Šedesátá léta 20. století přinesla do Československa, až dosud ponořeného do chudoby a šedi poválečných let, barvy a radost. Světem otřásala beatlemánie. „Hudba byla najednou hlasitější. Šatníky barevnější. Muži prodlužovali vlasy a ženy zkracovaly sukně,“ v rozhovoru pro Paměť národa z roku 2021 to říká Jarmila Trávníčková, která v tu dobu patřila mezi přední zlínské manekýny.
Zlatá šedesátá vs. temná padesátá
„Zlatým šedesátkám“, jak se někdy této dekádě přezdívá, předcházela léta padesátá – doba politických procesů a vražd. A také poválečné chudoby. „Pamatuji si tu bídu. Tatínek pořád sháněl nějaké oblečení a posílal jej rodině na Slovensko. A když nás rodiče vzali do obchoďáku, aby nám koupili svetr, byli jsme z toho v úplném tranzu, jaký jsme měli zážitek,“ vzpomíná žena, která si později oblékala nejlepší modely na prestižních molech.
I duch školy, kam Jarmila nastoupila v roce 1955, byl poplatný idejím komunistického režimu. Stále ještě probíhaly vykonstruované politické procesy, na jejichž koncích čekala nespravedlivě odsouzené oprátka nebo mnohaletý žalář. Jarmila Trávníčková měla spolužačku Jiřinu z katolicky orientované rodiny. Učitelka si věřící dívku před zraky třídy zavolala na stupínek: „Jiřinko, Pán Bůh není! Co říkáš?“ A děti se jako na povel začaly smát. „A na ruštinu jsme měli učitele, který byl svou úrovní ruského jazyka dvě lekce před námi. Docela si na mě zasedl. Tak jsem se naučila o lekci víc, než uměl on, a měla jsem od něho pokoj,“ usmívá se Jarmila.
Byla jsem blond a měla ty správné míry
Přestože 60. léta kvetla barvami a dívky se toužily oblékat podle západních vzorů, v Československu byla o pěkné a kvalitní látky nouze. Ženy sháněly časopis Burda, který se již v roce 1961 stal svým rekordním nákladem 1,2 milionu největším módním magazínem na světě. Burda za železnou oponu pronikala postupně a zpočátku ilegálně, když ji sem přiváželi lidé ze zahraničních cest a dovolených. „Podobně to bylo s látkami. Burdu jsme si půjčovaly, sháněly a kopírovaly střihy. Něco se dalo sehnat i v obchodech se zbožím z druhé ruky. Šaty se v té době více šily, než kupovaly,“ vypravuje pamětnice.
Jako sedmnáctiletá si Jarmila nechala ušít šaty do tanečních. „Oni si mě tam vybrali a nabídli mi, jestli nechci předvádět. Byla jsem blond a měla ty správné míry. Vysoká, štíhlá, tak zavolali mamince, jestli mi dovolí, abych byla manekýnou. A maminka nebyla proti,“ vzpomíná Jarmila Trávníčková na začátky své kariéry v modelingu.
Gottwaldov 60. let byl spolu s Prahou místem, kde se pravidelně konaly velké módní přehlídky. Od zimy do jara probíhaly náročné přípravy. V lednu docházely manekýny na měření a až do března se zkoušely šaty.
„Každá z nás, a to nás bylo kolem dvaceti, předváděla i dvě desítky modelů. Těsně před hlavní přehlídkou byla žírovačka, která se konala v bývalém podniku Tvorba. Tam se sešly všechny švadleny, modistky, kosmetičky, kadeřnice a konečně i manekýnky. K modelům se vybíraly boty a doplňky. Na každou z nás bylo přesně určeno, co k ní patří, od klobouku přes bižuterii po boty a účes.“
Jarmila takto líčí pozadí módních přehlídek, které pak za velkého lesku a slávy probíhaly v hotelech Moskva a Družba. Manekýny tehdejších oděvních podniků byly podle ní nejrůznějšího věku, od sedmnácti do šedesáti let, a rozmanitých typů postavy. „Za ideální míry se už tehdy považovaly rozměry 90-60-90, ale bylo nás tam jen pár, které jsme se do nich vešly. Mnoho modelek odráželo potřeby žen s jinými typy figury,“ vysvětluje Jarmila Trávníčková.
Jako když vás praští přes prsty
Jarmila Trávníčková maturovala v červnu roku 1968. Dva měsíce na to obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy. Pro mladou dívku to byla těžká rána: „Víte, předtím, než přijeli, to bylo takové uvolnění! Ve Zlíně se pořádaly Majálesy, na kterých jezdili muzikanti v džípech, a hrál se dixieland. Lidé byli natěšení. V letním kině se pořádaly nádherné filmové festivaly. Takové uvolnění! A to, co přišlo potom, bylo jako když vás praští přes prsty a ještě k tomu po hlavě.“
Přestože Jarmila hned po maturitě nastoupila do zaměstnání v gottwaldovském Centroprojektu, láska k modelingu ji neopustila. Jen si občas od rýsovacího prkna odskočila na molo předvést poslední model bikin. Když si k ní na večírku, na nějž původně nechtěla vůbec jít, přisedl nakrátko ostříhaný kluk, co měl čerstvě po vojně, Jarmila netušila, že se za něj provdá a vznikne láska na celý život. „V tu chvíli jsem netušila, že je to muzikant. Takového bych si totiž nikdy nevzala,“ usmívá se Jarmila Trávníčková, která svůj život spojila s hudebníkem Janem Trávníčkem v roce 1971. Ten se již v tu dobu pohyboval na profesionálním hudebním poli a byl například jedním ze zakládajících členů kapely Ozvěny a později i členem skupiny Orfeus, která v době normalizace jezdila často vystupovat do zahraničí.
Být ženou muzikanta nebylo snadné. Jarmilin muž trávil dlouhé měsíce na hudebních výjezdech, kdy Orfeus koncertoval například 4000 km daleko – až za polárním kruhem v Norsku: „Když se vracel domů, dcera ho nepoznávala.“ Návraty střídala osamělost, radost se střídala s úzkostí.
„Ostatní ženské nám ty muzikanty strašně záviděly. Když nám přivezli z cest vyšívané kožichy a my si je vzaly do prvomájového průvodu, vzbudilo to strašnou závist a kluci pak kvůli něčímu zásahu měli problém zase vyjet.“
Ani hudebníci sdružení pod monopolní uměleckou agenturou Pragokoncert neměli lehký život. Aby mohli vyjet do zahraničí, brali si neplacené volno. Smlouvy o koncertování si museli sami zajistit a Pragokoncertu posílat z cest tučné „výpalné“ ve valutách. „A pokud ženské z ekonomického úseku nedovezli zlatý prsten, nejeli příště nikam,“ dodává Jarmila Trávníčková.
Přesto, že nebylo co, lidé nám záviděli
Manželé Trávníčkovi byli svému okolí často trnem v oku. On jezdil na Západ, ona byla krásná a předváděla na molech věci, které běžná žena nemohla sehnat. Lidská závist tak dopadala nejen na rodiče, ale i na jejich dceru Danielu: „Byla velice talentovaná a chodila do základní jazykové s dětmi architektů a lékařů. Jejím problémem bylo, že myslela vlastní hlavou. Z češtiny, kde měla skvělé výsledky, dostala dvojku. Odůvodněním bylo: ,Vaše dcera je moc živá,‘“ líčí pamětnice poměry na prominentní základní škole.
I přes stíny, překážky a naschvály, které s sebou život přední manekýnky a profesionálního muzikanta přinášel, vztah Jarmily a Jana vydržel. Jarmila se po sametové revoluci 1989 začala naplno věnovat tomu, co vždy milovala, ale její rodina si nemohla dovolit, aby obor vystudovala – českému jazyku. Opustila také předváděcí molo a nastoupila jako redaktorka do regionálních novin. Později působila ve funkci tiskové mluvčí Městského divadla Zlín. Jan se až do své smrti v roce 2021 aktivně věnoval hudbě.
