V sobotu 5. dubna 1941 měl Milan Štekovič své třetí narozeniny. Na oslavu v chorvatské pravoslavné vesnici Petrinja, kde s rodinou vyrůstal, ale nebylo ani pomyšlení. Tehdy totiž Němci a Italové napadli Jugoslávii.
Milanův otec Stojan se přidal k jugoslávským partyzánům, kteří se brzy po okupaci začali formovat pod vedením jugoslávské komunistické strany. Při verbování neměl na výběr. „Řekli mu: ‚Buď půjdeš s námi bránit vlast, nebo tě zastřelíme.‘“ Špatně vyzbrojení partyzáni, kteří prošli jen jednoduchým výcvikem, však nedokázali dlouho odolávat přesile německých a italských vojsk.
O osudu tatínka se rodina dozvěděla od jednoho přeživšího partyzána. „Ženské z naší vesnice šly jednoho rána prát prádlo k řece. Proud tam unášel těla mrtvých partyzánů, které předtím vojáci podřezali bajonety a shazovali z opevnění v Kostajnice přímo do řeky. Jeden z nich ještě žil.“ Milanově matce řekl, že její muž byl při bojích nejprve zavlečen do chorvatské Koprivnice a pak zemřel v Kostajnici. On sám zde přežil jen díky šťastné náhodě a obrovské vůli žít. Tělo otce rodina ale nikdy nenašla.
Bratra vytrhli matce z náruče a mlátili s ním o betonovou zídku, dokud nepřestal plakat
Brzy po okupaci Jugoslávie se moci v Chorvatsku chopili ustašovci, chorvatské ultranacionální fašistické hnutí, a vyhlásili nezávislost země. Do jejího čela se postavil Ante Pavelić, který vytvořil jeden z nejkrvavějších loutkových režimů druhé světové války.
Rodina Štekovičových věděla, že jakmile armáda dorazí do jejich vesnice, bude s nimi zle. Jakožto Srbové hlásící se k pravoslaví totiž byli ocejchováni jako největší utlačovatelé chorvatského národa. Proto malý Milan s matkou a se dvěma dalšími sourozenci ze zoufalství utekli do lesa. Uniknout se jim ale nepodařilo.
Museli absolvovat strastiplnou 90 kilometrů dlouhou pěší cestu do koncentračního tábora v Jasenovac, během které ustašovci zastřelili všechny starší muže. „Byli to naši dědečkové…“ doplňuje pamětník. Cestu z vyčerpání nepřežila ani jeho sestra. A když zbídačená skupina dorazila do Jasenovace, přišel Milan i o svého druhého sourozence.
„Mého bratra, kterému bylo devět měsíců, vytrhli dozorci matce z náruče a mlátili s ním o betonovou zídku, dokud nepřestal plakat...“
Tábor, o kterém se dnes mluví jako o „chorvatské Osvětimi“, nebyl spravován jednotkami nacistického Německa, ale podléhal přímo správě ustašovců. „Za ty ukrutnosti, které si dnes normální člověk neumí představit, se styděli i ti Němci,“ vzpomíná pamětník.
Tábor byl vybudován podle vzoru obdobných koncentráků v Německu a podle jejich příkladu fungoval jednak jako jako obrovská vraždící mašinérie, jednak jeho součástí byl i pracovní tábor s elektrárnou a cihelnou. Její chorvatské označení „Ciglana“ se někdy používá i jako název tábora. Nepálily se v ní však jenom cihly, ale také lidé. Kromě toho tábor disponoval i vlastním krematoriem.
Dva roky v dětském koncentračním táboře v Sisaku, největším svého druhu
Milanova matka, která během několika hodin přišla o své dvě děti, se musela rozloučit i s nejstarším Milanem. S ostatními ženami byla transportována na nucené práce do německého Wittenbergu.
Jako čtyřletý hoch, který najednou zůstal úplně sám, byl přesunut do dětského koncentračního tábora v Sisaku, součásti tábora Jasenovac a největšího zařízení svého druhu v Chorvatsku. „Byl to areál bývalé továrny, žádná hygiena, chodili jsme po výkalech, všichni jsme měli tyfus a tuberkulózu, spali jsme i venku,“ popisuje pamětník podmínky lágru, který byl vybudován v srpnu 1942.
Takzvaný „útulek“ vedl Dr. Antun Najžer pod záštitou ženské části hnutí ustašovců i režimních tajných služeb. Dnes jsou k dispozici dokumenty, které dokládají, že Najžer prováděl na zadržovaných dětech různé experimenty, některé nechal vyhladovět k smrti, jiné nejrůznějšími způsoby mučil.
„Ze třinácti tisíc dětí nás přežilo tři sta.“
Počty obětí nejsou přesně doložené, nicméně pomník na hřbitově dětské části tábora udává, že je na místě pohřbeno přibližně dva tisíce lidí.
Z koncentračního tábora do rodiny Čecha
Utrpení skončilo pro zbídačeného Milana v létě roku 1944, kdy dětský koncentrační tábor Sisak evakuovali členové Červeného kříže. „Umístili nás do rodin obyvatel Sisaku, starali jsme se jim o dobytek.“
Milan Štekovič se tenkrát dostal do rodiny pana Janečky. Jeho otec byl Čech, který se do Sisaku vypravil, aby pomáhal se vzděláním místních dětí. „Pan Janečka mladší tu pracoval v továrně na klobouky, kterou vlastnil taky Čech, pan Šmolka,“ dodává pamětník.
Ještě než válka skončila, dostal pan Janečka za úkol odvézt dva ustašovce ze Sisaku do Jasenovace. „Z jeho vyprávění si pamatuji, jak se ti dva vyžívali v páchání zvěrstev. Když se opili, vsadili se o to, kdo dřív bajonetem rozpáře těhotnou ženu tak, aby z ní vypadl plod dítěte. Ten, kdo vyhrál, dostal demižon vína a pečené sele.“ Zrůdný akt musel jejich řidič Janečka pod pohrůžkou zabití sledovat.
Matka jela z Německa domů dva měsíce
Na konci války Milanova matka utekla z Německa. Jen díky štěstí přežila bombardování, které zasáhlo i továrnu, v níž pracovala. Pěšky došla na území Československa, odkud mohla jet až do Maďarska vlakem. Zbylou část cesty šla zase pěšky. Když po dvou měsících konečně dorazila domů, zjistila, že celá vesnice lehla popelem včetně švestkového sadu, který rodinu živil. Jediné, co z hospodářství zůstalo, byla kráva.
„Po vytvoření národních výborů a soupisu obyvatelstva se dozvěděla, že já bydlím v Sisaku, a tak se za mnou vypravila,“ vzpomíná pamětník. V té době měl ale pan Janečka už naplánovanou cestu do Československa. A počítal s tím, že s ním odejde i Milan. „Možná se bál, že by ho mohly Titovy jednotky obvinit z kolaborace s ustašovci, které tenkrát vezl,“ polemizuje pamětník o důvodech reemigrace.
Když se Milanova matka dozvěděla, že její syn v Chorvatsku nezůstane, nezbylo jí než s tím souhlasit. „Řekla si, že v té balkánské bídě by se mi dobře nežilo,“ říká pamětník, který od té doby svoji matku v Chorvatsku pravidelně navštěvoval.
Z Jugoslávie pochází, ale válku z 90. let si neodvažuje rozebírat
Do svého rodiště jezdil i během války v Jugoslávii v 90. letech. Tenkrát se jen těžko smiřoval s tím, že se Jugoslávie rozpadla. Za důvod války dodnes považuje rivalitu mezi jednotlivými národy. Jako Srb žijící na chorvatském území se zmiňuje o jednom z kořenů národnostních třenic: „Rakousko-uherský císař nechtěl, aby se Turci dostali i do Vídně, a tak poslal srbské pohraničníky do Chorvatska, aby střežili hranice tehdejšího Rakousko-Uherska. Tam bylo zaseto semínko nesnášenlivosti mezi Chorvaty a Srby,“ míní Milan Štekovič a zároveň dodává, že se necítí dostatečně vzdělaný na to, aby válku v Jugoslávii – tak zvláštní a zamotanou – mohl hodnotit a rozebírat.
Od roku 1947 žije Milan Štekovič ve Zlíně, kde po vyučení pracoval jako technik výpočetních strojů na děrné štítky. V 80. letech nastoupil jako hardwarář do JZD Slušovice, příležitostně tlumočil pro Františka Čubu.
Jeho celoživotní vášní se stalo potápění. V 50. letech jezdíval na ostrov Korčula, kde s kamarády vytahovali z moře munici z druhé světové války. V roce 1966 byl také u založení zlínského potápěčského klubu pod hlavičkou tehdejší branné organizace Svazarm.
