Až do toho osudného dne na začátku léta 1949 prožívala malá Dagmar idylické dětství. Žila s rodiči na lesní samotě na Vsetínsku, kde její otec Jaroslav Jež pracoval jako polesný, zatímco maminka se starala o hospodářství.
Jednoho dne zaslechli rodiče před hájovnou zvuky. Otevřeli dveře a na prahu ležel raněný muž. Teprve když rodiče přivolali lékaře, který ho ošetřil, zjistili, že to je Jaromír Vrba, bývalý partyzán a člen protikomunistické odbojové skupiny Světlana. Zranění utrpěl při přestřelce s agenty Státní bezpečnosti, ve které jednoho z nich zastřelil, a tak se stal nejhledanějším člověkem na Vsetínsku. Přestože mu Ježovi a potom i další lidé poskytli úkryt, nakonec byl dopaden.
Poté si Státní bezpečnosti přišla i pro Jaroslava Ježe. Byl právě na obvyklé pochůzce v lesích, když k myslivně přijela auta, vyskákali z nich muži a odvezli jeho ženu Miladu. Zaměstnanci, kteří v myslivně pracovali, utekli. Otec, který se o zatčení dozvěděl, se ukryl v lese. V domě zůstala jen dvouletá Dagmar.
„Nikdo z estébáků nedal příbuzným vědět, co se stalo. Takže jsem v té lesovně zůstala pár dní sama.“
Naštěstí k tomu došlo na začátku prázdnin, kdy k rodičům jezdili na letní byt přátelé z Prostějova. Ti nakonec dorazili, postarali se o malou Dagmar a čtyři měsíce pátrali po její rodině, než se jim podařilo kontaktovat prarodiče v Ostravě. Ti si pro ni konečně přijeli.
Mnohokrát si kladla otázku, zda ji tam estébáci nechali bez pomoci cíleně, nebo na ni ve zmatku zapomněli. Nebo si snad nevšimli, že tam je? Neví ani, proč nikdo z lidí, kteří z myslivny utekli, hned nekontaktoval úřady. „Asi se báli. To byla doba, kdy se každý bál,“ přemítá.
Proč s námi maminka nejde domů?
Její matku odsoudili na šestnáct let za velezradu, otec zůstal ještě dva roky nezvěstný. Dagmar vyrůstala u babičky a dědečka v Ostravě v jejich domku s čistírnou, která jim před rokem 1948 patřila. Matku vídala jenom na návštěvách v pardubické věznici, kam jezdily jednou za půl roku. Po několikahodinové cestě vlakem a přespání v pardubickém hotelu mohla matku vidět na půl hodiny.
„Babička s maminkou vždycky návštěvu proplakaly. Objímaly se a já do toho vřískala, bylo to drsné.“
Jako dítě nechápala, proč maminka nemůže žít s nimi, proč s nimi neodjede domů. Vazby s otcem se přerušily úplně. Až mnohem později se Dagmar dozvěděla, že během dvou let, kdy se skrýval, se snažil připravit se cestu na Západ, aby společně s ní mohl emigrovat. Babička s dědečkem mu to měli za zlé, tvrdili, že kdyby se sám přihlásil na policii a řekl, že jeho žena o ničem nevěděla, Milada by nedostala tak vysoký trest. Jaroslav Jež byl stejně jako matka odsouzen na šestnáct let a Dagmar ho až do doby dospívání nikdy neviděla.
Máš hlad? Dostaneš najíst, až promluvíš
Během jejího dětství dělala Státní bezpečnost všechno pro to, aby rodině zkomplikovala život. Jednou, když byla s babičkou na dovolené ve Starých Hamrech, se u rekreační chaty vyrojili muži v kožených kabátech a násilím je naložili do auta. Neřekli jim, kam je vezou, teprve později Dagmar zjistila, že jeli do centra Ostravy na krajské ústředí StB.
„Tam nás rozdělili. Babičku jinam, mě jinam. Pořád chtěli vědět, co babička s dědečkem doma probírají.“
Trvalo to dlouho a tehdy desetiletá Dagmar měla velký hlad. „Přišel estébák s tácem obložených chlebíčků, které nesmírně voněly. Mával mi s nimi pod nosem a říkal: ,Máš hlad? Dám ti, až řekneš, o čem si babička s dědou povídají.‘ A já jsem pořád brečela a říkala, že nevím.“
Až po výslechu zjistily, že současně s nimi byl v policejní budově vyslýchán i dědeček. Po návratu našli celý dům vzhůru nohama: „Šuplíky vytažené, vše na hromadách. Ve sklepě koks i dřevo rozházené. Údajně hledali zlato a šperky. Našli jeden prstýnek, ten beze slova ukradli.“
Prarodiče žili ve vlastním domku v ostravské čtvrti Vítkovice, přičemž polovina domu byla napsaná na Dagmařinu maminku. Jednoho dne, když od matčina uvěznění uplynulo už několik let, se k nim domů dostavil jakýsi úředník a oznámil babičce, že dluží mnoho tisíc na nájmu. „Babička tomu pánovi vysvětlovala, že na nájmu nic dlužit nemůžou, protože to je jejich dům. Řekl, že není, že už dávno propadl státu.“ Matce byl totiž po jejím uvěznění zabaven i její majetek, ale prarodičům to nikdo neoznámil. Po léta pak spláceli dluh za bydlení ve vlastním domě, po stokorunách, které Dagmar nosila na bytový odbor národního výboru.
Režimu neodpustím, že mi rozbil rodinu
Roku 1957 se Milada Ježová jednou uprostřed noci vrátila z vězení. „My jsme spali, nic jsme netušili,“ vypráví Dagmar Stachová. „Dědeček vstával jako první ve čtyři hodiny ráno, aby pracoval v čistírně. Mezi špinavým prádlem na vyčištění našel ležet maminku. Byla tam zalezlá jako koťáko. Schovala se tam, aby nás v noci nebudila.“
Osm let, po které malou Dagmar vychovávali prarodiče, se na jejich vztahu nesmazatelně podepsalo:
„Už jsme s maminkou nikdy nenavázaly opravdu vřelý vztah, jaký by matka s dcerou měly mít.“
„Jí to nevyčítám. Ale režimu nikdy neodpustím, že mi rozbil rodinu,“ dodává Dagmar Stachová.
Ještě více se odcizila s otcem, kterého neviděla mnohem delší dobu. Matka se s ním po propuštění z vězení rozvedla: „Bylo jí třicet šest let, když se vrátila z vězení. Strávila tam nejlepší roky. Chtěla začít znovu.“ Jednoho dne, to už byla Dagmar teenager, kdosi zazvonil u dveří. Šla otevřít a uviděla neznámého muže. „Řekl: ‚Ty jsi Dášenka.‘ A já jsem řekla: ‚A ty jsi táta.‘“ Jenže její babička se k otci chovala odtažitě, sdělila mu, že u nich nemá co pohledávat. „Já tehdy byla puberťák, nechápala jsem to. Vřískala jsem, že chci mít maminku i tatínka, chtěla jsem je dávat dohromady.“
Znovu uplynuly roky, než se setkali podruhé, to už byla Dagmar vdaná. Teprve tehdy jí vyprávěl celou svou historii skrývání v lesích a uvěznění. „Tatínek poté až do penze dřel v ostravské chemičce. Toužil vrátit se do lesa a dělat hajného. Ale kdeže by mu někdo coby politickému vězni dovolil mít pušku,“ podotýká Dagmar. Přestože často doma slýchávala, že otec zapříčinil rodinnou tragédii, ona ho považuje za hrdinu. „Rozhodně to nebyla jeho chyba. Chyby dělali lidé, kteří tehdy jako stádo snášeli režim, který přišel. Těch pár jedinců, kteří v něm nechtěli žít, a byli za to potrestáni jako moji rodiče, já vnímám jako hrdiny,“ říká.
Měli bychom si dát pozor
Dagmar Stachová se díky obrovskému dědečkovu nasazení, kdy obešel všemožné úřady a instituce, začátkem šedesátých let dostala na strojní průmyslovku. Pracovala na ostravském bytovém podniku a rok po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se i ona sama dostala do konfliktu s režimem, když se v práci neúspěšně pokusila rozmnožovat protiokupační letáky. Znovu se ocitla v budově Státní bezpečnosti, v té, kde ji vyslýchali jako malou holku. Postavili ji před soud. Dostala čtyřměsíční trest s podmínkou na dva roky. Prokurátor se však odvolal a trest jí byl zvýšen na dva roky s podmínkou na dva roky. Rovnou do vězení ji neposlali jen díky tomu, že k soudu přinesla potvrzení o svém těhotenství.
„Bojím se, že komunismus v nějaké podobě zase přijde, že lůza začne brát lidem, kteří se snažili a něco vybudovali,“
komentovala současnou situaci v roce 2019. „Většina se nechá utáhnout na sliby a pak sebou lehce manipulovat. Jenže pak je ten manipulátor někam stáhne. Toho se obávám. To, co jsem prožila, cítím jako memento. Sakra bychom si teď měli dát pozor.“
