Miluška Havlůjová neprožila klidné dětství. Narodila se 13. května 1929 v Dušníkách u Prahy rodičům Emílii a Jaroslavu Pomplovým, kteří se v době války zapojili do protinacistického odboje v okolí Rožmitálu pod Třemšínem.
Tatínek Jaroslav Pompl působil jako velitel Obrany národa na Rožmitálsku a podařilo se mu uniknout zatčení gestapem. Poslední rok války strávil v úkrytu. Maminku gestapo zavřelo v roce 1944 ve věznici v Malé pevnosti v Terezíně, před popravou ji zachránil konec války.
Pronásledování rodiny pokračovalo i po komunistickém převratu v únoru 1948. Záminkou se stala rodinná pila ve Voltuši u Rožmitálu pod Třemšínem, kde Jaroslav Pompl zaměstnával téměř sto lidí. Otcovy zásluhy z odboje byly rázem zapomenuty, Jaroslav Pompl se stal vykořisťovatelem:
„Jako jedni z prvních jsme na pilu dostali národní správu. V březnu se v kanceláři objevili pánové, postavili se před trezor a oznámili, že je ustanovena národní správa. Dědečka a tátu požádali, aby nechodili na pilu. Dědeček se zhroutil, dostal srdeční záchvat, ze kterého se už nesebral, a začátkem září zemřel. Všechny úspory a rodinné peníze byly pochopitelně v trezoru, takže rodičům zůstalo jen to, co měli po kapsách.“
Znárodněním ale šikana celé rodiny teprve začala. Otec Jaroslav byl v té době již znám jako člověk, který se nehodlá s novými pořádky mlčky smířit. Otevřeně například vystoupil ve Svazu partyzánů, kde tlumočil vyprávění ukrajinského spolubojovníka z války o tom, čeho se komunisté dopouštěli na Ukrajině a jejích obyvatelích. Dostal se tak na seznam nepohodlných osob a den před Vánoci roku 1948 ho Lidový soud odsoudil k trestu jednoho roku v táboře nucených prací.
Bojovala za tatínka
Tehdy devatenáctiletá Miluška Havlůjová se s nespravedlivým rozsudkem pro svého otce nehodlala smířit a snažila se jeho opis odeslat prostřednictvím spojky do zahraničí. Tou byl kadeřník Oldřich Trávníček, se kterým se seznámila při práci manekýny v Textilní tvorbě. K Trávníčkovi totiž chodili i lidé z ambasád. Stejné cesty chtěla využít i po otcově návratu z tábora nucených prací k odeslání jeho zprávy o poměrech v uranových lágrech na Jáchymovsku a filmu o těžbě na Příbramsku. Zpráva se do zahraničí nedostala a stopu Milušky Havlůjové a jejího otce zachytila Státní bezpečnost.
V lednu 1953 přišly první zatčení a výslech ve vyšetřovně Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici v Praze. Při něm jí byl odebrán čtrnáctiměsíční syn Tomáš. „Dovezli nás do Bartolomějské. Ocitla jsem se v kanceláři, Tomáš mi seděl na klíně a jedl rohlík. Když dojedl, přišli postupně čtyři chlapi. Začali se mě vyptávat na nějaké lidi. Opravdu jsem ta jména neznala. Začali na mě křičet a malý Tomáš se rozbrečel. Jeden chlap povídá: ‚Dejte toho spratka pryč!‘ Strčili ho vedle za dveře. Nevěděla jsem, co tam je.“
Vyslýchali ji pak čtyři hodiny. „Malej brečel vedle a volal. Nic jsem nemohla dělat. Pak bylo ticho, malej usnul. Pak se probudil a zase volal. Hrůza.“
Při jednom z dalších výslechů už po zatčení se ji snažili přinutit ke spolupráci s StB. Z okna do Bartolomějské ulice ji nechali půl hodiny dívat se na kočárek s malým dítětem – stačilo podepsat a mohla jít domů za svým Tomášem. Proč tak neučinila? „Zvedla se ve mně jakási hradba. Začala jsem se modlit. A Bůh stál tehdy při mně a já jsem nepodepsala.“
V listopadu 1953 byla Krajským soudem v Praze odsouzena za pokus o přečin pobuřování proti republice a pokus zločinu vyzvědačství k pěti letům těžkého žaláře, a k peněžitému trestu ve výši 5000 Kčs, konfiskaci majetku a ke ztrátě občanských práv na pět let. Otec Jaroslav si vyslechl o měsíc později rozsudek trestu odnětí svobody na deset let. Její syn Tomáš tak vyrůstal s otcem a babičkou. Při návštěvě svého manžela a syna prožila jedny z nejtěžších chvil svého života: syn ji nepoznával.
To už se nedá vymazat
Po necelých dvou letech se Miluška Havlůjová dostala na svobodu při tzv. akci „M“, kdy byla udělena milost matkám malých dětí. Podmínečně byla propuštěna 1. března 1955, z vězení si ale přinesla řadu zdravotních komplikací – nakazila se tuberkulózou a po úrazu jí hrozila amputace nohy. Lékaři nohu nakonec zachránili, Milušce ale dlouho trvalo, než se jí podařilo obnovit vztah se svým synem.
„Na prvním místě vždycky miloval moji maminku. Až do konce jejího života jsem byla až ta další. Ale on za to nemohl. Kamarádka psycholožka mi říkala, že se to nedá vymazat. Prožil to do dvou let věku, kdy se dítě citově formuje. Jako bych ho opustila. Postrádal mě.“
Její tatínek vyšel z vězení v květnu 1960, po amnestii pro politické vězně, se silně podlomeným zdravím: „Protože utekl před gestapem, směl být jen v uzavřených věznicích – Bory, Valdice, Leopoldov. Zemřel ve věku 61 let v roce 1965.“
Až pád komunismu v roce 1989 přinesl celé širší rodině úlevu od nekonečných drobných ústrků. Po sametové revoluci se Miluška Havlůjová aktivně zapojila do politiky. Vstoupila do Občanského fóra a v roce 1992 se stala starostkou Rudné: „Dělala jsem ji dvě volební období, až do roku 1998.“
Když starostovala, vždy si na počátku roku do svého diáře napsala následující heslo: „Pane, dej, abych konala tak, abych se za své počínání nemusela stydět. Abych byla spravedlivá, abych rozlišila věci důležité a nepodstatné, a k tomu mi dej sílu. Abych se nebála obhájit věci důležité a nemarnila čas věcmi, které důležité nejsou. A tu cestu mi ukaž, Pane.“
Miluška Havlůjová svůj příběh vyprávěla mnohokrát, k nejhoršímu okamžiku svého života, kdy odmítla ďábelskou nabídku spolupráce s StB, se vracela vždy se stejnou naléhavostí. V roce 2011 se stala laureátkou Ceny Paměti národa, dokud jí to zdraví dovolilo, vždy se dalších ročníků cen osobně účastnila, navštívila spoustu našich akcí. Většina kolegů z Paměti národa má na ni nějakou osobní vzpomínku.
Bohužel se s touto neobyčejně milou a laskavou dámou už nikdy nepotkáme. Spolek pro zachování odkazu českého oboje zveřejnil na svých sociálních sítích zprávu, že Miluška Havlůjová zemřela dne 15. června roku 2022 ve věku 93 let. Navždy zůstane v našich srdcích.
Podívejte se na medailonek Milušky Havlůjové, laureátky Ceny Paměti národa v roce 2011:
