Prošli nacistickými koncentračními tábory a po válce často nebyli schopni o svých zkušenostech mluvit. Jejich trauma bylo nesdělitelné a mlčeli o něm i před svými nejbližšími. „Nakonec o to jim šlo, abychom ztratili svoje lidství, abychom se hnusili sami sobě. Ten šok zbavil schopnosti mluvit zvlášť lidi, kteří cítili odpovědnost nejen za sebe,“ řekl Arnošt Lustig svému životopisci Františku Cingerovi. Lustig sám ale své celoživotní literární úsilí zasvětil právě tomu, aby popsal lidské osudy a emoce v soukolí holokaustu. Mnohokrát v rozhovorech zmínil, že jeho svědectví zpočátku nikdo nevěřil, proto sáhl k literárnímu vylíčení: „Shovívavě mě hladili po hlavě a říkali: ,Chudák se pominul.’ Pochopil jsem, že o těch zvěrstvech se nedá vyprávět. Zkusil jsem to napsat. (…) Tak jsem se dostal k literatuře.“
Jugendheim, pokoj číslo 16
Jako malý chlapec nikdy nesnil o tom, že by se stal spisovatelem. Chtěl pilotovat letadla nebo být soudcem, chtěl rozhodovat o tom, co je spravedlivé, a co nespravedlivé. Vyrůstal v chudé Libni v rodině obchodníka se střižním zbožím. Jeho starší sestra Hana, provdaná Hnátová, vyprávěla ve svých vzpomínkách pro Paměť národa o vztahu rodiny k víře. Maminka chodila do synagogy, tatínek víru a tradice příliš neprožíval. „Problém byl s Vánocemi. Jednou dokonce Arnošt přinesl stromeček, tatínek by i svolil, ale maminka nechtěla, abychom ho zdobili,“ vyprávěla Hana Hnátová.
Arnoštovi nebylo ještě patnáct let, když kvůli svému židovskému původu musel odejít z gymnázia. O rok později na podzim 1942 dostala celá rodina příkaz k transportu do Terezína. Arnošt tam žil v Jugendheimu na pokoji číslo 16 a prožil zde mnoho iniciačních momentů svého dospívání. Potkal například Jiřího Justice, kamaráda, který se stal předobrazem mnoha hrdinů jeho povídek, a také Inge, krasojezdkyni z hamburského cirkusu, která se za malý příděl cukru postarala o jeho milostné zasvěcení.
Jednou ukradl trochu margarínu v proviantním skladu a za trest se ocitl na samotce. Náhodou tu našel výtisk Dostojevského románu Zločin a trest: „Objevil jsem tak literaturu, jejíž esencí je pravda. Schopnost vidět pravdu. Poučit, posílit pravdou.“
Krása může vytrysknout ze špíny
Na konci září 1944 byl Arnošt i jeho otec posláni do Osvětimi. Ani ne osmnáciletý Lustig měl štěstí, byl zdravý a silný, takže při selekci ho určili na práci. S otcem, který šel do transportu o den později, se ale už nesetkal:
„Ptal jsem se přítele, kde je můj otec. Řekl mi: ,Víš, tvůj otec si nesundal brýle!’ V Osvětimi každý, kdo měl brýle, šedé vlasy nebo vypadal starý a nemocný, šel rovnou do plynové komory.“
Maminka Terezie, sestra Hana a sestřenice Věra ale měly neuvěřitelné štěstí: selekcí prošly všechny tři a mohly zůstat spolu, přestože maminčiny vlasy byly kvůli zkušenostem z Terezína úplně bílé. Když ji esesák poslal na opačnou stranu než její dceru a neteř, odvážila se protestovat: „Prosím, to jsou moje děti,“ oslovila ho dobrou němčinou. „On se na ni podíval, maminka byla o hlavu větší než já, statná venkovská paní, a vzal ji za ramena a přesunul ji zpět k nám,“ vyprávěla Hana Hnátová. Se svou matkou strávila v Osvětimi jen dva nebo tři týdny, potom je poslaly do saského Freibergu, pobočky koncentračního tábora Flossenbürg, a později do Mauthausenu, kde zažily osvobození americkou armádou.
Arnošt Lustig v Osvětimi prožil také jen několik týdnů, ty však byly naplněny zkušenostmi na hranici života a smrti. Na pár dnů se dokonce ocitl v karanténě s lidmi určenými do plynu, kterým už ani netetovali vězeňská čísla. „V Osvětimi jsem si uvědomil, jak krása může vytrysknout i ze špíny; setkal jsem se s nádhernými bezzubými, holohlavými a špinavými ženami – krása ale tryskala z jejich duší; probouzely radost, něhu, usilovaly o dobro i v těch hrůzných podmínkách, o lidství v osobním slova smyslu, což neznamenalo nutně heroické činy. I v těchto podmínkách dokázaly činit život lepším.“
Pak díky těmto zkušenostem pochopil, proč mnoho lidí po návratu domů trpělo traumatem přeživších – přežití totiž vždy bylo na něčí úkor: „Každý, kdo přežil Osvětim, přežil jenom proto, že místo něho zabili někoho jiného. Je jenom „štěstím“, v uvozovkách, nevědět, koho zabili. Ale pořád je to velmi nepříjemný pocit, je to pocit viny bez viny.“ I s tímto absurdním pocitem provinění se potýkají mnozí jeho literární hrdinové, někteří z nich si nakonec vezmou život jako hrdinka novely Dita Saxová.
Zoufalý útěk cizí krajinou
Přibližně po měsíci v Osvětimi se Arnošt s kamarádem Jiřím Justicem přihlásili do pracovního transportu do Meuselwitzu, pobočného tábora Buchenwaldu. Po vybombardování továrny, ve které pracovali, vedla jejich další cesta vlakem do Dachau. Když v půli dubna transport napadla americká stíhačka, oba přátelé vyskočili z vlaku a ocitli se na svobodě. Ovšem na německém území, kde se neorientovali a nikdy nevěděli, jestli jim místní lidé nabídnou pomocnou ruku, nebo je udají úřadům. Arnošt Lustig tento zoufalý útěk později zachytil v povídce Tma nemá stín ze sbírky Démanty noci, která se stala předlohou stejnojmenného filmu Jana Němce. V dubnu 1945 se pak dostal do Prahy, ukrýval se tam, účastnil se Pražského povstání a později přivítal na nádraží svou matku a sestru, které se vrátily z Mauthausenu.
Po válce začal studovat obchodní akademii, kterou ovšem záhy opustil, a vystudoval žurnalistiku na Vysoké škole politických a sociálních věd. Začal pracovat jako novinář, v letech 1948 a 1949 dvakrát vycestoval do Izraele, odkud dělal reportáže pro Československý rozhlas. Oženil se tu s Věrou Weislitzovou, sionistkou z Ostravy, se kterou se potkal už předtím těsně po válce v zotavovacím táboře pro židovské sirotky.
Arnošt Lustig byl v té době členem KSČ, ale režim rychle ztrácel jeho důvěru: „ Byla tady cenzura, na všechno byli dozorci, takoví drábové. Řídili se sovětským socialismem a věřili, že v tomto systému nemůže přijít ekonomická krize. A najednou bum a byla tady. Partaj z toho byla zoufalá, nevěděla, co dělat, tak povolila více svobody některým novinářům, filmařům, spisovatelům a hudebníkům.“
Plýtvat energií je má životní nutnost
Srpnová invaze roku 1968 zastihla rodinu Lustigových v Itálii. Arnošt a Věra tehdy měli už sedmnáctiletého syna Josefa a dvanáctiletou dceru Evu. Nějaký čas pak rodina strávila v Izraeli, poté v Jugoslávii a nakonec roku 1970 zakotvili ve Spojených státech, kde Arnošt Lustig přednášel literaturu a scenáristiku na univerzitě ve Washingtonu. Kurzy tvůrčího psaní vedl po roce 1989 i v Československu. Zároveň až do konce života psal a v devadesátých letech jako šéfredaktor vedl českou edici časopisu Playboy. „Plýtvání energií, to není vášeň ani póza, to je má životní nutnost,“ konstatoval.
Teprve rakovina ho na sklonku života přinutila polevit ve vysokém pracovním tempu. Literatura pro něj byla nejen tvůrčí disciplínou, ale svým způsobem i klíčem k životu.
„Literatura je především individuální, je to citová paměť. Literatura je pokus člověka odpovědět si na otázky, na které si odpovědět nelze. Literatura připomíná nížiny i výšiny života. To nejhorší i to nejlepší, dobro i zlo, správné i nesprávné, spravedlivé i nespravedlivé.“
