Patra Karadžu se narodila do již svobodného Řecka, ale stále ještě do nejisté doby. Sto let společných bojů o nezávislost na Osmanské říši přešlo v čtvrtstoletí vnitřních bojů o vládu nad Řeckem. Do toho přišla 2. světová válka, která zasáhla i její rodnou vesnici. K všudypřítomné bídě a hladu se přidalo ještě i násilné verbování a popravy.
Celé rodiny či vesnice upadly do zajetí nebo byly popravovány, byť i jen pro domnělou podporu partyzánského odporu. „Když Němci přišli, střelili a hodili třicet čtyřicet mladých do jednoho hrobu.“
K partyzánům se přidali i její tři bratři a mnozí další sousedé, a proto se před příchodem fašistů schovávali do hor. Fašisté v odvetu proto poloprázdnou vesnici alespoň vypálili. Ohně 23. října 1943 zůstalo ušetřeno jen asi pět domů, ve kterých byli staří a nemocní vesničané. Někteří sousedé následně odešli za příbuznými i stovky kilometrů, jiní, stejně jako rodina pamětnice zůstali a přečkali zimu ve vypálených troskách.
Odchod německých a bulharských vojsk na podzim 1944 byl sice společným vítězstvím Řeků, ti se však brzy znovu rozdělili na dva nesmiřitelné tábory a nevraživost vyvrcholila občanskou válkou. V bojích záhy zahynuli dva její bratři. „Když padli bratři, nemohu na ně zapomenout, bylo to špatné, že dali život, ale dali krev za chleba. Dříve se v Řecku žilo opravdu těžko.“
I po skončení občanské války následovaly velké čistky, nucené přesidlování a zabavování majetku ze strany vládnoucí monarchistické vlády. Rodina se proto raději rozhodla pro emigraci. Setrvávání v neustálých politických a často násilných přeměnách se tak stalo jen předehrou k největší životní změně – životu v cizí zemi. Od listopadu 1949 žije Patra Karadžu v Československu.
Soukolí bídy a hry mocností braly domov i životy
Patra Karadžu se narodila 9. srpna 1926 jako Patra Chatzi. Byla z pěti dětí, měla ještě tři starší bratry a sestru Mariu. Domovem její rodině byla obec Vovousa v okrese Janina na severozápadě Řecka. V horské vsi na břehu řeky Aoos žilo před 2. světovou válkou asi devadesát rodin. Její rodina se podobně jako ostatní živila pastevectvím a přidruženou výrobou, zejména tkaním látek.
Rodina Chatzi patřila, stejně jako mnozí další obyvatelé obce k menšině Arumunů. Děti zde chodily do arumunské školy, kde sice měly také hodiny řečtiny, ale jinak veškerá další výuka probíhala v arumunštině. S příchodem války však celá výuka skončila, neboť všichni učitelé z vesnice odešli. Patra tak stihla absolvovat jen o něco více než dvě třídy základní školy.
Řecko od počátku války udržovalo politickou neutralitu. Vovousa, která spadala pod správu Itálie, tak byla do roku 1943 ušetřena velkých bojů. Zásadní změna přišla po stažení Itálie a obsazení uvolněných území německými vojsky. Patra Karadžu vzpomíná, jak se proto před každou inspekcí německých jednotek schovávali do hor.
„Němci jednou přišli a starým lidem, kteří zůstali ve vesnici, řekli, ať jejich mladí přijdou, a pokud nepřijdou, vesnici podpálí.“ Když se Němci znovu po pár měsících vrátili a většina obyvatel utekla opět do hor, vesnici vypálili.
Ze světové války přešlo Řecko v podstatě plynule do války občanské, která se stala jedním z prvních bojišť poválečného soupeření „Západu“ s „Východem“. Proti ustavené monarchistické vládě se především z řad řeckých komunistů zformovala Řecká demokratická armáda (DSE), ke které se přidali též bratři a švagr Patry Karadžu.
I po uzavření příměří v říjnu 1949 probíhaly kruté restrikce a popravy příslušníků a přívrženců DSE. „Když je vezli na popravu, tak oni zpívali a volali, že nelitují, že dávají za svobodu život,“ vzpomíná Patra Karadžu s hrdostí.
Bez morfinu podávaného dětem nemohli utéct
Rodina se rozhodla připojit k organizované emigraci přes Albánii. „Museli jsme chodit jenom v noci, protože byli třeba jen kilometr dva od nás.“ Vzpomíná, jak nejmenším dětem museli píchat morfin, aby je křikem neprozradily. Přesto byla původní asi sedmdesátičlenná skupina rozdělena, a zatímco Patře se podařilo i se dvěma jejími synovci dostat k hranicím, rodiče a sestra byli chyceni, uvězněni a z Řecka se nedostali.
Patra Karadžu pokračovala přes hranice s asi patnáctičlennou skupinou, v níž se však většinou staral každý sám o sebe. „Když jsme šli v těch albánských horách, Sněžka je proti tomu hadr, tak já jsem musela mít mladšího synovce v puse a druhého za ramena, abych se vůbec dostala s nimi nahoru.“
Z Albánie je na nákladní lodi propašovali do Polska, kde je přemístili do vlaků, a část z nich přivezli i do Československa.
Nový život v cizí zemi
Umístěni byli nejdříve v karanténním táboře v Mikulově, ze kterého nikdo nemohl volně odcházet. V rámci tábora se ale mohli volně pohybovat a rodinní příslušníci i navštěvovat na ubytovacích objektech. „Díky československé vládě měl každý oblek na ramínko, šaty, prádlo, boty, jídlo, doktora. Všechno, co bylo potřeba.“
Všichni v táboře prošli zdravotními prohlídkami a po několikaměsíční karanténě byli rozmístěni do různých koutů republiky. „Každý pátek byla schůze a tam říkali, kde jsou čí rodiče, sourozenci, kdo padl v občanské válce, kdo žije a kde. Tam jsme museli jít žít.“
Patra se o žádných svých příbuzných nedozvěděla, a tak byla i se svými synovci a stejně jako rodina jejího budoucího manžela 28. dubna 1950 převezena na zámek Miletín nedaleko Dvora Králové. „Prvního máje jsme byly holčice oslavovat První máj a druhého května jsme nastoupily do Dvora Králové do fabriky.“ Jejím pracovištěm se na dalších padesát pět let stal textilní podnik Juta, kde asi tak bez jednoho roku pracovala do svých osmdesáti let.
Jak bylo tehdy u řeckých přistěhovalců zvykem, byly vždy se začátkem školního roku všechny děti, které se narodily ještě v Řecku a byly školou povinné, odděleny od svých rodičů a umístěny v dětských domovech. Stejně tak byl v září 1950 do Dětského domova v Šilheřovicích přemístěn starší synovec a po dovršení šesti let věku i ten mladší. Patra Karadžu s nimi však nadále udržovala pravidelný kontakt a blízký vztah si udrželi, i když měla ona sama později také vlastní děti.
K odebrání dětí docházelo zejména z podnětu KKE, která se za podpory Československé vlády snažila o dogmatickou výchovu, díky níž by je v budoucnu přivedla do svých řad. Výchova dětí řeckých emigrantů, které se narodily v Československu, byla již většinou plně ponechána na jejich rodičích, a tak i vlastní děti pamětnice vyrůstaly už plně v její péči a chodily jen do českých škol.
Osobní kontakty s rodinou v Řecku měla paní Patra až od poloviny šedesátých let. Na Vánoce 1963 ji dokonce navštívila ve Dvoře Králové její maminka. Sama se mohla do Řecka podívat až po zhroucení vojenské junty a zrušení monarchie v roce 1981, kdy byl umožněn návrat emigrantům i válečným veteránům z DSE. I po smrti rodičů nadále pravidelně navštěvovala sestru a hmotně ji podporovala, ale vysoký věk si vybíral svou daň.
„Marihulo, já už nemůžu, dělala jsem padesát pět let, ale jestli chceš, já si tě vezmu k sobě. Neslibuji ti hory doly. Když já budu jíst suchý chleba, suchý dám i tobě, ale když budu jíst maso, dám tobě také maso.“ Sestra Maria velkorysou nabídku k přestěhování do České republiky odmítla a dožila v rodné Vovouse.
