Kubánská vláda zamezuje po více než šest posledních desetiletí volnému toku informací. Cenzura je společným jmenovatelem pro všechny lidi, kteří chtějí publikovat informace protirežimního či nezávislého charakteru. Jaké je být novinářem na Kubě? Vyprávěli nám o tom na tři desítky pamětníků v rámci projektu Paměť kubánského národa.
Zkouška vytrvalosti
„Je to jedna velká zkouška vytrvalosti,“ přibližuje své poslání kubánská novinářka María de los Ángeles Matienzo Puerto. Od čtvrtého ročníku studia žurnalistiky pracovala v „extrémně oficiálním periodiku“ kubánského ministerstva kultury, jehož jméno nechtěla zmínit. Současně však dělala korektorku i v protirežimním časopise Ciribría.
„Na ministerstvu kultury jsem poznala spoustu skvělých profesionálů, kteří se později stali předními cenzory,“ vypráví. „Z nějakého důvodu však ke mně byli benevolentní,“ dodává. Dnes se věnuje především tématu násilí na ženách: „Při psaní článku vždy podstupuji určitá rizika. Třeba se mi může stát, že vyjdu na ulici fotit a zatkne mě policista jen proto, že mu nemůžu pravdivě říct, do jakého média tu fotku dělám. Prostě nenajdu zdůvodnění, které by mu vyhovovalo,“ zmiňuje María de los Ángeles.
Lehký vánek demokracie
Podobné novinářské zkušenosti má i Osmel Ramírez Álvarez: „Můžou mě kdykoliv zavřít do vězení. Ostatně státní bezpečnost mi už několikrát otevřeně vyhrožovala. Nikdy neřeknou, jaký přestupek nebo trestný čin jsem spáchal, můžou mě prostě sebrat za cokoliv, co si vymyslí,“ uvádí.
Nezávislou žurnalistiku považuje v boji za svobodu Kuby za zásadní: „Jsme taková malá oáza, jsme lehký vánek demokracie, ukazujeme, jaká by byla demokratická Kuba, lepší Kuba,“ hodnotí Osmel. Novinařině věnuje veškeré úsilí i přesto, že to přináší problémy celé rodině, která během jeho častých uvěznění zůstává bez peněz.
Cesta přežívání
Právě od svých rodin ale nezávislí novináři získávají nepostradatelnou podporu. „Věděli jsme, až až můj syn Henry dostuduje žurnalistiku, bude to průšvih,“ vypráví María Concepción Ferreiro Pulido, matka opozičního novináře. „Pronásledování, předvolávání k výslechům, výhrůžky… To není život, to je jen přežívání,“ stěžuje si María Concepción. Svého syna v novinářské práci nadále podporuje, byť se sama k opozici vysloveně nehlásí. „Řada mladých lidí smýšlí stejně jako můj syn. Ale vědí, že když se vydají touto cestou, čeká je právě jenom přežívání a neustálý bič režimu nad hlavou. Často pro to nenacházejí dostatek odvahy,“ dodává.
Bacha, mám tam schovanou bombu!
Kubánská vláda potírá nezávislé novináře všemi dostupnými způsoby, mučení a ilegální zatýkání nevyjímaje. Časté jsou i domovní prohlídky politickou policií. „Když prohledali dům a přešli na dvorek, řekl jsem jim ironicky: ‚Bacha, mám tam schovanou bombu!‘“ vypráví Manuel Vázquez Portal.
„Vždyť je to úplně směšné! Dělají mi domovní prohlídky, jako bych byl terorista. Přitom já jsem jen obyčejný básník a novinář. Prostě jen spisovatel, který nesouhlasí s režimem,“ rozčiluje se Manuel.
„Při té prohlídce tehdy nezabavili snad jen toaletní papír, protože na ten se nedá psát.“
„Jednou mě dokonce unesli,“ vypráví Henry Couto Guzmán. Měl naplánovanou reportážní cestu do města Trinidad, když ho policisté ve čtyři hodiny ráno zadrželi na dálnici. „Couto, kam sis myslel, že jedeš?“ zeptali se ho strážníci Kevin a Anthony, dva pseudonymy pro policisty politické policie, které se v pamětnických výpovědích objevují opakovaně. Než Henryho pustili z výslechu, byl nezvěstný pět dní.
Pátrání na sociálních sítích
Právě při hledání nezvěstných novinářů vzrůstá v posledních letech důležitost sociálních sítí, na kterých jejich kolegové tyto případy zveřejňují. Díky mezinárodnímu tlaku pak dochází k dřívějšímu propuštění zadržených, tlak ale nemůže zabránit tomu, aby stejní lidé nebyli za pár dní zadrženi znovu. Informace tohoto typu se však po Kubě minimálně v opozičním prostředí šíří rychle. „Lidé se na mě vyptávají, protože nemáme přístup ke všem informacím a zprávám. Vědí totiž, že na internet chodívám pár bloků od domu,“ uvádí Henry Couto Guzmán.
Řada nezávislých periodik je však na ostrově blokována, a pro přístup k informacím se tak často musí hledat složité cesty. „14 y medio, Cubanet nebo Diario de Cuba, to všechno jsou noviny cenzurované kubánskou vládou,“ uvádí Héctor Luis Valdéz Cocho. „Nezávislá žurnalistika přináší necenzurované zprávy. A proto nezávislé novináře pronásledují a zbavují je všech možných práv,“ dodává Héctor.
„I oficiální kubánský tisk ale nesvobodou projevu trpí. Jednoduše proto, že musí být mluvčím jediné strany, té komunistické, jako je tomu v případě oficiálního deníku Granma. Má to uvedené na titulní straně: ‚Oficiální orgán Komunistické strany Kuby‘. Jinými slovy: Granma nejsou noviny, je to oficiální orgán strany. Přitom tisk by měl být svobodný,“ srovnává Héctor nezávislou a oficiální kubánskou žurnalistiku.
Kubánská společnost je nemocná
Velká část kubánského obyvatelstva navíc po desetiletích Castrovy propagandy informacím zvenku jednoduše nevěří. „Kubánská společnost je v mnoha ohledech nemocná. Je to společnost, ve které do hlavy každého jednotlivce nasadili vnitřního policajta. Společnost, ve které nikdo nevěří nikomu, a všichni žijí v neustálém strachu. A prolomit tyhle bloky je nesmírně obtížné,“ říká Jorge Olivera Castillo. „Ale ještě obtížnější je stát se vůči režimnímu informačnímu bombardování a vší indoktrinaci ve vzdělávání imunním,“ dodává Jorge.
Běžným nástrojem v boji proti nezávislým novinářům je i neustálá šikana. Režim dnes už obvykle neodsuzuje své protivníky k mnohadesetiletým trestům jako dříve, V posledních letech jsou „v módě“ kratší zadržení – na 24 či 72 hodin. Sami to při natáčení pro projekt Paměť kubánského národa zažíváme. „Promiň, že jsem neodepsal dřív, byl jsem v lochu,“ zní třeba odpověď kubánského spolupracovníka. V mozaice perzekuce jsou další podobné střípky: „Musím ten rozhovor natočit znovu, sebrali mi SD kartu, jen co jsem vylezl od pamětníka z domu.“ Nebo „při domovní prohlídce mi vzali stativ, ale neboj se, podložím si foťák knihami.“
Vysoká cena za opoziční aktivity
„Ta zadržení nejsou zase tak tragická, už jsme si zvykli tedy kromě toho, že při nich vždycky přijdeme o část nahrávacího zařízení,“ vypráví Maykel González Vivero o podobných praktikách. „Mnohem horší je však kyberšikana, kterou používají, když se tě státní bezpečnost snaží zdiskreditovat v očích tvých blízkých,“ uvádí Maykel. „Jednou použili moje intimní fotografie pro to, aby rozbili můj vztah. Fotky ukradli z mých chatů. Tímto způsobem se mi mstili za mé opoziční aktivity,“ dodává.
Makyle González Vivero byl mimo jiné jedním z novinářů, které zatkli ve městě Baracoa při pokusu informovat o následcích hurikánu Matthew v roce 2016. „Pro mladé kubánské novináře mojí generace to byl kritický moment. Jen málokdo z nás totiž měl pojem o tom, jak byli pronásledováni novináři dříve. Vlastně jsme se na ty předchozí generace dívali s určitým despektem. Mysleli jsme si, že nám se nic takového už nemůže stát,“ vzpomíná Maykel. Tehdy kubánská politická policie zatkla tucet mladých nezávislých žurnalistů, zkonfiskovala jim veškeré materiály i zařízení a v zinscenovaném procesu je obvinili je z „ilegálních obchodních praktik“.
„Je to naprosto absurdní. Lidé na Kubě říkávají, že by si přáli žít ve světě oficiálních večerních zpráv. V nich totiž všechno vypadá o poznání lépe než ve skutečnosti.“
Někteří nezávislí novináři jsou po mnoha letech boje proti kubánské vládní garnituře často tak vyčerpáni, že volí dobrovolný (či mnohdy i nucený) odchod do exilu. Spousta z nich však zůstává i nadále, byť jsou jejich motivace různé. „Mám na Kubě své poslání, je to otázka etiky. Tenhle režim jsem kdysi pomohl vytvořit, a teď, když už mám dostatek znalostí a zkušeností, musím přispět k jeho rozpadu,“ říká Dimas Cecilium Castellanos Martí, pochází z rodiny, která se hlásí ke komunistické ideologii. Sám Dimas po dlouhá desetiletí souhlasil s Castrovou vládou – vyučoval například marxistickou ideologii na Havanské univerzitě a až s přelomem milénia se přidal k protirežimní opozici.
Máme pistoli u hlavy
Kdybych věděl, co to znamená být nezávislým novinářem na Kubě, než jsem začal psát pro stránky Cubanet, nikdy bych tu nabídku nepřijal. Těšíme se sice obrovské mezinárodní solidaritě, ale na Kubě máme pořád pistoli u hlavy,“ rekapituluje Roberto Jesús Quiñones Haces, o němž jste si v Magazínu Paměti národa už mohli přečíst. Kubánský režim totiž všechny aktivity „podmiňuje vyhláškami, zákony a tyranií“, jak říká Abu Duyanah. „Oni tvrdí, že když nemáš vystudovanou žurnalistiku, nemůžeš být novinář,“ dodává Abu. A ostatně ani Roberto Quiñones není vystudovaný novinář, ale právník.
Na Paměti národa však zaznívají i hlasy z kubánských exilových diaspor: „Dělat žurnalistiku proti diktatuře je vlastně velmi snadné, ale dělat žurnalistiku v demokracii bude mnohem komplikovanější. Jenže tam ještě zdaleka nejsme,“ říká ředitel již zmíněného nezávislého deníku Diario de Cuba Pablo Díaz Espí. „Když děláme žurnalistiku proti diktatuře, lidé potvrzují, že je to obtížná věc. Jenže je to právě demokracie, která s sebou přináší pluralitu a debatu o různosti myšlenek,“ dodává Pablo.
„Nezávislí novináři jsou hlasem, který otevírá nové cesty. Jsou prolukou uprostřed totalitního systému na Kubě a jeho absolutní nadvládou nad obyvateli. Jediným zájmem vlády je, aby ta nadvláda trvala i nadále, aby se Kuba nikdy nezměnila a aby nikdy nepřišla ke slovu demokracie. Jejich zájmem je, aby se Kuba nestala lepší zemí,“ zní kritický hlas Osmela Ramíreze Álvareze. „A my, nezávislí novináři, jsme bombou hozenou mezi všechna privilegia vládní vrstvy. Díky internetu se nám otevírají nové cesty,“ dodává Osmel. Myšlenku uzavírá Anderlay Guerra Blanco:
„Je potřeba udržet si svobodnou mysl na ostrově bez svobody.“
