„Proč se o tom máme bavit právě dnes? Protože ta témata se neustále vracejí. Protože to vlastně nikdy neskončilo. Tyhle romské osudy je třeba připomínat, protože Romové tu s námi žijí dál a spousta problémů se do dneška nevyřešila. Tak proto,“ říká Helena Kaftanová, dokumentaristka Paměti národa, která rozhovory s romskými pamětníky zaznamenala. Spolu s Janem Blažkem se podílela na tvorbě kinopříběhu.
„Jak se dnes mluví o tom, že si něco ‚připomínáme‘, tak my si to nepřipomínáme, my v tom celý život žijeme.“
„Moje prababička a její manžel i všichni její sourozenci nechtěli za protektorátu odejít na Slovensko. No a všichni z protektorátu pak šli do Hodonínku… Z Hodonínku do Osvětimi a přežil jen ten nejmladší z nich, maminky strýc, tedy můj prastrýc. On jediný přežil válku. Zrovna včera jsme měli vzpomínku v muzeu a přišel tam jeden známý, který strýce dobře znal. Vzpomínali jsme, jak se hrozně bál těch mrtvých – měl tak obrovské trauma, že se opravdu bál, a my jako děcka jsme z toho neměli rozum a přikrývali se plachtou a strašili jsme ho. Bál se chudák strašně. Vzpomínali jsme, jak ti lidi opravdu byli poznamenáni a nesli si to celý život s sebou,“ říká Rudolf Murka, jeden z přítomných pamětníků. Jeho otec prošel několika koncentračními tábory a na konci války přežil pochod smrti. Jeho maminka přečkala spolu s rodinou druhou světovou válku na Slovensku.
„Když ti řeknou ‚bij‘, tak biješ, aby ses zachránil. Opravdu by člověk udělal cokoliv.“
„Já kvůli válce nikdy nepoznal tety, strejdy, báby, dědy,“ vyjmenovává Antonín Lagryn, druhý z přítomných pamětníků. „Po válce jsme měli hodně kamarádů, lidi nás litovali. Ale dneska je ta nenávist zpět. Žijeme mezi nepřáteli,“ říká Lagryn. Jeho otec Josef Lagryn pochoval čtyři své děti za zdmi koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau.
Kruté podmínky ohýbaly charaktery lidí, a pod tlakem prostředí a v pudu sebezáchovy se tak mnozí začali chovat jinak, než by jejich svědomí uneslo na svobodě. Otec si zachránil život tím, že se se svou ženou Pavlínou v době věznění v Auschwitz rozešel: „Ona to tak zavinila. Chodila s funkcionářema za chleba pro děti a to tam bylo jedno. Už tam s ní netáhl, dělala mu zle. (...) Potom byl nástup na apelplatz a říkali: ‚Ženatý na jednu stranu a svobodný na druhou.‘ Tak jsem si stoupl na svobodný…“ vyprávěl pamětníkovi jeho otec. Toto rozhodnutí mu zachránilo život, a ocitl se tak těsně před likvidací tzv. cikánského tábora jako pracovní síla v KT Buchenwald.
Nejhorší byli Češi
„Všichni, co o tom povídali, vyprávěli, že Češi byli horší jak ti esesáci. Ono je totiž horší, když vám to dělá někdo, kdo mluví vaším jazykem, než když na vás někdo křičí, a vy mu nerozumíte,“ vysvětluje Murka. Mnoho pamětníkových příbuzných zemřelo ještě v tzv. cikánském táboře v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu, především malé děti, a zbytek rodiny pak hlavně v Osvětimi.
„To je problém, který už trvá 80 let a do dneška nebyl nijak vyřešen. Romové, kteří přežili holocaust, přišli o majetek, který do dnešního dne nebyl kompenzován. Ono už taky není co kompenzovat po těch 80 letech... Můj děda měl domek a v roce 1942 skončili všichni v koncentráku. Jeho manželka, moje prababička, ten domek stihla přepsat na babičku, otcovu mamku. No a když se vrátili, nebylo tam nic – baráky rozebrané, majetek rozkradený. A na druhé straně obce si z toho postavil barák někdo jiný.“
„Ti, co se vrátili, neměli nic. Museli začít úplně od nuly.“
„A taky jim nikdo nic nedal. Můj otec měl doklady o tom, že děda ten barák zaplatil. A nic. Do dneška mu nikdo nic nedal,“ vypráví Murka.
Jak jsme si zvykali bez maringotek? Museli jsme si zvyknout
Rodina Antonínovy matky nacistické perzekuci unikla. Jako jediná z rodiny se jeho matka stala vězeňkyní KT Ravensbrück, protože ji během cesty za příbuznou do Sudet kontrolovala na nádraží policie a látky v její tašce ji usvědčily z nelegálního prodeje. Bránila se, a proto byla ihned zatčena a skončila na gestapu v Liberci, odkud putovala 400 km na sever.
„V Ravensbrücku bylo hodně jezer a ženy tam sekaly rákos. To bylo cikánské komando. Po krk do vody, dokud nezamrzla, a i s hadrama,“ vzpomíná Antonín na vyprávění matky o zkušenosti z ženského koncentračního tábora. Pracovala i v dílně, kde se sklizený rákos zpracovával. Zmiňovala kruté podmínky, kdy v mokrém oblečení večer uléhaly a do rána jim vůbec neuschlo. Mnohé dívky v táboře také podstupovaly nucenou sterilizaci a prováděly se na nich lékařské pokusy. Z celkového počtu 132 000 žen a dětí, které prošly Ravensbrückem, jich 92 000 zahynulo.
Za komunistů bylo na Slovensku 60 romských osad. Dneska jich je 600
„Když jsem dělal na školském úřadě, přišli za mnou a řekli mi: ‚Pane Murka, vy nám musíte udělat přednášku o tom, odkud pocházíte.‘ Jel jsem na Slovensko do těch největších osad, natočil jsem si to a přivezl zpátky a pak jsem jim to tam pustil. Říkám: ‚Všimli jste si toho data?‘“
„Vy jste čekali, že tam teď vyběhne mamut a že ho budou lovit, že? Kdepak, to je před čtrnácti dny. A takto tam ti Romové žijou dodneška.“
„A pak přijedou sem a vy chcete, aby byli tak kulturní jak vy? To bude trvat tři čtyři generace, než se ty lidi dostanou na naši úroveň,“ vypráví Murka.
„Od sametové revoluce se toho tolik promeškalo,“ pokračuje. „Dneska už bychom tu měli druhou generaci. Kdyby tenkrát ty Romy nechali kočovat, dost možná by kočovali po celé Evropě a vypadalo by to úplně jinak. Nebo kdyby ty děcka chodily do školek, ty děti by si na sebe zvykly, naučily by se pořádně řeč, šly by spolu do školy a do učení… Proč to jde v Anglii, proč to jde v Kanadě – proč to nejde tady, a už obzvlášť ne na tom Slovensku,” přemýšlí nahlas Rudolf Murka.
V devadesátých letech působil jako romský poradce na Školském úřadu v Kroměříži. Ze strany jeho neromských kolegů se setkával s nepochopením toho, že i on sám mezi Romy patří. „‚Vy jste opravdu Rom? A nemáte tam nějakýho černějšího?‘ To mi opravdu řekli na tom školském úřadě… Chodil jsem do školky, do školy, do učňáku – a to je možná ta věc, kterou až tady někdo uzákoní, že ty děcka musejí chodit do školek, tak teprve pokročíme dál,“ říká pamětník. Dodnes se věnuje dokumentaci osudů členů své rodiny, podílí se například na vzniku památníku v Letech u Písku a spolupracuje s Muzeem romské kultury v Brně.
