Emigroval v roce 1976. Vysoce citlivé dokumenty odkrývající temné pozadí politiky KSČ v poúnorových letech dokázal v západoněmeckém exilu bohatě využít. Spolu s osobní zkušeností ze struktur komunistické moci se staly základem pro jeho badatelskou činnost.
„Pro historiky, kteří se v Německu zabývali Československem, byly překvapující,“ řekl Kaplan o materiálech, díky nimž dokázal západnímu publiku zprostředkovat cenný vhled do fungování represivního komunistického aparátu. Již první exilová kniha Der kurze Marsch (Krátký pochod) o směřování Československa k Vítěznému únoru se dočkala vydání v Německu, Velké Británii, Americe a Švédsku.
Nebylo divu, že ho československý stát už v roce 1977 zbavil občanství. Přesto na starou vlast nezanevřel a záhy po pádu komunistického režimu se do Československa vrátil. Nastoupil pak do Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, který pomáhal budovat, a kde prožil dvě mimořádně plodná desetiletí. Intenzivně publikoval, byl hojně překládán a mnohé z jeho prací dodnes patří k základní literatuře pro poznání klíčových témat československé poválečné historie.
Ideolog ÚV KSČ
Karel Kaplan se narodil v roce 1928 v Horním Jelení ve východních Čechách. Okolí Jelení bylo známé výrobou obuvi a oba Karlovi rodiče, otec František i maminka Marie, se původně živili šitím bot. Za první republiky tatínek povýšil z dělníka na úředníka a jako člen sociální demokracie se stal odborovým funkcionářem této strany. Karlovo politické směřování však výrazněji ovlivnil starší bratr Jaromír, přesvědčený komunista, který byl jako gymnazista tři roky vězněn nacisty za účast v odbojové skupině a po válce se stal funkcionářem KSČ.
V roce 1941 Karlovi zemřela matka, takže od třinácti let vyrůstal u prarodičů. Absolvoval měšťanku a v roce 1943 nastoupil do Baťovy školy práce ve Zlíně. Bydlel na internátě, dopoledne chodil do školy, odpoledne do práce. „Poznal jsem dělníky,“ říkal v souvislosti s touto životní etapou.
„Měl jsem k dělníkům velkou sympatii. Ti, se kterými jsem se tam stýkal, byli lidští a soucitní.“
Mimo jiné i kvůli této zkušenosti vstoupil Karel Kaplan v roce 1947 do KSČ. Když o rok později přišel únorový převrat, působil již jako placený funkcionář v okresním aparátu KSČ ve Vysokém Mýtě. Z této pozice, jak přiznával, převrat neodsuzoval.
V 50. letech ho strana vyslala do Prahy k ročnímu studiu Institutu společenských věd při ÚV KSČ. Následoval rychlý kariérní vzestup. Přes krajské stranické struktury v Pardubicích došel až do centrálního sekretariátu v Praze: v roce 1960 nastoupil do kulturně-propagačního oddělení ÚV KSČ.
Měl tam na starosti ideologické otázky týkající se historie. „Připravovaly se oslavy Slovenského národního povstání, oslavy revoluce v roce 1945 nebo Února 1948. Potom publikace – například o dějinách strany. Když měla Hlavní správa tiskového dohledu, to jest cenzurní úřad, nějaké pochybnosti, tak s nimi běhala na krajské výbory nebo – když šlo o publikace velkých pražských nakladatelství – přicházeli k nám a dávali zprávy nám.“
Popsat výrobu politických procesů
V 60. letech proběhl Kaplanův přerod ze stranického aparátčíka v respektovaného historika. Práce v ideologickém oddělení ÚV KSČ mu otevřela dveře archivů a umožnila mu přístup k mnoha utajovaným dokumentům z provenience ÚV KSČ, Ministerstva vnitra či Státní bezpečnosti.
Díky nim si postupně uvědomoval, že masová nezákonnost, která se stala typickým rysem poúnorových let, měla své kořeny v samotné diktatuře proletariátu, v níž marxisté spatřovali nutnou fázi pro přechod ke komunistické společnosti.
„Jak prohlásíte lidově demokratickou republiku diktaturou proletariátu, tak je to diktatura. A každá diktatura je tvrdá, nesmlouvavá. Tahle byla taky taková.“
Dokázal nahlédnout, že socialismus bez demokracie nemůže fungovat a že nezákonnost si nevybírá. Nakonec postihuje i ty, kteří ji připravovali – tak jako se to stalo Rudolfu Slánskému v monstrprocesu, jehož přezkoumávání Kaplanovi definitivně otevřelo oči. V době pražského jara totiž zasedl do tzv. Pillerovy komise, která se pokusila rehabilitovat oběti některých vykonstruovaných politických procesů z 50. let.
„Politické procesy pro mě byly nejkrutější, ta vrcholná vlna 1948–54. To když jsem objevil – postupně, protože byly rehabilitační komise, ve kterých jsem byl, a tam se to objevovalo – tak to bylo hrozné. Druhá věc byla kolektivizace zemědělství. Zkrátka najednou člověk ty věci viděl v úplně jiném světle.“
Pillerova komise nesla jasnou pečeť politického uvolnění roku 1968. Oproti předchozím pokusům rehabilitovat oběti procesů měla opravdovou naději vydat nezávislé stanovisko. „Ta pracovní skupina se skládala z historiků, politologů, právníků a kulturních pracovníků. Čili ne z pracovníků Ministerstva vnitra nebo Ministerstva spravedlnosti,“ přiblížil Karel Kaplan.
Komise skutečně ve své závěrečné zprávě doporučila úplnou rehabilitaci obětí. A co bylo stejně důležité: popsala mechanismus výroby politických procesů. Za hlavní viníky označila komunistickou stranu, bezpečnostní složky a justiční orgány. Osobní odpovědnost za politické vraždy přisoudila mimo jiné jmenovitě Klementu Gottwaldovi.
Situace zralá pro emigraci
Jenže odvážně koncipovaná závěrečná zpráva Pillerovy komise narazila na změněné podmínky po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Nakonec ji v roce 1969 nepodepsala již ani většina členů samotné komise a následně ji zamítlo předsednictvo ÚV KSČ.
„Ve zdůvodnění odmítnutí stálo, že se vytvořila skupina oportunistů-reformistů, kterou založil a vedl Karel Kaplan. Proto prý tito lidé napsali zprávu, která je nepřijatelná. S tím ji odmítli,“ popsal Kaplan, jak se strana pokusila výsledky jejich práce zamést pod koberec. Nepodařilo se to zcela:
„Zprávu komise pak dostal Jiří Pelikán, který už byl v emigraci v Itálii, a vydal ji tam. Vyšla česky, německy, anglicky a francouzsky.“
Dráha Karla Kaplana se záhy ubírala podobným směrem. V době počínající normalizace ho vyhodili ze strany a přišel pochopitelně také o práci. Nové zaměstnání našel v gumárně Mitas, kde pracoval jako dělník. Rázný rozchod s režimem dovršila represe ze strany bezpečnostních orgánů. Počátkem 70. let strávil téměř týden ve vazbě. Od roku 1971 ho Státní bezpečnost evidovala jako osobu svého zájmu, od roku 1974 již jako osobu režimu nepřátelskou. Založili mu tzv. signální svazek, což znamená, že na něj pravděpodobně byla nasazena signální technika: odposlechy, sledování a podobně.
Byť se stal dělníkem, zůstal ale zároveň i historikem. A to jedním z mála, kteří se díky práci v rehabilitační komisi a přístupu do archivů podrobně seznámili s vysoce třaskavým materiálem. Byl si vědom výjimečnosti své situace a nalezl v politických procesech 50. let a mechanismech zločinné moci své životní badatelské téma.
Jeho situace tak nazrála pro emigraci. V roce 1976 dostal několik nabídek z vysokých škol v SRN a podal si na ministerstvo vnitra žádost o vycestování. Ministerstvo tehdy jednak řídil jeho známý Jaromír Obzina a jednak v té době orgány začínaly být nakloněny emigracím nepohodlných osob. Ať z toho či onoho důvodu, ministerstvo jeho žádost vyřídilo kladně, takže ještě téhož roku odjel ve svých téměř padesáti letech s manželkou – děti zůstaly v Československu – do Mnichova.
Před tím ovšem učinil prozíravé opatření: výpisy z archivů – ty, které mu zbyly po domovní prohlídce, během níž mu bezpečnost část materiálů zabavila – se mu prostřednictvím přítele, historika Viléma Prečana, podařilo dostat na západoněmecké velvyslanectví. A když pak sám úspěšně dorazil do Mnichova, velvyslanectví materiály poslalo za ním.
Na jejich základě pak stěžejní témata z poválečného vývoje Československa zpracovával v rámci výzkumných projektů Collegia Carolina v Mnichově. Pohyboval se mezi Čechy kolem rádia Svobodná Evropa, spolupracoval ale také s Hlasem Ameriky, BBC nebo Deutsche Welle. V roce 1990 se pak vrátil do Československa. Zemřel 12. března 2023.
