pocit, že skrze tento mravní kompromis mohou pro své věřící vykonat více. Členové Pacem in terris přednostně dostávali peníze na opravu „svých“ kostelů, měli možnost stát se kazateli v atraktivních poutních místech, jako byl Hostýn nebo Velehrad. Jednoznačně negativní postoj měli od začátku studenti bohoslovectví, kterých se podařilo získat jen minimum.
Jak napovídají dobová svědectví, kněží, kteří odmítli vstoupit do Pacem in terris, se většinou nemuseli obávat žádných zásadních postihů a ti, kteří tak učinili, se často rozhodovali pod vlivem přehnané preventivní opatrnosti. Farář Josef Kajnek například sám sebe nepopisuje jako žádného velkého hrdinu: „Nikdy jsem nebyl žádným provokatérem. V kázáních jsem si dělal autocenzuru, abych nenarazil. Nechtěl jsem přijít do konfliktu, protože jsem si vážil toho, že jako kněz mohu působit.“ Do Pacem in terris přesto odmítl vstoupit: „O SKD - Pacem in terris neměl mnoho zájmu,“ stojí v posudku, který na něj sepsal církevní tajemník Josef Votřel. „Členství nepokládal za důležité. Zastával názor, že každý kněz už tím, že slouží, pracuje mírovými prostředky, a neviděl důvod, proč by se měl organizovat.“
V nepřátelství s vlastní církví
Vatikán se vůči Pacem in terris od samého počátku stavěl negativně, do roku 1978 však jeho politiku určovali papežové, kteří s komunistickými režimy neměli žádnou osobní zkušenost, a tak se snažili s nimi vycházet. To se změnilo s nástupem papeže Jan Pavla II., který kompromisům učinil přítrž: v roce 1982 vydal papežský dekret Quidam episcopi, jímž zakázal členství kněží v politických organizacích. Pro mnoho kněží v Československu to znamenalo úlevu: měli pádný důvod, proč mohou z Pacem in terris vystoupit. Organizace postupně ztrácela svůj vliv a rozpadala se zevnitř, ale v roce 1987 dosáhla posledního výrazného úspěchu: generální tajemník OSN Javier Peréz de Cuéllar jí udělil čestný titul Posel míru. Mezi českými katolíky to vzbudilo vlnu nevole, a část z nich proto zaslala do OSN protestní dopis, v němž se mimojiné pravilo:
„Pacem in terris nedělá nic pro své souvěrce ani pro své spoluobčany v nouzi, naopak jejich těžkosti ignoruje a zakrývá. Žije v nepřátelství s vlastní církví, protože je nástrojem k rozštěpení katolické církve u nás. Žije v nepřátelství s vlastním národem, protože je součástí ,fasády souhlasu‘, jež má zakrýt neblahý stav československé společnosti, jež má zakrýt projevy naší hluboké krize morální, politické, hospodářské i ekologické.“
Když sdružení 7. prosince 1989 definitivně ukončilo svou činnost, bylo již tak bezvýznamnou institucí, že si jeho zániku málokdo povšiml.
