„Ty jsi blázen,“ řekla sedmnáctiletému Janu Holíkovi jeho maminka, když jí roku 1941 oznámil svůj úmysl nechat se zaměstnat u dálkové plavby. Chlapec s duší námořníka a velkou touhou po dobrodružství vyrůstal v zemi, která nemá moře, a tak část svého mládí strávil „lajdačením“ na toulkách. V plavební společnosti ale našel práci, která vyhovovala jeho nestálé a impulzivní povaze.
Jan Holík zažil poměrně bouřlivé dětství: otec přivedl rodinné hospodářství k bankrotu, matka ho pak opustila a živila své tři děti sama, kvůli různým rodinným konfliktům se čtyřiadvacetkrát stěhovali po venkově na Vlašimsku, Benešovsku a Sedlčansku. Jan četl rodokapsy a škola ho příliš nebavila: „Často jsem lajdačil, jak bylo venku hezky, tak mne do školy nic netáhlo.“ Jen sloh ho bavil a šel mu, dokonce mu vyšel článek v dětském časopisu Ohníčky mládí.
To ale pro chlapce z chudé vesnické rodiny žádný příslib kariéry neznamenalo, musel se vyučit řemeslu. V učení u benešovského druhláře vydržel půl roku, než se s ním pohádal a utekl, potom to se stejným výsledkem zkoušel u truhláře ve Vlašimi. Po setkání s kamarádem, který pracoval u dálkové plavby, se Jan nadchl pro dobrodružné a romantické povolání a rozhodl se stát námořníkem dálkové plavby a jezdit na lodi do Hamburku.
České lodě pod taktovkou Němců
Československá plavba labská v té době byla již velkou rejdařskou společností s téměř dvacetiletou historií, která vlastnila přes tři stovky plavidel. Byla založena 13. června 1922 a do vínku dostala plavidla získaná z válečných reparací: jedenáct parních rychlolodí, desítky parníků a více než dvě stovky dalších plavidel. Ve třicátých letech zahájila stavbu vlastních lodí, člunů typu Amanda. První posádky tvořili především Němci, kteří měli větší zkušenosti s dolním tokem Labe, ale v průběhu let firma ve stále větší míře zaměstnávala i Čechy.
Za protektorátu, kdy k plavbě nastoupil Jan Holík, byla společnost ovšem germanizována, stala se z ní Böhmisch-Mährische Elbe Schifffahrt a sloužila válečným potřebám nacistického Německa. Nad tím ovšem sedmnáctiletý mladík nepřemýšlel, lákala ho romantika námořnického povolání a cestování po světě.
„Protože jsem byl statný chlapík, hned mě přijali.“
Hned na první plavbě do Hamburku na nákladní lodi S615 zažil spojenecké bombardování, které paradoxně nejvíce odnesla čtvrť červených luceren a nevěstinců St. Pauli. Přezimoval na lodi v Mělníku a na jaře 1942 se vypravil na další cestu, tentokrát do Berlína. Loď vezla náklad kvalitního starožitného nábytku, který pocházel z domácností deportovaných Židů. Posádka měla ještě jeden úkol: v koncentračním táboře v Oranienburgu měla naložit pláty mědi. „Vedl tam takový průplav, když jsme tam projížděli, museli jsme odstrkovat svěšené větvičky vrb, jak to bylo úzké,“ vzpomíná Jan Holík. Měď na palubu nakládali věznění Poláci a sovětští váleční zajatci.
Jan Holík měl na cestě malou nehodu: potravinové lístky mu spadly do řeky. Bez nich nebylo možné získat nic k jídlu. Na své osmnácté narozeniny si proto na břehu řeky vařil kopřivy se solí. Až na zpáteční cestě dostal od hlavního lodníka další lístky.
Z paluby do šachty
Posádka se vrátila do Prahy, v té době sevřené všudypřítomným strachem a terorem heydrichiády. Jan Holík dostal týdenní dovolenou, kterou si ale o čtrnáct dní protáhl a ve stanovený čas nenastoupil na loď. V době stanného práva se lehkovážně potuloval po Praze a přespával u příbuzných, kteří si stěžovali:
„Jendo, ty nás přivedeš do neštěstí. Vždyť by nás mohli i zastřelit, že tě tady přechováváme načerno.“
Ohrožoval nejen sebe, ale i lidi, kteří mu pomáhali, takže musel svůj dočasný příbytek opustit. Maminka ho v domnění, že vyráží na další cestu do Hamburku, vybavila kufrem jídla, který si uložil do úschovny na Wilsonově nádraží. Tam i přespával, což v té době znamenalo velké riziko: Němci potulku netolerovali. „Chodil tam policajt s Němcem a kontrolovali jízdenky a doklady, několik lidí sebrali,“ vzpomíná Jan Holík. On sám měl ale dohodu s toaletářkou, která ho vždy o půlnoci, když chodila kontrola, schovala na nádražních záchodech.
Posléze se vydal k otci, kterého neviděl posledních osm let, a začal pracovat na místním statku. Tatínek, velký kuřák, si usmyslel, že nyní již osmnáctiletý Jan má nárok na tabačenky a mohl by mu odevzdávat svůj příděl tabáku. Proto ho přiměl, aby se přihlásil k trvalému pobytu u něj ve vsi. Tím se o Janově místě pobytu ale dozvěděl také úřad práce, kam ho nahlásila Plavba labská. Období toulání skončilo, pod pohrůžkou policejního postihu ho poslali do Ostravy, kde začal pracovat jako horník. Namísto širých obzorů na palubě lodi teď měl nad hlavou nízký strop šachty, která byla v některých místech vysoká jen sedmdesát centimetrů, a muselo se proto pracovat vleže. Janovým úkolem bylo odhazovat lopatou hlínu na pás. Na šichty přestal chodit už po týdnu a tři měsíce se potloukal v blízkém okolí. Následovala další několikaměsíční tulácká epizoda, ale protektorátní byrokracie si Jana znovu našla. Poslali ho na nucené nasazení do Německa.
Nálet nikdo nečekal
V únoru 1944 nastoupil se 480 dalšími chlapci a dívkami z protektorátu ve zbrojovce v Lipsku. Asi dva týdny po příjezdu zažili bombardování: „Několikrát předtím se stalo, že byl protiletadlový poplach, šli jsme se schovat do sklepa, ale k bombardování nedošlo. Letadla jen přelétla, a nebombardovala. Mysleli jsme, že to bude zase tak.“ Nikdo nečekal, že bude skutečně nálet. O to horším šokem bylo, když byl lágr totálně nasazených zasažen. Jan doběhl do sklepa v narychlo navlečených montérkách a rozvázaných botách. Jejich skupina byla zasypána ve sklepě, nastala panika, ve které byl jeden chlapec ušlapán. Začínal prohořívat strop a nebylo úniku. V horkém vzduchu plném prachu zněly jen zoufalé výkřiky a další detonace. Druhá bomba zasáhla nedaleký hotel a výbuch narušil zdi lágru: utvořily se v nich malé otvory, kterými zasypaní lidé vylezli, a zachránili si život.
Jan Holík zůstal v Lipsku až do listopadu 1944, poté byl přeložen na práci do Čech. Po válce stejně jako mnoho jiných vstoupil do KSČ, ale krátce po únoru 1948 ho komunisté vyloučili:
„Mé členství v ‚rodné straně‘ ukončili komunisté sami. Nebylo to jen pro jejich postoje k církvi, zavírání kněží, ale celkově se jejich diktatura příčila mojí svobodomyslné povaze.“
Vzestupy i pády lodní přepravy
K Československé plavbě labské se Jan Holík vrátil v roce 1953. V té době však už byla znárodněným podnikem, který po fúzi nesl název Československá plavba labsko-oderská. Zprvu ho pustili jenom k vnitrostátní lodní přepravě, ale když se koncem padesátých let mírně uvolnily politické poměry, mohl jezdit i do Polska a do Německa. Do kádrového posudku mu v té době napsali, že v politických záležitostech se řídí „zásadou středního uvažování.“ Ze západního Německa lodníci mohli přivážet u nás nedostupné zboží, dostávali také poukázky do Tuzexu.
Koncem šedesátých let Jan Holík definitivně opustil svůj tulácký životní styl, oženil se a založil rodinu, takže zažádal o přeložení k tuzemské plavbě a později pracoval v Praze v přístavu.
Zažil tak i největší rozmach Československé plavby labsko-oderské v době, kdy byla největším středoevropským rejdařstvím, vlastnila 700 plavidel, provozovala labské přístavy v Děčíně, Ústí nad Labem, Lovosicích, Mělníku, Praze a Kolíně a loděnici v Křešicích u Děčína.
U plavební společnosti zůstal Jan Holík až do odchodu do důchodu, mnoho let přesluhoval a do penze šel v pětasedmdesáti letech. To naopak bylo v době, kdy firma prožívala svou největší krizi: po roce 1989 a následné privatizaci přišla o hlavní zdroj svých příjmů – přepravu uhlí pro elektrárny. Tím se propadla do finančních problémů a skončila v konkurzu. Československá plavba labská však existuje dodnes – vlastní 24 plavidel a je součástí německé skupiny Rhenus Group.
