„Odvezli mě sanitkou do Bohnic a tam mě začali jako společensky nebezpečného člověka léčit. Procházel jsem několikatýdenními fázemi inzulinových šoků. Člověk dostával injekce, pak se po několika hodinách probouzel z kómatu připoutaný na lůžku, blouznil a musel rychle vypít glukózu, aby se tělo z glykemického šoku dalo do rovnováhy,“ popsal svůj nedobrovolný pobyt v psychiatrické léčebně Miroslav Vodrážka.
„Stále víc jsem si uvědomoval, že je to opravdu průser. Že odsud se vůbec nemusím dostat ven. Takže jsem začal být velice skromný a ‚šílenství’ jsem nijak neprojevoval. Věděl jsem, že si už nemůžu dovolit radikální akce. Že by mě zlikvidovali.“
Metodu inzulinových šoků, dříve používanou k léčbě těžkých psychóz schizofrenie, na něho bohničtí psychiatři aplikovali v roce 1977, uprostřed hysterického tažení proti Chartě 77. Tu Vodrážka sice nepodepsal – považoval ji za nedostatečně radikální – ale v prostředí disentu a undergroundu se pohyboval. Hrál nonkonformní, psychedelickou hudbu. Vědomě budoval kontrakulturu: kritizoval technokratickou společnost, hlásal „emocionalismus“, jehož manifest sepsal o několik let dříve.
Bezprostřední příčinou pro jeho zatčení a převoz do bohnické psychiatrické léčebny se stala umělecko-politická performance, kterou bychom dnes hodnotili nejvýš jako přestupek. Na podstavec sochy sv. Václava na pražském Václavském náměstí tehdy bílou emailovou barvou napsal „Bůh je zde“ a také písmeno „E“ – odkaz k výše zmíněnému „emocionalismu“.
Vodrážka ale provokoval režim už svým vzhledem, kterým se na první pohled vřazoval mezi „ty, co jsou proti“. Jak později zjistil ze svého spisu, v psychiatrické zprávě tehdy kdosi ručně podtrhl jediný údaj – pacient má dlouhé vlasy, svázané do copu až do půli zad. „Myslím si, že to je pro jejich vnímání zcela příznačné,“ komentuje Vodrážka. „Člověk byl apriorně odsouzený jen proto, že svým subverzivním vzhledem řekl systému ‚ne’.“
V otázce zneužívání psychiatrie komunistickým režimem tak podle něho nešlo ani tak o to, že by přímo psychiatři pracovali na zakázku Státní bezpečnosti – byť tajných spolupracovníků bylo mezi nimi také dost – ale spíš o totalitním systémem deformované společenské a morální normy.
„Existoval tichý souhlas, že lidé jako já jsou nebezpeční.“
Z uzavřeného bohnického pavilonu Vodrážku propustili po třech měsících, dalších pět let zůstal pod ochrannou léčbou a musel ambulantně docházet na psychiatrii. Dnes působí jako nezávislý hudebník a publicista a pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů.
Lékař nikdy nic nediagnostikoval
Dekádu před Vodrážkou byl v Bohnicích proti své vůli držen také Bohumil Robeš. Ten ovšem po třináctiletém věznění v nejhorších komunistických lágrech. Počátkem 50. let se jako mladý skaut zapojil do protikomunistického odboje, v roce 1953 byl kvůli tomu zatčen a odsouzen na pět let. I v kriminále se ale choval odbojně a stále protestoval proti svému věznění. Mnohokrát ho proto zavřeli do „korekce“ a trest mu dvakrát prodloužili na celkových třináct a půl roku. V polovině 60. let, když se paragrafy ve vykonstruovaném rozsudku začaly jevit příliš absurdně, ho jako „duševně chorého“ odvezli do vězeňského pavilonu bohnické psychiatrické léčebny.
Šlo o pavilon č. 17, tzv. „zločiňák“, kam se dostávali lidé z výkonu trestu nebo z vazby, tedy se soudně nařízenou psychiatrickou léčbou. Pavilon č. 17 personálně zajišťovali lékaři z léčebny, řízen ale byl přímo z ministerstva. Podle dochovaných záznamů prošlo v komunistické éře „zločiňákem“ 11301 osob a právě zde se udála řada případů politického zneužití psychiatrie.
„Žádný psychiatr se mnou rozhovor nedělal, a najednou mě z Pankráce převezli do Bohnic na vězeňské oddělení. Tam byly lidské trosky a z poloviny lidí tam blázny jen dělali,“ popsal svou zkušenost Bohumil Robeš.
„Jejich argument, proč nejsem normální, byl, že všude už jsou komunisté, socialismus je tady, a já pořád hájím neuhajitelné.“
„Dávali nám různé pilule, že lidi, co tam přišli normální, se zbláznili. (...) Byla to vězeňská nemocnice, ale nic nemocničního na ní nebylo. Když byla vizita, lékař chodil, ani se nepodíval na pacienta, a jen ukazoval rukou: ubrat léky, přidat léky. Lékař nikdy nic nediagnostikoval.“
V Bohnicích strávil Robeš několik měsíců, kdy, jak říká, na něho použili „sovětské metody“. Poté ho letecky přepravili do psychiatrické léčebny v Brně-Černovicích. Tam odvážný ošetřující lékař konstatoval – byl už rok 1967 – že Bohumil Robeš nemá žádnou psychickou vadu a po duševní stránce je zcela zdráv. Po dlouhých 13 letech a šesti měsících se tak konečně mohl vrátit domů.
Psychiatrická represe postihovala zvlášť aktivní křesťany
Obávané „psychušky“
Mezi lety 1955 a 1974 se počet pacientů psychiatrických zařízení v SSSR zvedl ze 116 000 na 390 000. Neblaze proslulým se stal např. moskevský Institut Serbského, kde se disidentům ve velkém měřítku diagnostikovala „pomalu se rozvíjející schizofrenie“. Lidé nedobrovolně umístění v psychuškách byli podrobováni mučení a museli konzumovat nebezpečně vysoké dávky psychofarmak. Jejich podmínky byly v některých ohledech horší než u „normálních“ vězňů: neměli nárok na právní pomoc, nevěděli, kdy se dostanou na svobodu. Informace o poměrech v sovětské psychiatrii publikoval jako první v roce 1971 Vladimir Bukovskij, který strávil v sovětských psychiatrických zařízeních tři roky. Psychuškami prošli i účastníci proslulého moskevského protestu proti okupaci Československa v srpnu 1968 Viktor Fajnberg a Natalia Gorbaněvská.
Zdroj: Wikipedia, ÚSTR
Přes tyto otřesné případy u nás zneužívání psychiatrie nedosáhlo tak masových rozměrů jako v Sovětském svazu, kde se zavírání politicky nepohodlných osob do „psychušek“ stalo za Brežněvovy éry, tedy v 60. letech, běžnou praktikou. Českoslovenští psychiatři se naproti tomu spíše zdráhali angažovat se ve vyloženě politických případech. Jak píše historik a bývalý disident Jan Tesař v knize Zamlčená diagnóza, „psychiatrická represe u nás postihovala především nikoli proslulé disidenty, ale drobné lidi a mezi nimi zvlášť aktivní křesťany“.
Náboženský rozměr měla kauza výše zmíněného Miroslava Vodrážky a aktivním křesťanem byl i Augustin Navrátil – zřejmě nejznámější případ zneužití psychiatrické diagnózy u nás.
Navrátil vešel v obecnou známost v roce 1988, kdy inicioval petici za respektování práv věřících a náboženskou svobodu. Tzv. „Moravskou výzvu“ podepsalo 600 tisíc lidí, takže se stala zdaleka nejúspěšnější protikomunistickou podpisovou akcí. Navrátilova psychiatrická perzekuce ale v souladu s Tesařovou tezí začala dávno předtím, než se stal známým katolickým aktivistou.
Augustin Navrátil od konce 60. let soukromě obdělával malý zbytek půdy, jenž rodině v Lutopecnách na Kroměřížsku zůstal po kolektivizaci majetku v 50. letech. V roce 1974 mu místní národní výbor pozemek odebral. Poté co se Navrátil snažil úředně bránit, byl v roce 1975 podmíněně odsouzen za „útok na veřejného činitele”. Odvolal se, načež musel podstoupit psychiatrické vyšetření. Psychiatři z kroměřížské psychiatrické léčebny stanovili diagnózu paranoia kverulans, tedy “kverulantskou paranoiu“, kterou soudobá učebnice – jak píše Tesař – definuje mimo jiné „svéráznými povahovými úchylkami a rysy, zejména akcentovaným smyslem pro právo a spravedlnost“.
„Tito pánové pravdivě konstatovali, že se cítí pronásledován, že váha jeho stížností a protestů překračuje kritickou mez potřebnou pro kategorii ‚paranoia kverulans‘,“ komentuje Tesař.
„Například se ‚tvrdošíjně dovolával svého práva‘ atp. Pánové znalci se zachovali přesně v intencích učebnice. Opominuli jenom jediné, totiž všimnout si toho, že ‚pacient‘ je v právu.“
Orgány zbavily Navrátila právní způsobilosti a jeho trestní stíhání zastavily. Ten však v roce 1977 podepsal Chartu 77 a spoluinicioval také první ze svých petic za svobodu víry. Následkem toho ho jako nenapravitelného „kverulanta“ a potížistu poslali na nucenou léčbu. Bezmála čtyři měsíce tak proti své vůli strávil v kroměřížské psychiatrické léčebně. Jak poznamenává Tesař: „Teprve tím se provalil původní případ, o němž bychom jinak asi nic nevěděli, zřejmě jako o mnoha jiných.“
Navrátil, mimo jiné otec devíti dětí, se ani poté nestáhl do soukromí. Od roku 1985 vydával katolický samizdat, za což byl v listopadu toho roku zatčen a uvězněn. Z vazební věznice ho po zhruba dvou měsících znovu převezli na psychiatrii, tentokrát na vězeňské oddělení Psychiatrické léčebny v Bohnicích.
Bohnice byly disidentské prostředí
Zde se s jeho kauzou letmo střetl pozdější psychoterapeut a religionista Prokop Remeš, který tehdy v bohnické léčebně pracoval jako gynekolog:
„Jednou jsem náhodou přišel na primářskou poradu, kde se projednávala jeho (Navrátilova) kauza. Sedl jsem si tam, nikdo mě nevyhodil. Poslouchal jsem a říkal jsem si: ‚Vždyť ten člověk mluví úplně rozumně!’ Primáři byli takoví rozpačití. Nakonec se tam dala nějaká diagnóza, paranoické rysy osobnosti – ale že by tam na něj někdo útočil, to rozhodně ne.“ Na odchodu oslovil hlavní psycholožku z pavilónu 17:
‚Prosím tě, to je nějaký divný, já myslím, že kdyby tady seděl Jan Hus, tak mu taky dáte nějakou psychotickou nálepku.’“
A ona zcela vážně odpověděla: „Ano, myslím si, že by to tak bylo.“
Prokop Remeš případ nahlížel očima lékaře, kterému Bohnice druhé poloviny 80. let připadaly ve srovnání s jeho předchozím pracovištěm jako „svým způsobem ráj“. „To už byla v SSSR perestrojka, všechno se začínalo drolit – a Bohnice byly skutečně disidentské prostředí,“ říká Remeš, který se mimo jiné v léčebně přes svého kolegu Jaroslava Karla, bývalého politického vězně a tajně vysvěceného kněze, napojil na skupinu podzemní církve.
„Takže představa, že psychiatrie byla nástrojem v rukou represivní státní moci – ano i ne. Současně tamější lékaři a psychologové byli lidé velmi kritičtí vůči režimu. Pokud se tam vyskytovaly nějaké takové případy, spíš vždycky dotyčným lidem fandili.“
Jak Remeš upozorňuje, psychiatrická diagnóza mohla politicky pronásledovaného člověka chránit. „I s tím Augustinem to ze strany primářů bylo vnímáno tak, že se mu tím pomůže, že nepůjde do vězení. On ale nechtěl, protože pochopitelně měl pocit, že to diskredituje celou jeho kauzu,“ říká Remeš s tím, že život v totalitě byl složitější, než si člověk s odstupem doby černobíle myslí.
Neprávem vězněného Navrátila však ani dobrá vůle psychiatrů nedokázala uchránit před brutálními podmínkami pavilonu č. 17. Podle vzpomínky Navrátilovy dcery Ireny, zveřejněné novinářem Adamem Drdou, „ve vězeňském oddělení bohnické psychiatrické léčebny byla zima, ošetřovatelé házeli pacientům jídlo na zem a otec byl v jedné místnosti s vrahem, který mu vyhrožoval, že ho v noci zabije“.
Psychiatři pomáhali k modrým knížkám
Přesto mnozí psychiatři v mezích svých možností pomáhali. Známé jsou případy mladých mužů z prostředí undergroundu či disentu, kteří se přes psychiatrické diagnózy snažili vyhnout povinné vojenské službě. Úspěšný byl v tomto směru třeba spisovatel a signatář Charty 77 Jáchym Topol:
„Nástup na psychiatrii kvůli vojně, to byla generační věc. Byly to tisíce kluků, kteří nechtěli na vojnu a simulovali různé choroby. Kdo neměl nic než tu psychiku, pěstoval si – alespoň já jsem to tak dělal – kontakt s psychiatrií už hodně od mládí.“
Jáchym Topol na rozdíl od „drsnějších mániček ze severu“ neinscenoval demonstrativní pokus o sebevraždu. Přes nápomocnou lékařku, ke které prý chodil i Mejla Hlavsa a další lidé z undergroundu, si i bez teatrálních výstupů dokázal v dostatečném předstihu před prvním odvodem zajistit tříměsíční pobyt na psychiatrii.
V Bohnicích se dostal na uzavřené oddělení, drsnou zkušenost ale hodnotí kladně. „Nebyla to sovětská ‚psychuška’ – to o čem jsem s hrůzou četl, že bylo v Sovětském svazu. Já nevím, jestli u nás v jednotlivých případech docházelo ke zneužívání psychiatrie, možná že ano, ale moje zkušenost z doktorů a sester je naprosto pozitivní. Některé sestry byly drsňačky, které si tě zařadily jako feťáka: ‚Nevočumuj, vypadni, mazej na terapii’ – to bylo normální. Ale byly dobré, dobromyslné. A pak byli doktoři nebo doktorky, psycholožky, které vyloženě pomáhaly.“
Diagnóza normalizované společnosti
O těchto „ostrovech pozitivní deviace“ ví i Jan Tesař, autor Zamlčené diagnózy a radikální kritik zneužívání psychiatrie komunistickým režimem. Za původce psychiatrických represí proto neoznačuje přímo psychiatry, ale „institucionalizovanou psychiatrii“ jako součást totalitní společnosti. Sama totalitní představa, že člověk je vlastnictvím státu, je totiž podle něj základním předpokladem pro psychiatrickou represi.
„Proto totalitní pojetí medicíny a konkrétně psychiatrie v každodenní praxi úspěšně vzkvétá i tam a tehdy, kde psychiatři projevují, docela otevřeně řečeno, naprostou nechuť (...) k marxismu.“
Podle Tesaře tak protirežimně naladěný psychiatr sice mohl chránit disidenta, jehož motivacím snadno rozuměl, ale i psychiatrovo vnímání normality deformovala morální krize totalitní společnosti. Proto, domnívá se Tesař, se oběťmi psychiatrické represe u nás stávali především věřící lidé, kteří důsledně chtěli žít podle své víry.
Ti totiž nejvíc vybočovali z norem komunistické společnosti, již Tesař neváhá diagnostikovat jako celek – přisuzuje jí anetickou (tedy „morálně defektní“) psychopatii. To je ona „zamlčená diagnóza“ z názvu Tesařovy knihy: týká se celé normalizované společnosti a projevuje se „oploštěním až vymizením vyšších citů, hlavně soucitu“ a také „nezájmem o osud jiných a bezohledností k okolí“, v krajním případě ústícími v „zjevně amorální až zločinné jednání“.
