„Člověk musí mít víru. A mojí vírou bylo, že až nás pustí, tak mi maminka uvaří meruňkové knedlíky. A stalo se!“ říká zvesela skaut a bývalý politický vězeň Jiří Lukšíček v krátkém videu Paměti národa a České spořitelny. Spot se stal součástí kampaně, která povzbuzuje lidi, aby ještě dodržovali protipandemická opatření.
Jiří Lukšíček, který se narodil v roce 1933, pochází z rodiny drážního úředníka, pražského harmonikáře z Bohdalce. Jeho maminka pracovala jako kuchařka. Dětství tento skaut prožil za 2. světové války mezi kluky ze sousedství, vzpomíná na dramatický únor 1945, kdy Prahu bombardovaly spojenecké letouny. Jeden z nich havaroval na louce na nedalekém Spořilově a jako kluci sledovali dramatické zatčení amerických pilotů.
V devíti letech zažil otřes, na ulici před domem zatýkalo gestapo souseda, který pomáhal odboji. Vyvlekli ho zkrvaveného a poutech. V květnu 1945 s tatínkem pomáhal stavět barikády v Michli. Dny vítězství nad Hitlerem prožíval s rozpačitými pocity:
„Jako kluka mě vzalo, jak ženám na hlavách vystříhali hakenkreuz, mlátili je. To ve mně zůstalo. Ano, Němci nám ublížili, ale toto byla msta ex post, když už bylo po všem,“ říká Lukšíček, který se později s nacistickými kolaboranty odsouzenými podle tzv. retribučních zákonů potkal v uranových lágrech. Prý to byli vesměs bezproblémoví spoluvězni, mazáci, kteří lágry u Jáchymova vystavěli.
Osudová klopovka na saku Hobyho
Po válce celá bohdalecká parta kluků vstoupila do místního skautského oddílu: „Výstroj a uniformy jsme neměli. Měli jsme jen to, co zbylo po německé armádě. Třeba batohy ‚telata‘,“ vzpomíná Lukšíček, který se stal v patnácti letech členem 135. oddílu ve Strašnicích, kam se s rodinou přestěhovali. V tomto oddíle se seznámil s celoživotním kamarádem Františkem Bobkem, který se pyšnil přezdívkou Stopař. Lukšíček pro svoji neutuchající energii dostal v oddíle přezdívku Rys.
Skauting přilákal po válce přes 250 tisíc dětí. Po komunistickém převratu v roce 1948 byly junácké oddíly během následujícího jara začleněny pod Československý svaz mládeže. Šestnáctiletí kluci Rys a Stopař z principu odmítli navléct svazáckou modrou uniformu a přihlásit se do organizace spadající pod KSČ. Komunisté zakázali nejen skautskou organizaci, ale i symboly: „Tehdy jsme nosili na kabátech malé skautské lilie, říkali jsme jim ‚klopovky‘. Byl to znak toho, že jsme ještě pořád součástí Junáka. Někdo ji nosil pod klopou, my na klopě. Věděli jsme, že jako skauti můžeme důvěřovat pouze skautům,“ vypráví Lukšíček, který díky malému kovovému odznáčku na saku našel tajný skautský oddíl.
František Bobek alias Stopař kdesi na Václavském náměstí zastavil o pár let staršího kluka s „klopovkou“. Byl to Oldřich Rottenborn přezdívaný Hoby, který i v roce 1949 tajně udržoval v chodu 34. skautské středisko Ostříž a oba šestnáctileté kluky do něj pozval. V obývacích pokojích nebo v lesních altáncích na periferii hlavního města se scházelo asi dvacet chlapců a děvčat: „Všichni jsme hodlali dodržet desatero skautského zákona, do kterého patřil také slib, že budeme v případě nouze bránit republiku,“ vysvětluje Lukšíček, proč se se skauty zapojil do protistátních aktivit.
Šířili hesla „Komunisté – vrazi. Lidé, probuďte se“
Skauti natiskli stovky letáků s nápisy: „Komunisté – vrazi“ či „Lidé, probuďte se“. Roznášeli je do vybraných schránek pražských činžáků, často k nim připojovali varování před konkrétními domovními důvěrníky, kteří své sousedy udávali StB. Skauti v čele s Hobym vyráželi na výlety do okolí Karlštejna. S sebou měli bílou barvu, kterou zamalovávali prosklené skříňky, nástěnky KSČ na vesnicích. Takto poničili nástěnky asi ve dvanácti obcích. Nedaleko obce Těptín, kde měli na jedné chalupě skautskou základnu, vylezli na telegrafní sloupy a dráty přestřihli.
Poslední akci skauti provedli u Jílového u Prahy. Chtěli narušit vojenské cvičení milicionářů. Rozdělili se na dvě skupiny. Menší z nich, kterou vedl Lukšíček, měla za úkol vypustit kola přistaveným autobusům, zatímco ta větší se vydala po železniční trati směrem na Prosečnici. Na koleje naskládali kameny, které měly zastavit vlak přivážející část milicionářů. Do vlaku skauti přistoupili, chtěli strojvedoucího včas varovat před překážkou, nechtěli nikoho zranit. Vlak skutečně zastavil. Kdosi však skauty při pokládání překážky na koleje zpozoroval a zavolal SNB.
Během následujících čtyřiadvaceti hodin byli skauti z oddílu zatčeni a vyslýcháni SNB. Z neznámých důvodů se případ nedostal do rukou StB. Policisté s nimi prý zacházeli mírně, bez násilí, případ komentovali, že se jednalo jen o hloupé klukoviny. Lukšíček u výslechu vehementně tvrdil, že ventilky vypustil sám. Výsledkem byl soudní proces konaný v březnu roku 1953, ve kterém usedlo na lavici obžalovaných celkem sedm členů oddílu Ostříž. Nejstarší kluci Jiří Lukšíček, Miroslav Kopt a Oldřich Rottenborn byli odsouzeni k několikaměsíčním trestům odnětí svobody. Zbytek skupiny vyvázl s podmínkou.
Svoji pistoli vykopal až po sametové revoluci
Dvacetiletého Jiřího Lukšíčka odsouzeného na jeden rok převezli po krátkém věznění na Pankráci do tábora Svornost na Jáchymovsku. Propustili ho po dvou měsících na amnestii. Doma se ale moc neohřál, dostihl jej povolávací rozkaz k tzv. Technickým praporům do Hradce Králové. A sem si pro něj přijeli estébáci, znovu ho zatkli a odvezli do Bartolomějské ulice, kde ho všemožně psychicky i fyzicky týrali. Požadovali spolupráci, přiznání k velezradě, doznání, že se skauty chtěli ozbrojený převrat.
StB totiž skauty začala sledovat a zjistila, že se v oddíle nacházejí zbraně – pistole: „Mirek Oberman si nechal ve své pracovní skříňce svou pistoli, ale onemocněl žloutenkou. Někdo v podniku chtěl skříňku vydezinfikovat, a našel tak corpus delicti,“ vysvětluje Jiří Lukšíček. Pistole opatřil skautům z odbojové skupiny kamarád Pepík Krbeček, učeň v národním podniku Lověna:
„Také jsem dostal, zbrojovku Zetku a k tomu jeden zásobník, osm nábojů. Já bych ale proti živému člověku nevystřelil. Měli jsme je, protože jsme si říkali, že toto nemůže trvat dlouho, tak pro případ ‚kdyby´. Ty pistole byly odpovědí na to naše ‚kdyby´. Svoji jsem zahrabal na zahradě,“ vypráví Lukšíček. U výslechu byl statečný a vinu bral na sebe, zbraně však zatvrzele popíral. Jeho zbraň neobjevili. Vykopal ji až po roce 1990. U soudu v roce 1954 dostal za údajnou velezradu šest let vězení, které si odseděl v jáchymovských lágrech Nikolaj a Rovnost.
