V roce 1949 bylo Blance Čílové bylo teprve 22 let. Tehdy jejího manžela Zdeňka Šolce zatkli a posléze odsoudili k šestnáctiletému trestu odnětí svobody za spolupráci s odbojovou skupinou, která působila na Novopacku. „Všichni dostali strašně vysoké tresty. Pro mě tím začala tvrdá životní zkouška,“ popsala pro Paměť národa Blanka Čílová. Odbojová skupina, jejímž byl Zdeněk Šolc členem, se podílela na protirežimních aktivitách, jako byla výroba a roznášení letáků nebo třeba podpora Stanislava Maděry. Tento muž spolupracoval s americkou kontrarozvědkou a skrýval se nedaleko Nové Paky.
Zdeněk Šolc si prošel Valdicemi i Jáchymovem, doma na něj čekala manželka a dvě děti, všichni tři byli bez ustání v hledáčku Státní bezpečnosti. Otec rodiny se domů vrátil na amnestii v roce 1953. „Když ho zatkli, měl 85 kilo, a když se mi vrátil domů, vážil 43 kilo. Nikomu bych nepřála vidět jeho tělo. Měl rozlynčovaná záda, strhané nehty, chybělo mu osm zubů,“ popsala v novém kinopříběhu Paměti národa Blanka Čílová. Po návratu z kriminálu manželství nemělo dlouhého trvání, Zdeněk Šolc totiž na následky fyzického a psychického vyčerpání brzy zemřel.
Nový kinopříběh vypráví také tragický osud Josefa Vaníčka, který byl kvůli svým kontaktům se Západem odsouzen na doživotí. I on prošel Valdicemi, o život jej nakonec v roce 1958 připravil jeden z bachařů v Leopoldově, vzpomínala na to dcera Josefa Vaníčka Marie Ryšavá ze Rtyně v Podkrkonoší:
„Poslali ho, aby si šel ven na chodník vyklepat deku. A z první věže ho strážný dávkou ze samopalu zastřelil. Rozstřílel mu hlavu.“
Marie Ryšavá v 50. letech. Zdroj: archiv pamětnice
OD ÚNOROVÉHO PUČE AŽ K LISTOPADU
Kinopříběh Třetí odboj v Podrkonoší mapuje osudy lidí a jejich rodin, kteří se rozhodli vzdrovat režimu nejen během 50. let, ale také po srpnovém vpádu vojsk Varšavské smlouvy a ve svém boji s totalitním režimem neustali až do pádu železné opony.
Proti okupaci se v roce 1968 postavil Stanislav Prokůpek z Jilemnice, který na výročí srpnové okupace na svém pracovišti vyvěsil černou vlajku, dále vyráběl, rozmnožoval a na pionýru rozvážel protirežimní letáky. Za své postoje byl potrestán v roce 1970. „Ráno pro mě v osm hodin přijeli a odvezli mě k výslechu do Vrchlabí,“ vzpomínal pro Paměť národa Stanislav Prokůpek.
Před soudem nezapíral, necítil vinu, věděl, že udělal správnou věc. „Po soudu mě převezli do nápravného zařízení v Žacléři, tam mě zbavili jména a dostal jsem číslo 6249,“ popsal. I na něj doma čekala manželka a děti, z vězení se Stanislav vrátil po dvou letech. Zadostiučinění se mu dostalo až v roce 2014, kdy od ministerstva obrany dostal uznání za třetí odboj.
O šedých zdech normalizačního kriminálu a vyšetřovacích praktikách vypráví v novém snímku Paměti národa také Jiří Wonka. „Byli to sadisti, pálili mě cigaretami. Devět měsíců jsem seděl v Hradci, to byl teror. Mlátil mě tam Ivo Vyleťal, pálili mě cigaretami, házeli po mně špagát, abych se oběsil,“ popsal jeden ze svých pobytů ve vězení. Jiří Wonka v kinopříběhu vzpomínal také na svého bratra Pavla Wonku, který v roce 1988 zemřel v královéhradecké věznici na následky fyzického vyčerpání a týrání.
SBOHEM, PAVLE
Odpor, který vzbudila smrt tohoto politického vězně, sahal daleko za oblast Podkrkonoší. „Na pohřeb se sjela spousta disidentů, kteří se sešli u nás doma. Na pohřeb dorazili i velvyslanci mnoha zemí,“ popsal Dušan Perička, který spoluorganizoval Wonkův pohřeb. Tamější obyvatelstvo i možné hosty se režim snažil zastrašit, od účasti na tryzně za zemřelého vězně estébáci odrazovali. „Hodně lidí se bálo, navzdory tomu se tady shromáždily asi tři tisíce lidí,“ odhadl Dušan Perička.
„Chodili všude po Vrchlabí a říkali, že kdo se zúčastní pohřbu, tak toho vyhodí z práce nebo ze školy.“
Do bytu Peričkových tehdy dorazil také Václav Havel, který odtud volal do rádia Svobodná Evropa, aby o tragické smrti informoval západní svět. Vrchlabí se tak 6. května 1988 rozloučilo s jednou ze svých tehdy nejvýraznějších osobností.
