Tím se uzavřelo závěrečné dějství jednoho z největších politicky motivovaných procesů nejen v Československu, ale i v rámci všech tehdejších moskevských satelitů. Velmi výrazný vliv na uspořádání monstrprocesu měla bezpochyby situace v mezinárodním komunistickém hnutí, kterou už od roku 1948 ovlivňovala ideová roztržka mezi Titovou Jugoslávií a stalinským Sovětským svazem. Na základě toho byla záhy konstruována vlna procesů s vysokými reprezentanty místních komunistických stran pro odstrašení potencionálních činovníků, kteří by snad spekulovali o příklonu k protistalinistické opozici.
Státy moskevského bloku současně potřebovaly podle sovětského vzoru poukazovat na to, že za všechny problémy mohou především nepřátelé, kteří škodili zvnějšku i zevnitř. Tím se muselo vysvětlit, že Československo zatím není blíže k blahobytu, který se očekával po únoru 1948. Při odhalování domácích potíží na cestě za lepšími zítřky se poukázalo na nepřátelskou činnost velkých sociálních skupin, jako byli například sedláci, živnostníci, členové církví a další „buržoazní elementy“. Pak se přešlo k odhalování škůdců přímo v komunistickém aparátu.
Ačkoli byly v létě 1951 pompézně připomínány Slánského padesáté narozeniny, ve stejné době se ve vyšetřovatelských scénářích začalo objevovat jméno Slánského jako iniciátora záškodnické činnosti. Někdy se uvádí, že bezprostředním impulsem byla akce pod názvem Velký metař, kdy byl Slánský vyzván našimi exilovými kruhy k útěku na Západ. A tento dopis pak padl do rukou bezpečnosti a vzápětí poté následoval rozkaz k dramatickému zatčení v jeho vile.
Jsme antisionisté
Při výrobě procesu se kladl důraz i na to, jak má kolektivní portrét zločinců, kteří se proti straně provinili, vypadat. Do jednoho kotlíku se zpočátku smíchali funkcionáři, kteří byli prohlášeni za agenty „titovské fašistické kliky“, interbrigadisté bojující na straně republikánského Španělska, komunisté působící v londýnské emigraci. Nakonec se nejsilnějším společným jmenovatelem pro skládání skupiny obviněných stal jejich židovský původ.
Bylo krátce po válce a komunistické vedení nechtělo být ve veřejném prostoru spojováno přímo s antisemitismem, a proto začalo pro své antižidovské výpady používat jiný přívlastek – boj proti sionismu. Sovětský blok se sice jednoznačně postavil za vytvoření státu Izrael a židovský stát v době první války s arabskými státy podpořil i vojensky. Velmi aktivně si přitom počínalo i Československo, které školilo izraelské piloty, a za tuto pomoc je Izrael dodnes vděčný.
Poté, co ale Stalin zjistil, že izraelská politika nebude odpovídat jeho představám, kurs vůči němu se otočil o sto osmdesát stupňů. Poměrně rychle po druhé světové válce byla v Sovětském svazu, a tím pádem i v dalších zemích moskevského bloku, opuštěna představa Židů jako obětí do té doby nepředstavitelných brutálních zvěrstev holocaustu. V dobových konstrukcích byli Židé paradoxně vykreslováni jako pachatel, který chce začít ve spolčení s kapitalistickými imperialisty další válku.
Sovětská justice navíc začala připravovat i další velký proces se židovskými lékaři. Využívání židovského motivu komunistickou propagandou kampaněmi proti Slánskému a jeho spolupracovníkům neskončilo. Po zatčení Slánského v listopadu 1951 nabyl tzv. antisionistický motiv výrazně na významu a síle. Tento ráz procesu v populaci pochopitelně rozezněl antisemitské struny a projevilo se to i v ohlasech veřejnosti na proces, jak dokládá názor z jižních Čech:
„Slánský je Žid a Židé jsou kapitalisté a prospěcháři a těm se nemůže nikdy věřit. Ti jsou jen tam, kde pro sebe mohou něco vyzískat. Nejlépe to s nimi uměl Hitler.“
Do soudní praxe proces se Slánským vnesl stejně jako další velká soudní přelíčení určitý prvek teatrálnosti, kdy se obvinění přiznávali k činům, které nespáchali. Paradoxně tak osvědčili věrnost Moskvě, Gottwaldovi a především straně, která nabývala povahu až nějakého božstva. Ve splétání příběhu procesu hrála důležitou roli také veřejnost, která se měla prezentovat spravedlivým hněvem. Dobová média tak plnily rezoluce pracujících, které odsuzovaly spiklence a žádaly nejtvrdší tresty.
Ukázalo se, jak snadné je rozpoutat vlnu davového odsouzení jedince. Vedle toho však prováděla státní bezpečnost i své vlastní monitorování názorů ve společnosti, a to napříč různými sociálními skupinami. Veřejnosti byl v podobě Slánského a jeho spolupracovníků předhozen obětní beránek, kterým se vysvětlí všechny frustrace.
O momentálním rozpoložení svědčily například ohlasy z továren, které na stanice Státní bezpečnosti dodávali nasazení agenti. Ilustrativní je třeba názor dělníka z Liberecka:
„Po uvědomělé sebekritice Slánského, při které jsme v diskusích na závodě ztratili tolik soukromého volna, kdy nám vázla naše povinnost k rodinám, došlo nakonec k jeho zatčení. Kdybych já zatýkal Slánského, tak jej na místě zbiju až bych mu vymlátil všechny zuby. My dřeme jako mezci a takový lump nás šest let vyžírá a klame, aby nám s našimi úhlavními nepřáteli připravoval nové krveprolití a vraždění našich děcek.“
Pracující si současně pochvalovali, že ruka zákona dopadla na ta nejvyšší místa, což oproti době meziválečného státu považovali za změnu. Procesu se pochopitelně věnovala také média v západních zemích a zároveň i československá protikomunistická emigrace, která hodnotila trest pro Slánského jako spravedlivé „ocenění“ jeho role při roztáčení poúnorového kolotoče násilí ve stalinském duchu.
Někteří zůstali věrni navzdory perzekuci. Někteří vystřízlivěli
Příslušníci Slánského rodiny byli nejprve drženi v izolaci a pak přemístěni na Bruntálsko. Josefa Slánská si stěžovala na ministerstvu vnitra, že obývá vlhký domek, kde její malá dcera trpí častými nemocemi. Už v roce 1954 bylo stížnostem vyhověno, což signalizovalo určitou změnu. K rehablitaci odsouzených i jejich blízkých však docházelo až v 60. letech. Mnozí aktéři politických monstrprocesů i někteří jejich blízcí si i po vlně ponížení a perzekuce uchovali svou víru v socialismus. A někteří z nich se pak stali i vykonavateli posrpnové normalizace.
Takovým typickým příkladem, samozřejmě vedle Gustáva Husáka, jehož minula šibenice v roce 1954 jen velmi těsně, byl třeba Vilém Nový. Tento šéfredaktor Rudého práva byl zatčen jako agent západních imperialistů, neboť druhou světovou válku strávil v britské metropoli, kde pracoval s tamním vedením KSČ. Po srpnové invazi rozšiřoval do veřejného prostoru lživé informace o tzv. studeném ohni, a dehonestoval tak hrdinný čin Jana Palacha.
Vilém Nový stál jednoznačně na straně normalizátorů a aktivně pomáhal jejich politiku prosazovat. Proto se s ním názorově i lidsky rozešla jeho dcera Kamila Moučková, která byla naopak perzekuována za svůj odpor k sovětské okupaci. Aktivně se do opozice vůči husákovské garnituře zapojil Slánského syn Rudolf, jenž se stal signatářem Charty 77 a byl pod kontrolou Státní bezpečnosti.
