Málo známá oběť Evžena Plocka. Upálil se o Velikonocích 1969

Sebeobětování Jana Palacha v polovině ledna 1969 bezprostředně ovlivnilo Jana Zajíce, který se upálil 25. února. Oba dva byli ze studentského prostředí a podobného věku a oba se upálili na protest proti potlačování lidských práv a svobod, oba požadovali zrušení normalizační cenzury. Zároveň chtěli svými činy dát najevo nesouhlas s pasivním přístupem československé společnosti, která začínala projevovat známky únavy a nečinnosti po okupaci sovětskou armádou.

Třetí pochodní burcující veřejnost z letargie se stal téměř čtyřicetiletý Evžen Plocek, otec jednoho syna, člen celozávodního výboru KSČ v jihlavském Motorpalu a stoupenec reformního křídla komunistické strany, do které vstoupil v roce 1955.

PŘECE JEN BYL „VELKÝ ZVÍŘE” V MOTORPALU

Evžen Plocek byl zaměstnán jako vedoucí obchodně technického oddělení strojírenského podniku Motorpal v Jihlavě. V konstruktérském oddělení Motorpalu pracovala i jeho manželka Zdena, za kterou často docházel. Jejím kolegou byl Roman Fürst, který tak měl možnost Evžena Plocka blíže poznat:

V říjnu 1968 do Motorpalu nastoupil tehdy devatenáctiletý Josef Dostál, který se s Evženem Plockem osobně seznámil už dříve, když přišel k Plockovým jako budoucí ženich Evženovy neteře Karly Mizlerové. Dodnes si přesně pamatuje jejich první setkání:

„Překvapilo mě jeho vstřícné chování. Samozřejmě už jsem byl připraven na to, že je vysoce postaveným úředníkem v jihlavském Motorpalu. Měl jsem trému, to se přiznám, ale měl v sobě takové fluidum, že obavy ze mě spadly. Hned mě přijal, což mě překvapilo, protože jsem čekal opatrnické oťukávání, a to se tehdy nestalo. Nabídl mi tykání, ale mně to bylo hloupé.“ 

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se Josef Dostál od rodiny dozvěděl, že Evžen jede na mimořádný sjezd KSČ, který se konal v pražských Vysočanech 22. srpna 1968. „Po sjezdu si Zdena i tchán stěžovali, že byl trochu podivný. Nebyl tak vstřícný, usmívající se a vše zlehčující, jak ho všichni znali. Byl přesvědčeným komunistou a bral to velmi vážně. Doma a s námi se ale o politice nikdy nebavil. Nikdy. Po sjezdu jen řekl, že vymetou celé vedení včetně Dubčeka a že je to podraz. Evžen, řekl bych, nadřazoval politiku nad rodinu, což zřejmě nakonec i psychicky neunesl.“

ZÁSADNÍ ZLOM

Během zimních měsíců 1968/69 se Evžen Plocek jako zastánce reformního procesu a stoupenec Pražského jara jen těžce vyrovnával s politikou, kterou v režii Kremlu začali v Československu prosazovat konzervativní funkcionáři KSČ. Své výhrady proti tomuto vývoji vyslovil 5. března 1969 v příspěvku na plenárním zasedání OV KSČ:

„Ideologické působení bylo jako pěstování v uzavřeném skleníku, a když nám lednový vítr odnesl střechu, tak nám málem plod naší práce zmrzl. Jak málo bylo jedinců, kteří dokázali veřejně vystoupit! Jestli se zase mocensky zajistíme, tak se znovu odcizíme a ztratíme důvěru definitivně. Síla komunistických myšlenek nepotřebuje pendreku.”

Velkým zklamáním pak pro něj byly události na konci března 1969: požadavek Moskvy vystřídat vedení KSČ, které by důrazně potlačilo protisovětské nálady ve společnosti, jež se naplno projevily po vítězství československých hokejistů nad Sověty na mistrovství světa, a také zákaz časopisu Politika – právě z něj pocházel citát „Pravda je revoluční – Antonio Gramsci“. Naději v režim s lidskou tváří tak u Evžena Plocka vystřídal pocit rezignace a zklamání.

NECHTĚL BÝT ZA OPILCE

Jak dokazují písemné materiály, v den svého činu Evžen Plocek ještě zamířil do vinárny Alfa a tam v osamocení proseděl poslední hodiny svého života. Po jeho sebezapálení následoval převoz do jihlavské nemocnice, kde bylo konstatováno popálení na pětasedmdesáti procentech povrchu těla II. a III. stupně. Některé archivní materiály hovoří o tom, že Evžen Plocek měl mít v krvi 2,96 promile alkoholu. V přijímacím protokolu lékař uvedl, že „pacient se při přijetí orientoval a odpovídal na dotazy. Jeho dech lehce páchl po alkoholu.“ Téhož dne, tři hodiny po přijetí na nemocniční lůžko, byl podroben výslechu, kdy o svém činu hovořil dle náčelníka Veřejné bezpečnosti Mojmíra Doubka „s naprostou rozvahou“.

Plocek pak ve své výpovědi vyšetřovatele žádal, aby v souvislosti s jeho činem neuváděl, že jej provedl z opilosti. Uváděná hodnota alkoholu se ve zprávách StB navíc objevila až několik měsíců po Plockově smrti. SNB Obvodního oddělení VB Jihlava ve svém usnesení ve věci sebeupálení Evžena Plocka ze dne 14. dubna 1969 sama potvrdila: „Vyšetřování případu ukázalo politickou motivaci sebevražedného úmyslu bez cizího zavinění, který vyvěrá ze samostatného rozhodnutí jako nesouhlas s opatřením vlády ke konsolidaci vnitropolitické situace.”

Zprávu o tragické události se Josef Dostál dozvěděl následující den. „Byli jsme šokováni. Měli jsme informace, že ho údajně hlídali a nechtěli k němu nikoho kromě manželky pustit. Ta stále plakala a bylo to dosti náročné. Celá rodina jsme na sebe koukali a nechápali, proč to udělal. V té době nepadla otázka, proč to udělal, ale když jsme později zpětně přemýšleli, tak jeho manželka Zdena si vzpomněla, že v době, kdy se Jan Palach upálil, byl Evžen údajně v Praze na služební cestě. Možná to může být jen náhoda, ale je to zajímavý poznatek,” vzpomíná na reakci své rodiny Josef Dostál a pokračuje ve vyprávění o tom, co se onoho dubnového dne v posledních hodinách před Plockovým sebeupálením odehrávalo.

POŘÁD MÁM V HLAVĚ, ŽE JIRKA NEBREČEL

Jihlavský národní podnik Motorpal uspořádal 12. dubna 1969 veřejné rozloučení s Evženem Plockem, které po stránce politické nebylo nijak vítáno. Předsednictvo OV KSČ si situaci uvědomovalo a odvolávalo se na složitost mezinárodní politické situace a snažilo se citlivou ránu nejitřit. Neprohlubovat napjatou situaci a nevyvolávat krizi, jež by mohla být pro KSČ hrozbou. Tryzna se odehrávala před závodem na tribuně přistavené pro rakev a pozůstalé. Poté několikatisícový smuteční průvod v čele s pohřebním vozem odvážejícím ostatky Evžena Plocka, obklopeným příslušníky závodní jednotky Lidové milice, zamířil k bráně Ústředního hřbitova v Jihlavě.

Záznam celého dění zachytil čtyřiadvacetiletý amatérský kameraman Roman Fürst: „Kolem rakve jako čestná stráž stáli milicionáři. Celá fabrika byla na pohřbu. Šlo se z Motorpalu a celá Jihlava stála na chodnících. Dostal hold. Lidé nesli české vlajky a hlásili se, že klidně půjdou v průvodu. Každý se do toho hrnul. Byl to největší pohřeb v Jihlavě, který jsem kdy zažil.”

Na filmovém snímku jsou krom komunistických pohlavárů k vidění také tváře truchlící rodiny i nepřítomný výraz Evženova čtrnáctiletého syna Jirky. Pohřbu se účastnil i rodinný příbuzný Josef Dostál. „Vpředu stál Evženův bratr se svojí rodinou a samozřejmě Evženova manželka Zdena se synem Jirkou, kterému bylo čtrnáct roků. Zajímavé bylo, a to mám pořád v hlavě, že Jirka nebrečel. Byl zatnutý a nebrečel. Bral to jako těžkou ztrátu."

DVACET LET UTAJOVANÝ SNÍMEK TŘETÍ POCHODNĚ

Pořízené záběry poté Roman Fürst spolu s Karlem Tomkem použili do čtyřminutového filmového snímku s názvem „Jsem pro lidskou tvář“. Krátkometrážní film ještě v dubnu vyhrál okresní kolo soutěže amatérských snímků a postoupil do krajského kola v Uherském Hradišti, kde znovu obhájil prvenství a postoupil do celostátní soutěže. „Režim se tak naprudko otočil, že celostátní soutěž v Praze se už nekonala, soudruzi ji zrušili. My se přesto sešli v Praze v nějakém sále, kam každý přinesl své filmy, a tam jsme si to pro sebe promítali,“ líčí Roman Fürst.

Zdokumentovaný pohřeb Evžena Plocka se komunistickým představitelům nezamlouval. Nechtěli riskovat své stranické funkce, pokud by se kompromitující materiál dostal k veřejnosti, a proto se představitelé KSČ snažili tragédii zamést pod koberec. O Plockově činu bylo prakticky zakázáno mluvit. 

Objevilo se několik zpráv, ale vlivem informačního embarga nestihla zpráva o události proniknout do celostátního oběhu a jeho oběť byla prakticky zamlčena. O tragédii informovala Ludmila Klukanová v dopise zaslaném na adresu časopisu „Sešity pro mladou literaturu“, ovšem netušila, že už v té době se projednával zákaz vydávání „Sešitů“ a její stručná zpráva nebyla uveřejněna. Až o dvacet let později (duben 1989) o zamlčené oběti promluvila v listech Alternativa, známém v disentu, Eva Kantůrková.

JEDEN Z NICH ZAČAL VYŘVÁVAT, ŽE TO ZE MĚ VYTLUČE

Roman Fürst tušil, že po záběrech natočených na pohřbu bude Státní bezpečnost pátrat, a nemýlil se. „Přišli do naší klubovny v domě kultury v Jihlavě. Něco takového jsem už dříve tušil a film jsem dal ke svému známému, který mi ho uschoval. V klubovně jsme měli skříň uzamčenou na petlici, kde jsme měli natočené materiály. Tenkrát mě nenapadlo nic jiného, než petlici vylomit a tvrdit, že mi film někdo ukradl.“

„Druhý den si pro mě přijeli do práce a jelo se ke mně domů na domovní prohlídku,“ vzpomínal Roman Fürst. „Zabavili mi veškerý fotografie a natočený materiál ze srpna 1968 v Jihlavě. Film u mě nenašli a odvezli mě k výslechu. Deset hodin do mě hučeli asi čtyři chlapi. Jeden přes druhého, na přeskáčku. Můj kamarád Karel Tomek byl vedle v druhé místnosti. Byli jsme tam od rána do večera a ke konci už jsem byl unavený. Jeden z nich začal vyřvávat, že to ze mě vytluče. Tak jsem jim řekl, že chci svého právníka a neřeknu jim už ani slovo. Pak mě pustili.“

Nařízení tajemníka ONV, aby všechny materiály byly zničeny, se tak nepodařilo splnit, a snímek přetrval do dnešních dnů. „Nepamatuji si, že by se pak o činu Evžena Plocka někde psalo. Každý se bál, ani já jsem neměl pomyšlení, že bych snímky zveřejnil. Byl jsem vyděšený z toho, jak mi vyhrožovali. Natočený film jsem zveřejnil až po pádu režimu. Takže byl takřka dvacet let v tajnosti,“ vysvětluje Roman Fürst, který po hrůzném výslechu už nikdy více nenatáčel.

Filmový snímek byl v původní podobě bez zvuku, až později byla přidána Beethovenova Devátá symfonie a doprovodný hlas Pavla Wuršera, herce Horáckého divadla. Četl zápisky Evžena Plocka, které si Plocek napsal po svém návratu z vysočanského Mimořádného sjezdu KSČ v srpnu 1968:

„Nevytrhneš a nespálíš ten list z našeho kalendáře. Je implantován do našich srdcí. Nevytrhneš a nezničíš naše srdce. Nitra se otevřela a srdce se spojila s tou naší českou zemí. Nasávají prolitou krev. V náruči země je nám dobře i před hlavněmi tanků. Trochu se nám točí hlava, tlak ve spáncích a i nebe si chvilkami zapláče. Modravý obzor se vlní… Nesmí to být pravda. Poznáš to z každého upoceného stisku ruky.“

ROZBITÉ ZRCADLO RODINY PLOCKOVÝCH

Poslední čin Evžena Plocka pochopitelně významně ovlivnil životy jeho blízkých – manželky, syna, Evženova bratra Františka a dalších členů rodiny. „Její obraz se dubnovým činem roztříštil na tisíce střípků,“ popsal situaci obrazně Josef Dostál. Syn Jiří se od rodiny odcizil, příliš se neúčastnil rodinných a příbuzenských setkání a otcův čin vnímal prý jako vnitřní zradu.

Dle dochovaných archivních záznamů bezpečnostních složek získala jihlavská StB Jiřího Plocka jako tajného spolupracovníka pod krycím jménem „Jíra“ se zaměřením na československé „výjezdáře“ na Západ a emigranty. V letech 1983–1989 s manželkou konal na pokyn StB turistické cesty do NSR, NDR, Západního Berlína a Rakouska. Z posledního jedenáctého výjezdu do NSR se nevrátil a emigroval.

Veřejně se o smrti Evžena Plocka promluvilo až po listopadové revoluci. V lednu 1990 přijala Zdena Plocková-Nechvátalová pozvání od prezidenta Václava Havla na Pražský hrad, kam byli pozváni také pozůstalí rodin studentů Zajíce a Palacha. Na dnešním Masarykově náměstí v Jihlavě byla 4. dubna 1990 Alexandrem Dubčekem slavnostně odhalena Plockova pamětní deska, u které se každoročně jeho památka připomíná.

I přesto však dnes málokdo ví, že po Palachovi a Zajícovi následoval Plocek, třetí pochodeň. Přitom právě Plockův čin se kvůli jeho komunistické příslušnosti a daným okolnostem tolik odlišuje od činů Palacha, Zajíce a dalších pochodní roku 1969, a možná právě proto je tolik diskutabilní. To se projevilo i během udělování čestného občanství Evženu Plockovi v roce 2014, které nebylo jihlavským zastupitelstvem odhlasováno. Podařilo se to až v roce 2017, kdy byl návrh jen o několik hlasů těsně schválen. O uznání památky Evžena Plocka se stará jeho vnuk Aleš Plocek, který zároveň spravuje i jeho osobní archiv.