Bylo jí třináct let, když se se svými rodiči v srpnu roku 1939 vydala z rodného Brna na cestu do Palestiny. Rodiče si s sebou nesměli vzít peníze a cennosti, a proto utratili část rodinného jmění za jízdenky do první třídy. A tak prchali před nacisty se vším luxusem, v pohodlném kupé s perskými koberci.
Než se mohli v Terstu nalodit na parník, zbývalo jim přejet vlakem hranici mezi okupovaným Rakouskem a Itálií. Malá Edith nedbala zákazu o vývozu šperků, nechala si na krku řetízek s Davidovou hvězdou a na prsteníčku se jí blýskal zlatý prstýnek. Německý celník, který na hranicích vstoupil do kupé, ho zahlédl okamžitě. „Jak staré je to děvče?“ vyptával se rodičů. „Třináct let.“ „Aha. Takže ještě není zasnoubená,“ podotkl sarkasticky. Na zásnubní a snubní prsteny se totiž zákaz nevztahoval.
Řetízku si nevšiml, ale prstýnek musela Edith odevzdat. Jejímu otci celníci přikázali vystoupit, aby s nimi vyplnil příslušné papíry a nadiktoval jim brněnskou adresu, kam mají prstýnek poslat. Vlak se mezitím začal rozjíždět. Edith s maminkou prožily okamžik hrůzy, mysleli, že tatínek zůstal na nástupišti a už ho nikdy neuvidí. Naštěstí se za chvíli objevil v kupé. Naskočil do posledního vagónu rozjíždějícího se vlaku a pár minut mu trvalo, než se dostal do vagónu první třídy, který byl připojen hned za lokomotivou.
Po válce Edith už jako čerstvě vdaná Edith Landesmann navštívila Brno a prstýnek skutečně našla u kamarádky své tety. Teta však byla v té době už po smrti stejně jako všichni ostatní příbuzní, které v Brně zanechali.
Jízdenky první třídy
Rodina Edith Stiassné nikdy neplánovala aliju, tedy přesídlení do Palestiny. Její rodiče byli aktivní v židovských spolcích - maminka působila v sionistické charitativní organizaci WIZO (Women‘s International Zionist Organization), tatínek byl předsedou židovské tělocvičné jednoty Makkabi v Brně, podporovali židovskou identitu svých dvou dětí a posílali je do židovského gymnázia. Československo ale považovali za svou vlast a v Brně vedli středostavovský život, otec byl ředitelem Esslerovy textilky v Obřanech.To vše se změnilo v březnu 1939.
„Přišel Hitler a najednou jsme byli lidé druhé kategorie. Nesměli jsme do parku, přišlo léto, nesměli jsme na plovárnu, do kina, v parku jsme si nesměli sednout na lavičky a také jsme nesměli jet tramvají.“
Jejího otce vyhodili z práce, ale záhy zjistili, že fabrika bez něj nefunguje, a tak ho každý den vozili do továrny vozem gestapa. Maminka kvůli stresu přišla o hlas, několik měsíců nedokázala říct ani slovo.
Když se rodina odhodlala k vystěhování do Palestiny, byla to právě Edith, kdo musel obíhat všechny úřady a získávat potřebné dokumenty. Její otec si nemohl vzít volno z práce, matka nemluvila a starší bratr Kurt už rok v Palestině pobýval. Edith svou úlohu úspěšně splnila a v srpnu se rodina mohla vydat na cestu. Protože odjížděli ještě v době míru, mohli si vzít s sebou zařízení bytu, oblečení, porcelán i obrazy - vše kromě peněz v hotovosti a šperků. „Maminka mi před odjezdem nechala ušít třicatery šaty,“ vzpomíná Edith Landesmann.
Cestovali v pohodlí. Jejich zkušenost byla zcela jiná než ta, kterou zažili poslední uprchlíci o rok později. Ti bez ohledu na to, jaké majetky nechávali za sebou, odjížděli do Palestiny namačkáni na palubách přetížených parníků, na kterých nebylo co jíst a čím topit v lodním kotli. Edith se mohla na palubě lodi, která je vezla z Terstu do Haify, dokonce koupat v bazénu. A když dorazili do Haify, vítal je nejen její starší bratr, ale i mnoho přátel z brněnské jednoty Makkabi. Do vypuknutí války zbýval v té době pouhý týden.
Před rodiči utekla do kibucu
Karel Stiassný měl ještě před příjezdem domluvenou práci v továrně ve městě Ramat Gan nedaleko Tel Avivu, a tak ani v Palestině jeho rodině nehrozilo strádání. Edith se nadšeně seznamovala s novou, exotickou zemí: „Z balkónu našeho bytu jsme každé ráno viděli velbloudy, jak chodí na trh se zvonky na krku. To pro nás bylo něco dočista nového,“ vzpomíná.
Velmi nezvyklá však pro ni byla i atmosféra v nové škole, kam měla nastoupit. Edith sice poměrně rychle zvládla hebrejštinu, do kolektivu ale nezapadala. Děti ve škole byly vychovávány ve velmi levicovém duchu, zcela odlišném od toho, který znala z domova. Všechny nosily šortky a modré nebo khaki košile. Edith se se svými třicaterými šaty od brněnských krejčových mezi nimi styděla. Když ji jednou spolužáci navštívili doma, s údivem komentovali zařízení jejich bytu, všechny ty sošky, dečky, obrazy a porcelán: „Ty snad žiješ v nějakém muzeu!“
Postupně si ale nacházela přátele, přejímala jejich levicové názory a stala se členkou mládežnického hnutí Gordonia, které propagovalo prostý život v kibucech. O tom rodiče pochopitelně nechtěli ani slyšet. Edith se spřátelila s Ruth Ehrlichovou, původem z Plzně, která doma zažívala podobné rozpory: byla dcerou majitele továrny na podprsenky, a když ji rodinný šofér vozil na schůzky hnutí Gordonia v jejich velkém kabrioletu, prosila ho, ať raději zastaví za rohem.
Zřejmě v tom byl velký kus pubertální revolty a potřeby vzbouřit se proti rodičům. Jednoho dne se Edith a Ruth rozhodly společně utéct do kibucu Ramat David. Ve skromných podmínkách s každodenní těžkou prací zde Edith prožila celý rok a umíněně odmítala rodičovské prosby, aby se vrátila domů. Každý den vstávala v pět hodin, dojila ovce, vyráběla ovčí sýr, prala a spravovala oblečení pro ostatní členy kibucu.
Po roce se nakonec dobrovolně vrátila domů. Levicové názory sice neopustila, touha po prosté zemědělské práci ji ale přecejen přešla. „Mnoho let jsem se pak na ovčí sýr nemohla ani podívat,“ usmívá se.
Nemohli jsme tomu uvěřit
Edith se vrátila domů jako svobodomyslná sedmnáctiletá mladá dáma. Obletovala ji spousta chlapců, jeden z nich se k ní ale choval jinak než ostatní: „Choval se ke mně jako ke slečně, ne jako ke kamarádce.“
„Bobby Landesmann?“ řekla jí matka, která věděla o jejích četných nápadnících. „To je hodný kluk. Raději ho nech být hned teď, ať mu neublížíš.“ Ale Edith ho nenechala být, ale ani mu neublížila. Naopak, Robert Landesmann se stal jejím budoucím manželem. Společně oslavili konec druhé světové války a nesli v průvodu portréty Roosevelta, Churchilla a Stalina.
Válka sice skončila, ale spolu s tím pro Edith přišel taky konec její dosavadní poměrně bezstarostné nevědomosti o tom, co se během ní dělo v Evropě. Až dosud byla rodina Stiassných jen mírně zneklidněna tím, že od svých příbuzných v protektorátu nemají žádné zprávy. Připisovali to nefungujícímu poštovnímu spojení během války. Až nyní se postupně dozvídali pravdu. Té Edith a její rodina odmítali uvěřit. „My jsme si mysleli, že to není možné, aby si lidi dělali takové věci. Až potom přišli lidi z táborů s těmi vytetovanými čísly na rukách a vykládali o tom, co prožili,“ konstatuje Edith Landesmann.
„V rádiu stále předčítali seznamy jmen přeživších, kteří hledali své příbuzné, ale z naší rodiny kromě nás nepřežil nikdo. Všechny sestry a bratři mých rodičů i moji prarodiče zahynuli. Přežily jen dvě tety, které byly provdané za nežidovské muže.“
Edith se osobně s přeživší koncentračního tábora poprvé setkala na palubě zaoceánské lodi do Ria de Janeira, kam pluli na návštěvu manželových příbuzných. I její vyprávění pro ni bylo za hranicí uvěřitelnosti.
Novomanželé Edith a Bobby se vypravili také do Evropy, která byla úplně jiná, než když ji Edith jako třináctiletá dívka opouštěla: rozbitá a vyhladovělá. Když v luxusní pařížské kavárně požádala o kávu a pečivo, setkala se s udiveným pohledem. Nakonec jí číšník přinesl řídkou hnědou šlichtu a tvrdé keksy podobné psím sucharům.
Edith cítila, že její domov už není v Brně, ale v Palestině, kde prožila všechny formativní zážitky svého dospívání. Hned po návratu se s Bobbym oba zapojili do formující se armády budoucího Izraele, Edith jako jedna z prvních žen, které tam vstoupily. Nadšeně oslavovali konec britské vojenské správy a vyhlášení samostatného státu Izrael. Radost ale záhy zkalil vojenský útok Ligy arabských států, které nově vzniklému státu vyhlásily válku. Edith sloužila v armádě až do osmého měsíce svého těhotenství, její starší syn Uriel se narodil uprostřed bojů v nemocnici plné válečných raněných.
Na slunečné straně
Edith Landesmann dodnes považuje Izrael za svůj domov, i když většinu života prožila ve Vídni. Právě sem totiž v padesátých letech s manželem přesídlili, když dostal zaměstnání jako zástupce letecké společnosti Panair do Brasil pro střední a východní Evropu. „Myslím, že jsem měla velice šťastný život. Vždy se mi dařilo dobře, byla jsem na slunečné straně,“ říká Edith Landesmann. A vždy také měla potřebu předávat energii těm méně šťastným: stejně jako její matka se zapojila do činnosti charitativní židovské organizace WIZO, po letech se stala rakouskou prezidentkou této instituce a za svou činnost byla vyznamenána Cenou Rebeccy Sieff.
