Během plavby posádka lodi zradila, námořníci hodili palivo do moře a utekli; pak lidé na palubě prožili epidemii tyfu, viděli výbuch zaoceánského parníku, který je měl zachránit. Anina Korati utíkala před holocaustem a její anabáze připomíná dobrodružný román.

„Vlak ještě stojí na zatemnělém peróně Masarykova nádraží. Podařilo se mi dostat se k oknu, snad mne tam ostatní pustili pro můj zoufalý výraz. Ale teď, když vím, že oči rodičů  se na mne dívají, usmívám se. (…) Že bych vás už neměla spatřit, mi vůbec nepřišlo na mysl.“ Tak začíná 9. prosince 1939 deník, který si toho dne začala psát osmnáctiletá dívka Anna Vohryzková. Během nadcházejících šesti let se na útěku před nacismem dostala až hluboko pod rovník na jižní polokouli, musela se vzdát všeho, co dobře znala, české příjmení si změnila na hebrejské Korati a z její někdejší identity pražské studentky jí zbylo jen křestní jméno Anina. Tak ji doma oslovovali rodiče, které od onoho dramatického rozloučení na nádraží už nikdy neviděla. 

S maminkou, první polovina 20. let. Zdroj: archiv pamětnice, dodala Jitka Radkovičová
S maminkou, první polovina 20. let. Zdroj: archiv pamětnice, dodala Jitka Radkovičová

Už nešlo o sny, ale o život

Anina Korati vyrůstala v milující a intelektuálně založené pražské židovské rodině. Ve svých vzpomínkách si často stěžuje, že by si přála, aby jí její liberální rodiče alespoň občas něco zakázali, ale nejčastěji od nich slýchala: „Rozhodni se sama.“ Tak jí vštěpovali vlastní zodpovědnost i toleranci k různým názorům. Navštěvovala dívčí gymnázium ve Vodičkově ulici a volný čas trávila v sionistickém sdružení Makabi Hacair, jehož náplň velmi připomínala skauting včetně každoročních letních i zimních táborů. S jedním rozdílem: členové Makabi Hacair se na oddílových schůzkách postupně připravovali na přesídlení do Palestiny. Očekávalo se od nich, že budou v nové vlasti fyzicky pracovat na budování nových osad. „Bylo to jen takové snění,“ říká Anina. Kdyby nepřišla německá okupace a s ní i ohrožení života pro všechny lidi židovského původu, nejspíš by si nakonec našla jinou životní náplň. 

Ale na jaře 1939 dostaly plány na přestěhování do Palestiny úplně jiný rozměr. Už nešlo o sionistické sny, ale o záchranu života.

Mladí lidé z Makabi Hacair strávili poslední léto v Československu na venkově u Kyjova na zemědělské brigádě zvané „hachšara“, jež měla mladé lidi připravit na práci v Palestině.

Makabi Hacair na hachšara v Kyjově, 1939. Zdroj: archiv pamětnice, dodala Jitka Radkovičová

Makabi Hacair na hachšara v Kyjově, 1939. Zdroj: archiv pamětnice, dodala Jitka Radkovičová

Moje děti tenhle strach nepoznají

První děsivý střet s nacistickou mocí Anina zažila na podzim 1939, když si šla vyřídit pas na střešovickou Ústřednu pro židovské vystěhovalectví. Fronta lidí, kteří za možnost vystěhování z protektorátu platili celým svým majetkem, se vinula podél plotu střešovické vily a pak vzhůru po jejích schodech až ke kanceláři, kde se vydávaly pasy. „Trvalo to hodiny, nesmělo se nic, ani mluvit, jen stát a čekat,“ vzpomíná Anina Korati. Když ve frontě postoupila dovnitř do budovy a čekala na schodech, po chodbě se najednou rozlehl křik. Gestapák kopal do drobného muže v klobouku podobného jejímu otci a křičel na něj: „Sau Jude!“ 

„Klobouk mu spadl z hlavy a kutálel se dolů po schodech. Cítila jsem, co jsem zatím v životě necítila – strach.“ 

„Tehdy jsem si řekla, že až jednou budu mít děti, tenhle strach nepoznají. Musím najít život, kde tenhle strach neexistuje,“ dodává Anina Korati.  

Její pas, v němž – stejně jako všechny židovské ženy – měla uvedeno druhé jméno Sara, byl oficiálně vystaven na cestu do Panamy. Všichni včetně gestapáků ale věděli, že transport, který z Prahy vyrazil 10. prosince 1939, míří do Palestiny. 

 

Školní foto - Anina v první lavici první zprava. Zdroj: archiv pamětnice, dodala Jitka Radkovičová

Školní foto - Anina v první lavici první zprava. Zdroj: archiv pamětnice, dodala Jitka Radkovičová

„Na krásném modrém Dunaji“ i na rozbouřeném moři

Konečnou stanicí jejich vlaku byla Bratislava, kde mladí sionisté měli přestoupit na říční parník, jenž je měl po Dunaji dopravit k ústí Černého moře. Jenže čekání se protáhlo na celých devět měsíců, které strávili ve Slobodárni, ubytovně na okraji Bratislavy, jež fungovala spíše jako vězení pod dozorem věčně opilých Hlinkových gardistů: chlapci a dívky byli přísně odděleni, na procházku směli jen dvakrát denně na hodinu na dvůr. Trvalo třičtvrtě roku, než pro ně organizátor transportu, vídeňský bankéř Berthold Storfer, sehnal plavidlo – původně výletní parník Helios, na který se muselo vtěsnat více než čtyřnásobek jeho předpokládané kapacity pro cestující. V konvoji pluly ještě další tři parníky Uranus, Melk a Schönbrunn. Během několika dnů propluli nádherně osvětlenou Budapeští, Moháčskou nížinou a velkolepou scenérií skalního kaňonu Železná vrata, až se dostali do Rumunska, kde Dunaj ústí do Černého moře. 

Zde se přelodili na zchátralá námořní plavidla, obsluhovaná nespolehlivou posádkou tvořenou lidmi ze spodiny ze všech koutů Středomoří...

Líbí se vám tento text? Předplaťte si Magazín a dočtěte ho.