Olympiádu v Číně nesleduji, říká tibetský vězeň svědomí

Když tibetský vesničan Döndub Wangčhen v předvečer XXIV. letních olympijských her v Pekingu v roce 2008 zveřejnil filmový dokument Leave Fear Behind (Nechat strach za sebou), seznámil světovou veřejnost s příběhy a postoji utlačovaných Tibeťanů. Za trest strávil přes šest let v čínských žalářích a pracovních táborech, z toho osmdesát čtyři dní o hladu a samotě v temnici. Tři roky po propuštění se mu podařilo z Číny uprchnout. Myslí si, že Čína vůbec olympijské hry pořádat nemá kvůli nelidskosti režimu, který v zemi vládne. „Češi mají také zkušenost s útlakem,” říká. „Přijel jsem sem s nadějí, že Tibet podpoříte.“

Dětství na tibetském venkově a návštěva Lhasy

Wangčhen se narodil roku 1974 ve východotibetské vesnici, patřil už ke třetí generaci pod čínskou nadvládou. Primitivní zemědělství a chov jaků zabepečovaly vesničanům jen základní obživu. Škola ve vesnici nebyla, číst a psát se Wangčhen naučil až v dospělosti, po propuštění z pracovního tábora. Za jeho dětství ve vesnických klášterech zdecimovaných okupací a kulturní revolucí v bídě přežívali poslední z mnichů. Přesto Wangčhen od svého otce slýchal, že padesátá léta bývala ještě horší. Slovo „Číňan" používali rodiče ke strašení dětí a první Číňané, které naživo viděl, byli obávaní výběrčí daní.

Do Tibetské metropole Lhasa to bylo 2000 kilometrů daleko. Přesto každý vesničan snil, že město navštíví. Dlouhá a náročná cesta mívala charakter pouti, po cestě vznikala přátelství na život a na smrt. Wangčhen se ve Lhase poprvé ocitl v sedmnácti letech, byl to pro něj přelomový zážitek. „Viděl jsem, jak se všichni ti lidé modlí, lidé v tibetských šatech. A kláštery tam byly obrovské,“ vzpomíná. „Poprvé v životě jsem se cítil jako Tibeťan, měl jsem silný pocit tibetské identity.“ V hlavním městě se také poprvé stal svědkem násilí čínských policistů na nenásilně protestujících mniších a mniškách.

Ukázat strachu záda

Negramotný vesničan se začal zajímat o historii své země, o náboženství. Cestoval po celém Tibetu a navštívil i Indii, kde se dokonce setkal s dalajlámou. Jak se blížil rok 2008, kdy Čína uspořádala letní olympijské hry, sílila i čínská propaganda směřující dovnitř i vně Číny. Situaci v Tibetu vykreslovala jako příběh neustálého pokroku, pošlapávání lidských práv popírala.

„To bylo v rozporu s naší zkušeností. V Tibetu byla také tradice nenásilných protestů, ale jen málo těchto protestů si získalo pozornost vnějšího světa. Já jsem spolu se svými přáteli cítil, že s tím musíme něco udělat. Že máme zodpovědnost za to, aby se lidé mimo Tibet dozvěděli o skutečných pocitech a názorech Tibeťanů,“ vypráví Wangčhen.  Pořídil si amatérskou kameru, procestoval skrz naskrz Tibet a sesbíral pětačtyřicet hodin výpovědí sto dvaceti lidí. Mluvili s ním o útrapách, rodinné historii, o vztahu k dalajlámovi a tibetské tradici i o nepochopení, proč bylo pořádání olympijských her přiděleno právě Číně – zemi s tak mizernou lidskoprávní pověstí. Materiál se dostal za hranice Tibetu i Číny. Když byl film pod názvem Leaving Fear Behind v březnu 2008 promítán zahraničním žurnalistům v Pekingu, ocitl se jeho tvůrce ve vazbě. Nemohl se tak ani účastnit masových nepokojů a protestů, které v Tibetu tou dobou propukly.

Soud, pracovní tábory a převýchova

Už prvních sedm dní ve vazební věznici v Sinangu bylo krutých. Wangčhen byl permanentně spoután železy či připoután k židli. Bili ho, do krku mu pouštěli elektrické rány, nedostával najíst, nedovolovali mu vyspat se. Přímo ve vazbě za jeho pobytu zemřeli tři spoluvězni. Přestože se rodině podařilo angažovat jednoho z čínských advokátů, kteří mají odvahu věnovat se lidskoprávním případům, dostal Wangčhen státem přidělené obhájce. V prosinci 2008 proběhl soud, v publiku byli samí Čínané, z rodiny obžalovaného nikdo. Za údajný separatismus a poškození bezpečnostních zájmů Číny byl Döndub Wangčhen odsouzen na šest let. Ve skutečnosti si odseděl o tři měsíce déle, většinu času v pracovních táborech, kde se vyrábělo elektrické zboží nebo šily uniformy na export.

Odsouzeni byli i někteří z přátel, kteří mu s filmem pomáhali, ovšem k výrazně kratším trestům. Respondenti z dokumentu přímo trestáni nebyli, ale mnohým z nich byla odpírána zdravotní péče. Z patnácti osob, které mluví v sestřihu Leaving Fear Behind, zřejmě v důsledku toho již čtyři zemřely.

Političtí vězni a Tibeťané zejména měli v čínských věznicích horší zacházení. Nemohli počítat se zmírněním trestu, pravidelně se museli kát a slibovat nápravu, čelili převýchově. „Po Tibeťanech chtěli, aby se zříkali dalajlámy. Asi si dovedete představit, že to pro Tibeťana není možné. Tibeťané to odmítali udělat a důsledkem bylo, že je bili a mučili. Bití vedlo ke zraněním, velice těžkým. Mnozí Tibeťané zemřeli nebo byli vážně  postižení kvůli bití a zraněním, která jim způsobili.“

Černá díra a tibetské mantry

Strava byla mizerná, vězni většinou dostávali krmnou řepu pro prasata. Zdravotní péče nulová, k léčení většiny neduhů se užívala pouze horká voda. Kulturní potřeby vězňů nebyly zaopatřovány vůbec. Ve vězení byla sice na oko vzorová učebna, ale vězni zůstávali negramotní. Na podmínky ve věznicích chtěl Wangčhen upozornit pomocí dopisu, který s pomocí propouštěného vězně propašoval ven. Dopis záhy objevila tajná policie, Wangčhen za trest putoval na otřesnou samotku bez pořádné matrace, bez možnosti mezilidského kontaktu a zdravého fyzického pohybu a pouze s minimálním přísunem potravin, které tibetští vězni přezdívali „černá díra“. „Čínské zákony nedovolují držet někoho na samotce déle než čtyřicet dní, protože jinak člověk onemocní. Onemocní duševně, onemocní fyzicky. Spousta lidí nesnese být na malém prostoru, kde jíte a kálíte na stejném místě a kde nemáte dovoleno jít ani na chvíli ven. Já jsem v té díře strávil osmdesát čtyři dní v řadě,“ vysvětluje Döndub Wangčhen.

Uchovat si duševní zdraví mu pomáhala víra, že „bojuje za svůj lid” a že tento boj je důležitý a spravedlivý. Boj a útrapy ostatně po celou dobu věznění nevnímal jako své osobní, ale jako součást boje a útrap třech generací, s nimiž se identifikoval. Pomáhaly také modlitby. „Osmdesát čtyři dní samotky znamenalo také hlad a strašlivou deprivaci. Moc mi pomáhalo, že jsem se modlil a modlil, tibetskou mantru mani (óm mani padmé húm) a odříkával jsem se taky modlitbu za dlouhý život Jeho Svátosti dalajlámy. Dělal jsem to pořád do kola, bez konce.“

O mohutné mezinárodní kampani za jeho propuštění zprávy do vězení nedolehly, avšak po čase pocítil, že s ním ostraha a spoluvězni zacházejí o něco lépe. Během věznění se také stal držitelem dvou ocenění – Ceny Václava Havla za kreativní disent a ceny ICJ – mezinárodního výboru na ochranu novinářů.

Propuštění a útěk přes hory

Po propuštění zůstával Wangčhen občanem druhé kategorie. Nesměl pracovat, musel se pravidelně hlásit na úřadech, byl pod permanentním dozorem. Aby neohrožoval své přátele, vyhýbal se jim a trpěl samotou. Rozhodl se z Číny utéct. I při tom se projevil jako filmař  - pro případ neúspěchu zanechal u známých nahrávku, kde vysvětlil, že utíká a proč.

„Potom jsem odjel do hraničního města blízko Vietnamu. A tam se našel někdo, kdo mi pomohl dostat se přes hory na motorce. Cesty byly zlé, byly to vedlejší cesty. Překonat hranici nám trvalo dva dny a dvě noci. Potom jsem pokračoval přes další země. Laos, Kambodža, Thajsko. A nakonec, s pomocí přátel, jsem dorazil do Švýcarska. A odtud jsem potom jel do Spojených států," popisuje Döndub Wangčhen.

V USA se opět setkal s manželkou a čtyřmi dětmi, které před rokem 2008 uklidil do Indie, aby je neohrožoval. Děti byly téměř dospělé, ani manželka už nebyla onou dívkou, již kdysi potkal na tibetském rybím trhu.

My Tibeťané jako národ možná zanikáme

V lednu 2022 přijel Döndub Wangčhen do Prahy s důležitým sdělením: „Tibet prochází těžkým obdobím. Čínský vůdce Si Ťin-pching je pomalu druhý Mao. Jeho politika vede ke genocidě tibetského lidu. Přijel jsem s nadějí, že nás podpoříte. Tato naděje stojí i na tom, jak vypadala česká historie. Pochopil jsem, že Jeho Svatost dalajláma několikrát navštívil Českou republiku a setkával se s jejím prezidentem. My Tibeťané jako národ možná zanikáme, to by mělo znepokojovat celý svět.“