„Za těch asi pětatřicet roků do kostela nikdo nepřišel, jenom naše rodina,“ vzpomíná Ladislav Hylena na dobu, kdy žil s rodiči a sedmi sourozenci v pohraniční obci Hora Svaté Kateřiny na Mostecku. Celá rodina se na bohoslužbách aktivně podílela: tatínek hrával na varhany, maminka a sestry zpívaly, Ladislav a jeho bratři ministrovali a před začátkem mše chodili vyzvánět: „Mše svatá byla vždycky ve tři odpoledne. V půl třetí jsme vylezli na věž a zvonili jsme.“
„Přišel policajt a řekl nám, že zvonit nesmíme, že zvony jsou prý jenom na poplach, kdyby nás napadli Američani nebo Němci.“
Okolí se na početnou katolickou rodinu dívalo skrz prsty, Ladislav a bratr byli na základní škole v padesátých letech téměř jediní, kdo chodil na náboženství: „Posmívali se nám, že jsme pámbíčkáři, že pánbůh neexistuje. ,To je vaše věc, že v Boha nevěříte,‘“ odpovídal posměváčkům Ladislav. „Já věřím. Moji rodiče mě k tomu vedou. My do kostela chodíme a budeme chodit dál.“
Malý, původně luteránský, později katolický kostelík v Hoře Svaté Kateřiny byl sice půvabný, ale značně zchátralý. Rodina Hylenových ho začala ve volném čase postupně opravovat: pokryli střechu, dostavěli napůl zborcenou věž. Pracovali po večerech a o sobotách, neděli světili jako den sváteční.
I když práce bylo „jako na kostele“, Hylenovi tím neskončili. S opravami pokračovali dál, renovovali kostel v nedalekých Mariánských Radčicích a mnohé další církevní stavby a památky na Mostecku včetně budovy bývalého soudu v Hoře Svaté Kateřiny. Církev jim dodávala materiál a za práci platila symbolickou částku, tatínkovi deset korun na hodinu, dětem sedm. „Celkem jsme v mosteckém kraji opravili 37 kostelů,“ říká s hrdostí v hlase Ladislav Hylena.
Tatínka odvedli „jen na chvilku“, vrátil se za rok a půl
Rodina Hylenových se do Hory Svaté Kateřiny přestěhovala po tíživé anabázi v několika jiných obcích. Původně žili v Křivsoudově v jihovýchodních Čechách, kde otec hospodařil na statku. V roce 1947, když byly Ladislavu Hylenovi dva roky, se přestěhovali do Pěkné na Šumavě, kde tatínek provozoval místní hospodu a maminka prodávala v masně. Po komunistickém převratu ale do jejich osudu zasáhla zvůle: „V hospodě, kde tatínek pracoval, se nějací lidé domlouvali, že půjdou za hranice. Připletl se mezi ně jeden tajný, který předstíral, že chce utéct s nimi. Ale když přišli na hranice, všechny je zabásli,” říká Ladislav Hylena.
Jeho otce přišli zatknout také, protože o plánech na přechod hranice věděl, ale nenahlásil to. „Přijel Tatraplan a vystoupili z něj čtyři páni v kožených kabátech. Tatínek se chtěl jenom rozloučit s maminkou, dát jí pusu. Ale řekli mu: ,Jdete jenom na národní výbor, za chvíli jste zpátky doma.‘“ Ve skutečnosti skončil na rok a půl v jáchymovském lágru.
V době jeho zatčení byla paní Hylenová těhotná. Syn Jan, který se jí narodil, záhy onemocněl astmatem. „Odvezli ho do nemocnice do Strakonic a tam umřel. Tehdy nebyly možné převozy mrtvých těl, museli jsme ho pohřbít ve Strakonicích,“ vzpomíná Ladislav Hylena. Jeho otec dostal povolení zúčastnit se pohřbu. Do kostela na zádušní mši ho ale nepustili, musel počkat venku.
„Když jsme z kostela vyšli ven, tu malou rakvičku dali tátovi do ruky a šli jsme na hřbitov. Tam už byl vykopaný hrobeček, tatínek ho tam položil a vlastníma rukama Jeníčka zahrabal.“
S otcem se před hřbitovem už nemohli rozloučit, dozorci rodinu odstrčili a odvezli ho zpátky do tábora. Po jeho propuštění se rodina odstěhovala do Hory Svaté Kateřiny, drsné zapomenuté pohraniční obce v Krušných horách, kde díky církvi získali dostali možnost bydlet na faře. Úřady se je snažily přimět k přestěhování do bytovky: „Tatínek se ale odvolal na litoměřického biskupa Trochtu, který bydlení na faře povolil,“ dodává Ladislav Hylena.
Budova fary byla zcela zdevastovaná, v kuchyni se propadl klenutý strop, v patře nad ní také, a protože chyběla část střechy, přímo z kuchyně se dal zahlédnout kus oblohy i s hvězdami. Hylenovi ale byli řemeslně zruční a záhy se jim podařilo faru zrekonstruovat do té míry, že stojí dodnes. Tím začal řetěz rekonstrukcí dalších církevních budov, který pokračoval až do osmdesátých let.
Kaplička zmizela ze dne na den
Smutnou skutečností ale je, že mnohé kostely, na kterých jeho rodina pracovala, dnes už nestojí. Byly zbourány kvůli rozšiřování hnědouhelných dolů: jak se tehdy eufemisticky říkalo, „obec ustoupila těžbě“. Jindy jejich práce přišla vniveč čistě kvůli zlovůli komunistických úřadů. „Kousek od Hory Svaté Kateřiny stála krásná gotická kaplička, která neměla střechu. Začátkem šedesátých let jsme tam navezli prkna, cement, eternit, a pustili jsme se do oprav,“ vypráví Ladislav Hylena.
„Jednou se vracím domů z práce a koukám – kaplička je pryč. Komunisti přijeli s buldozerem a prostě ji zbourali. Náš materiál si odvezli.“
Podobný osud měl i hřbitov v Hoře Svaté Kateřiny, kde si rodiče Ladislava Hyleny přáli být pohřbeni. Ještě za jejich života v sedmdesátých letech byl hřbitov zlikvidován: „Buldozer uprostřed vyhloubil velkou jámu a do té prostě všechno zahrnul.“
Poselství ukryté ve věžičce
Ladislav Hylena se koncem šedesátých let přestěhoval do Prahy, kde začal pracovat jako zedník na výstavbě sídlišť Spořilov a Skalka. Založil rodinu a po roce 1989 přijal nabídku nastoupit jako zedník a údržbář pro církevní seminář v Dejvicích. Tam zůstal třiadvacet let a pracoval tam i po odchodu do důchodu.
V roce 2018 ale překvapivá událost připomněla odkaz práce rodiny Hylenových v Hoře Svaté Kateřiny. Při revizi barokní budovy bývalého soudu si technik povšiml, že věžička s korouhví je nakloněná a hrozí, že spadne. Starostka přivolala hasiče, kteří věžičku sundali a objevili v ní dutý kovový válec s tajemným obsahem. Byla v něm nádoba od čistícího přípravku, která ukrývala dva výtisky Katolických novin a poselství pro budoucí generace, které sem rodina Hylenových uložila při opravě věžičky v roce 1977. Obec se rozhodla v tradici pokračovat a do věžičky umístit nové poselství s informacemi o současném stavu obce.
Ladislav Hylena dnes jen lituje, že kostel v Hoře Svaté Kateřiny, kterému jejich rodina věnovala tolik péče, dnes znovu chátrá:
„Mrzí mě to, uprostřed tam spadnul celý strop. Po kazatelně stéká voda, protože ve střeše chybějí asi čtyři eternity.“
Jeho otec a bratr jsou už po smrti a on sám na další kolo oprav už nemá síly. Církev pronajala budovu kostela obci, která se o něj nestará: „Lidi nejsou, nemají zájem. Přitom by stačily jen malé opravy, které by zabránily velké škodě.“
