„Nevím už, ve které vesnici to bylo. Spali jsme na zemi u nějakého sedláka. Bylo nás asi patnáct. Leželi jsme s bratrem Evaldem vedle matky. Najednou někdo zabouchal na dveře, přišel voják, kleknul k matce a řekl: ‚Davaj!‘ Matka si jen zakryla rukama obličej. On zase: ‚Davaj!‘ Ona pořád nic. Tak vytáhl pistoli a střelil do stropu. Matka s pláčem s ním šla ven. A jeden děda, který tam byl s námi, potom vstal, rozsvítil lampu a šel ven moji mámu hledat. Ona tam ležela na schodech. Po nějaké době přišla zpátky a vroucně nás objímala.”
Mimo jiné se i tato vzpomínka Richardu Němcovi vybavila v souvislosti s posledními týdny války. Tehdy s matkou a mladšími sourozenci utíkal z rodných Sudic na Hlučínsku před postupující frontou. Právě v této oblasti osvobozující vojska v čele s Rudou armádou vstoupila koncem března 1945 na území současné České republiky. Národně nevyhraněné Hlučínsko ovšem patřilo až do první republiky Prusku, i proto bylo v říjnu 1938 na základě mnichovské dohody připojeno přímo k Třetí říši. Zdejší obyvatelé, byť v doma převážně hovořili česky s moravským dialektem, získali německé občanství, muži rukovali do wehrmachtu. Rudoarmějci tu tak v březnu 1945 vstupovali na „nepřátelské území“ a hlučínské ženy potkával osud mnoha německých žen – znásilnění vojáky Rudé armády.
Dodnes nechápu, jak jsem mohl…
„Rusové přišli a hledali děvuchy,” vyprávěla Gabriela Hluchníková z Dolního Benešova. V době, kdy se fronta ostravsko-opavské operace přelévala Hlučínskem, jí bylo šestnáct let. „Během přechodu fronty se děly strašné věci. Sedm vojáků naráz znásilnilo tři ženské. Neměly jsme obranu, všichni muži byli na vojně. A měly jsme strach, takže jsme nemohly nikoho bránit. Jen pánbůh nás chránil. ‚Děvuchy, utěkajtě! Utěkajtě!’ Jenže kam? No tak jsme letěly na cestu. Ale kdokoliv nás mohl chytit.“
Historici odhadují, že během posledního roku války znásilnili vojáci Rudé armády na dobývaných územích nacistické Třetí říše na dva miliony německých žen. Jen v samotném Berlíně bylo znásilněno sto tisíc žen a dívek, z nich zhruba desetina následně zemřela, nejčastěji vlastní rukou. A ještě vyšší úmrtnost byla mezi oběťmi znásilnění dál na východě – v Pomořansku, Slezsku nebo ve Východním Prusku. Tam se rudoarmějci v říjnu 1944 vůbec poprvé od začátku války probili na území nacistického Německa, tedy – slovy sovětských politických důstojníků – do „doupěte fašistické bestie.“ Většina obyvatel před nimi uprchla, na těch zbylých si pak sovětští vojáci ventilovali možná největší porci nenávisti, jež se nastřádala za roky válečného utrpení.
Touha po odplatě může být jen částečným vysvětlením
Jak poznamenává také historik Antony Beevor, tíhu psychologických rozporů skrytých pod povrchem těchto událostí dnes můžeme jen odhadovat. „Když skupina hromadně znásilněných žen v Königsbergu prosila vojáky, aby ukončili jejich trápení, ti to považovali za urážku. ‚Ruští vojáci nestřílejí ženské,’ odpovídali. ‚To dělají jenom Němci,’” píše v knize 1945 – Pád Berlína. V ní se mimo jiné zabývá právě „největším masovým znásilňováním v dějinách,“ tedy sexuálním násilím spáchaným během roku 1945 na německých ženách.
„Rudá armáda sama sebe přesvědčila, že protože má morální poslání osvobodit Evropu od fašismu, může se chovat, jak se jí zlíbí – a to na osobní i politické rovině.“
Hrůzné zločiny nacistů nepochybně vyvolaly nenávist a přispěly k bezohlednému chování sovětských vojáků vůči německým ženám. „Ale touha po odplatě může být jen částečným vysvětlením,“ píše Beevor. Lze jen spekulovat, nakolik k neštěstí statisíců žen přispěla odlidšťující sovětská propaganda a nakolik těžko snesitelné a ponižující podmínky v Rudé armádě, v níž se odrážel celkový stav stalinské společnosti.
„Většina nevzdělaných vojáků Rudé armády se vyznačovala nevědomostí ve věcech sexu a zcela neosvícenými postoji vůči ženám,“ píše Beevor. Frustrace totalitní společnosti, její nesvoboda, strach, bezmoc a nevzdělanost daly vzniknout „kasárenskému erotismu, který byl daleko primitivnější a násilnější než nejodpornější cizí pornografie.“
Nejen Němky, ale i Polky, Češky, Rusky
Helena Mertensová z Bolatic na Hlučínsku se v dubnu 1945 ukrývala se svou matkou, sourozenci a dalšími lidmi ve sklepě místního sedláka. Nad nimi duněla děla ostravsko-opavské operace, polovina vesnice už hořela. „Přišel Rus a říkal, jestli by mu někdo šel uvařit kávu. Byla tam jedna Polka, tak šla nahoru. A on ji znásilnil,“ vyprávěla pamětnice.
Uprostřed všudypřítomného válečného běsnění mnohdy ženy neochránila ani jiná než německá národnost. Polky, Češky, Bělorusky, Ukrajinky nebo i Rusky, odvlečené do Německa na nucené práce, se stávaly oběťmi násilností demoralizovaných vojáků verbovaných v závěru války často narychlo a bez patřičného výcviku.
A disciplínu rudoarmějců nakonec podstatně podlamoval také alkohol, který německé úřady schválně zanechávaly ve směru postupu Rudé armády. Slovy další pamětnice z Hlučínska Ludgardy Plačkové:
„Všichni byli ožralí a dělali svinstva.“
Trauma se obětem vracelo
„Nesměli jsme už do našeho bytu, Rusové nás odvedli na ulici, kde byly všechny německé ženy s dětmi a starci. To mělo jediný účel. Každý večer po setmění začal strašný kravál, přijeli frontoví vojáci na otevřených náklaďácích a zpívali pochodové písně. Zarachotilo to, jak spustili boční stěnu náklaďáku, pak to zaklapalo, když vyskákali v holínkách na dlažbu. A potom znásilnili naše matky a sestry,“ popsal pro Paměť národa svou dětskou vzpomínku Hans-Dieter Haim.
Tehdy sedmiletý chlapec z dolnoslezského Bunzlau (dnešní polská Boleslawiec) na konci války přihlížel znásilnění své matky i třináctileté sestry sovětskými vojáky. Rodina potom byla odsunuta do sovětské okupační zóny Německa, v následné NDR o těchto zážitcích po dlouhá desetiletí nesměli mluvit. Ve společnosti, kde byl kult Rudé armády nedotknutelný, se s traumatem vypořádávali obtížně. Pro Hans-Dieterovu sestru přitom po otřesné zkušenosti „mužská polovina obyvatelstva přestala už napořád existovat,“ jemu samotnému se trauma vracelo, kdykoliv zaslechl některou ze sovětských pochodových písní.
Otec neznámý
Ještě složitější situace nastala, pokud znásilněná žena otěhotněla. Ne každý měl sílu přijmout dítě počaté nepřítelem – a „barbarem z východu,“ jak Sověty vykreslovala goebbelsovská propaganda.
„Paní Kellerovou znásilnili, když okopávala řepu,“ vyprávěl Ignác Žerníček, který konec války prožil v dnes již zaniklé německé osadě Štolnava na Šumpersku.
„Jak je konec asfaltky a stojí tam strom, tam býval statek. Tam ji přepadli a ona pak měla dítě. Ten její Němec na ni byl hrozně zlej. Myslím, že se po válce rozešli. Čekali první dítě – a bylo od Rusa.“
Potratová politika nacistické Říše podléhala rasovým a eugenickým zákonům, které měly za cíl vytvořit „čistou“, „árijskou“ populaci. Zatímco u „rasově méněcenných“ žen byly potraty podporovány – nebo k nim tyto ženy byly i nuceny – pro „árijky“ byly naopak velmi těžko dostupné. V roce 1945 se ale situace změnila a masově znásilňovaným Němkám, zejména těm v Berlíně, se otevřely potratové kliniky. Stačilo jen místopřísežné prohlášení, že žena se stala obětí znásilnění.
Ne pro každou ženu ale byl bezpečný potrat dosažitelný. „Mladičkej voják, ještě mu snad nebylo ani osmnáct roků, povalil maminku na zem a dal jí ke krku pistoli. Do smrti prý cítila ten studený kov pod krkem. Přiložil jí pistoli ke krku a znásilnil ji,” popsala okamžiky svého zplození sovětským vojákem Marie Jahodková. Její maminka Anežka, česky hovořící kladská Čecho-Němka s německým občanstvím, měla v době svého znásilnění již dvě dcery. Podle Marie si třetí dítě chtěla „nechat vzít“, nebylo to ale možné.
„Lékaři neměli přístroje, ruští vojáci všechno odvezli. A jeden lékař jí řekl: ‚Buďte ráda, že jste těhotná, ostatní ženský jsou nakažený, vy třeba budete mít zdravý dítě a budete z něj mít třeba i radost.‘“ V květnu 1946 tak v Náchodě přišla na svět Marie. „Do rodného listu maminka chtěla uvést pravdu, chtěla tam uvést ‚neznámý ruský vojín‘. Jenomže z politických důvodů se to uvést nemohlo. Takže tam prostě je ‚otec neznámý.‘“
Prosadit vlastní verzi historie
V Sovětském svazu a jeho satelitech zvěrstva Rudé armády po dlouhá desetiletí platila za tabu. Výše citovaná kniha Světlany Alexijevičové odhalující nelidskost a „nehrdinskost“ války vyšla v SSSR časopisecky v roce 1984, knižně pak o rok později v době začínající perestrojky. Uvedená pasáž popisující sexuální násilí sovětských vojáků na nedospělých dívkách ale ani tehdy neprošla cenzurou, a dostala se až do přepracovaného vydání z roku 2002.
Když v témže roce 2002 vyšel také anglický originál Beevorovy knihy 1945 – Pád Berlína, tehdejší ruský velvyslanec v Londýně Grigori Karasin autora obvinil ze „lží, pomluv a rouhání“ vůči Rudé armádě. Zároveň ho ale pozval na oběd a nad problémem diskutovali. „Karasin vcelku trefně zmínil, že hrůzy a utrpení, které zakusily přinejmenším tři generace Sovětů – tedy první světová válka, revoluce a občanská válka, hladomory, čistky a nevýslovné utrpení za nacistické invaze – způsobily, že dokonce i odpůrci stalinismu považovali vítězství z roku 1945 za ‚posvátné.‘ A tím, že mluvím o masových znásilněních, se prý dopouštím těžké urážky,“ vzpomínal Antony Beevor v roce 2015, kdy v části Ruské federace nakonec došlo i na zákaz jeho knih, údajně poplatných nacistické propagandě.
Už o rok dříve v roce 2014 totiž ruský parlament schválil „zákon proti rehabilitaci nacismu.“ Ten kriminalizuje nejen popírání zločinů nacismu – jak je obvyklé v západních zemích – ale i „šíření záměrně nepravdivých informací o konání SSSR během druhé světové války.“ Vágně definovaný zákon umožňuje stíhat každého, kdo „veřejně znesvětí symboly ruské vojenské slávy,“ a podle historiků slouží k budování státního kultu, jehož ústředním narativem stále je porážka nacismu a vítězství SSSR ve Velké vlastenecké válce.
Jakákoliv připomínka válečných zločinů Rudé armády tak v dnešním Rusku může být trestným činem – stejně jako kritika současné ruské války proti Ukrajině. „Znovu čelíme vládě, která se snaží prosadit vlastní verzi historie. Hluboce nesouhlasím se všemi pokusy diktovat pravdu, ať se týkají popírání holocaustu či arménské genocidy – nebo ‚svatého vítězství z května 1945,‘“ dodává Antony Beevor.
