Své první pletací jehlice si Věra Šormová koupila roku 1946, když pracovala jako překladatelka na československé ambasádě v Londýně. Polovinu svého skromného platu tehdy dávala za malý byt v Paddingtonu, často trpěla hladem a zimou, takže pletení jí pomáhalo po večerech vyplnit volný čas a opatřit si něco teplého na sebe.
Ty jehlice, koupené za dva a půl šilinku, opatrovala Věra Šormová celý život. A právě na nich upletla roku 2000 první svetry pro děti z válkou postižené Čečny. Inspiroval ji článek novinářky Petry Procházkové, která v Grozném založila stacionář pro opuštěné děti. Pobývaly v něm přes den a na noc se vracely do rozbombardovaných ruin. Věře Šormové se vybavila vzpomínka na cestu do Francie těsně po válce, když v noci projížděli troskami německých měst: „Dodnes si pamatuji zimu a smrad ohořelých trosek. Když jsem četla článek o dětech v Grozném, vybavila jsem si tuto vzpomínku,“ uvedla ve svých vzpomínkách pro Paměť národa.
„Dovedla jsem si přesně představit, jak těmto dětem je: zima, tma, vlhko…“
Prostřednictvím Petry Procházkové nechala své výrobky dopravit do Grozného a v pletení pokračovala dál. „Někdy už jsem neměla vlnu, tak jsem rozpárala svůj svetr a upletla z něj dva tři menší pro děti.“ Spojila se s Člověkem v tísni i s Charitou ČR a svou humanitární činnost stále rozšiřovala.
Vysloužila si přezdívku „pletací babička“, ale její pomoc měla více různých podob. Na dálku například podporovala nemocné čečenské děti a účastnila se humanitárních sbírek.
„Hodně lidí mi tehdy mělo za zlé, že pomáhám ‚teroristům‘. Dodneška se na mne někteří zlobí, protože nechápou, že jsem nepomáhala teroristům, ale následkům války,“ vysvětlovala Věra Šormová.
Pátrání po „anglickém pacientovi“
Vyrůstala na předválečných pražských Vinohradech a toužila po humanitně zaměřeném studiu jazyků, ale vzhledem k otcovu vážnému onemocnění ji rodiče po kvartě z gymnázia přehlásili na obchodní akademii, kde se měla naučit praktickému povolání pro život.
Po maturitě v roce 1938, ještě před odtržením Sudet, stihla s kamarádkou podniknout velkou prázdninovou cestu stopem na Podkarpatskou Rus. Za války se jako jednadvacetiletá poprvé provdala, manželství se ale již po roce rozpadlo kvůli mužovým záletům.
Přestože jí nebylo umožněno studovat cizí jazyky na univerzitě, právě jejich znalost se stala cestou k jejímu profesnímu uplatnění: téměř celý život se v nejrůznějších podobách věnovala překládání a tlumočení. Za války pracovala jako redaktorka v nakladatelství Orbis a poté krátce jako tajemnice básníka Františka Halase.
Právě on ji podnítil k jejímu prvnímu velkému dobrému skutku a svým způsobem tak předznamenal její pozdější humanitární angažmá. Na konci roku 1945 totiž Věra Šormová dostala nabídku jít pracovat do Londýna na československou ambasádu. Než odletěla, František Halas ji představil svému příteli, jehož syn, raněný voják RAF, prý leží v některé londýnské nemocnici. Věra mu měla předat krabičku vánočního cukroví.
Po příjezdu se tak každou sobotu vydávala pátrat po londýnských nemocnicích po pacientovi, který pravděpodobně není sám schopen komunikovat.
„Pak mi jeden lékař poradil, ať zkusím nemocnici ve Stoke Mandeville. A tam jsem ho našla v hrozném stavu na oddělení popálenin. Naštěstí se ale uzdravil.“
Jméno Tomáš jako kádrový škraloup
V Londýně poznala svého druhého manžela, diplomata Bohumila Šormu, po jehož boku strávila celý pozdější život. Když byl Bohumil vyslán na misi do Paříže, Věra ho následovala a brzy poté zjistila, že čekají prvního potomka. V Paříži ji manžel na šibřinkách představil ministru zahraničí Janu Masarykovi. „Ptal se mě, jak pojmenuji děťátko, které čekám. Řekla jsem, že holčičku po mojí mamince – Štěpánka – a chlapečka bych si dovolila pojmenovat po jeho otci Tomáš.“
„Pak jsem se na Jana Masaryka podívala a on měl úplně zamžené oči, jakou měl radost.“
Kuriózní je, že tato historka se později v době vlády komunistů ocitla ve Věřiných kádrových materiálech jako důkaz jejích protisocialistických postojů. „Přemýšleli jsme, jak se to ti kádrováci mohli dozvědět, podezřívali jsme různé lidi, až jsme to nakonec zjistili. Udal to kamarád mého muže, který mě přišel navštívit do porodnice. Já jsem mu tam řekla, co jsem tenkrát v Paříži slíbila Janu Masarykovi,“ uvádí Věra Šormová.
S kočárkem a s estébáky v patách
Po komunistickém převratu v únoru 1948 se situace Věry a Bohumila Šormových radikálně změnila. Bohumil byl vyhozen z práce, Věře zabavili cestovní pas a ocitla se pod stálým dohledem příslušníků Státní bezpečnosti. „Oni mě pořád hlídali,“ vzpomínala.
„Jedu s kočárkem a oni za mnou. Nastoupím do tramvaje, oni také do tramvaje. Já vystoupím a jdu do parku, oni za mnou.“
Nakonec je přímo oslovila: „Víte co, budeme se zdravit. Vždyť už se přece známe.“ V tomto temném období, kdy nebyla naděje na změnu poměrů k lepšímu, Bohumil střídal různá manuální zaměstnání, rodinu postihla ještě jedna tragédie: začátkem padesátých let zemřel na spalničky druhý syn Šormových, malý Štěpánek. Novou naději o rok později přineslo rodině narození dcery Terezy a nalezení prázdninového azylu v obci Hubenov u Dobříše, kam manželé jezdili stanovat.
Podpora sirotků? Podvratné!
Na konci padesátých let Věra znovu našla práci, kde mohla uplatnit svou lásku k cizím jazykům. Překládala odborné texty v podniku Škoda v oddělení výzkumu a vývoje palivových pecí a objevila v sobě zápal pro metalurgii, později dělala překladatelku v podniku Spojprojekt. Nastupující normalizace jí však možnost uplatnění vzala. Důvody, jež zazněly při jejím vyhození ze Spojprojektu, naznačují, že už tehdy tíhla k charitatitvním a humanitárním tématům. Komise jí mimo jiné vyčítala podporu dětských SOS vesniček. „Ptali se mne, proč jsem jako antikomunistka byla pro Dubčeka. Odpověděla jsem, že mi bylo sympatické, když při povodních na jižním Slovensku neopouštěl zatopené oblasti,“ vzpomínala Věra Šormová. Osudy opuštěných dětí a lidí trpících při katastrofách jí tak ležely na srdci i v dobách, kdy humanitární neziskové organizace neexistovaly a dobrovolnická pomoc slabším byla režimem považována za podvratnou.
Jiná cesta vede ke zmaru
Jak jsme již zmínili, po roce 2000 se Věra Šormová naplno zapojila do pomoci dětem ve válkou zmítané Čečně. Její hluboký zájem o lidi postižené nouzí se v průběhu let zaměřil i na další země. Dárky, peníze a pletené oblečení posílala na Ukrajinu do Velkého Berezného a Mukačeva a dále do Kyjeva do dětského fondu Aspern. Řadu let také podporovala seniory v domovech důchodců v Moldavsku, přispívala na provoz nemocnice v pákistánském Baltistánu a prostřednictvím Oblastní charity Znojmo podporovala těžce nemocného chlapce Andreje ze Lvova.
Věra Šormová to komentovala:
„Toto všechno jsem činila ve jménu mojí matky, mého otce a mojí babičky Joanny Wolfové. Oni byli původci mojí charitativní činnosti, pro svoji slávu bych to nedělala, ale pro jejich památku ano.“
Připomínala také činnost své matky a babičky, které za první světové války ošetřovaly nemocné cholerou. „Matka mě celým svým životem vedla k charitě. Je nutné, aby děti byly vychovávány k pomoci druhým. Jiná cesta vede jenom ke zmaru.“
