„Milá pionýrko, pionýre,“ mohly ještě v březnu 1989 číst v dopise desítky pečlivě vybraných dětí z celého Československa. Šlo o pozvánku na soutěž „Pionýrská Seč“, kde se dal vyhrát právě i pobyt dětském táboře Artěk na Krymu v tehdejším Sovětském svazu.
Do soutěže se kvalifikovali ti nejaktivnější pionýři z takzvaných pionýrských aktivů: několikatýdenních pobytů v Ústřední politické škole Socialistického svazu mládeže (ÚPŠ SSM) v Seči v Železných horách. Výše zmíněný dopis je součástí fondu dokumentů ÚPŠ SSM v Národním archivu, které HlídacíPes.org prostudoval.
Jen pro ty, s nimiž se počítá…
Ústřední politická škola Socialistického svazu mládeže jako hlavní instituce pro ideologické vzdělávání dětí a mládeže vznikala v Seči už od začátku 50. let 20. století. Tehdy u Sečské přehrady vyrostl – podle vzoru sovětského Artěku – stálý Československý pionýrský tábor. Areál se až do pádu komunismu neustále rozšiřoval, pracovalo tam v jednu dobu až kolem 250 lidí.
Hlavní náplní činnosti ÚPŠ SSM byly koncem 80. let takzvané pionýrské aktivy – delší „výchovně-vzdělávací“ pobyty pionýrských skupin, letní Mezinárodní tábory míru a kromě toho také několikaměsíční kurzy pro svazácké funkcionáře. Tato podoba komunistické indoktrinace a stranické přípravky je dosud jen málo popsaná.
V roce 1987 dostal pozvání do Seče i Petr Býma z Hodslavic u Nového Jičína:
„Když to přišlo domů, rodiče nevěděli, co s tím. Táta byl proti, mamka z toho byla taková vykulená,“ popisuje trochu paradoxní cestu do elitního kádrově-výchovného zařízení.
I když byl, jak říká, „pionýrskou dvojkou na okrese“, o režimu si u nich doma mysleli své a poslouchali i zahraniční rozhlas.
„Z tátovy strany nám komunisti ukradli grunt a pole, takže když dopis přišel, táta se začal rozčilovat a nadávat. Z druhé strany zase mamka nemohla jít studovat gymnázium, protože druhý děda nesouhlasil se vstupem vojsk v šedesátém osmém,“ vypráví Býma.
Do Seče přesto nakonec jel a získal tam i vyznamenání prvního stupně. Spíš než ideologii si ale vybavuje volnočasové aktivity. „Oni to netlačili úplně na krev, to si pamatuju. Já jsem si z toho odvezl hlavně to, že to pro mě byla zábava,“ říká s odstupem 35 let.
„Jel jsem tam už s tím, že v téhle zemi není něco v pořádku, takže mě to nezměnilo ani nezlomilo. Ale dokážu si představit, že na lidi z jiného sociálního prostředí nebo třeba na ty trochu naivnější to v jejich věku mohlo zapůsobit,“ dodává. Ostře to kontrastuje s tím, jak se v dobových dokumentech plných komunistického žargonu vůči pionýrům snažila prezentovat sama škola.
„Vybraný pionýr musí být žákem 6. ročníku základní školy, ne z jazykové nebo speciální školy s rozšířenou výukou některého předmětu, aktivní pionýr, se kterým se počítá pro funkci ve SR (skupinová rada pionýrské skupiny, pozn. red.),“ stálo jasně v podmínkách, které ÚPŠ SSM poslala krajským funkcionářům Socialistického svazu mládeže v roce 1988.
Několikatýdenní turnus ve zvláštním zařízení pro výchovu kádrů tedy ani v posledním tažení režimu zdaleka nebyl pro každého. Za pozornost také stojí, že pobyt nebyl pro děti zdarma, přesná částka se odvíjela od příjmu rodičů, necelé dva měsíce pobytu dítěte vyšly rodinu zhruba na 500 tehdejších československých korun.
„Trochu jako vojna“
Detailní představu o průběhu zhruba sedmitýdenního pobytu pionýrů ve „škole“ nabízí dopis vybraným účastníkům s pokyny o programu a přípravách na cestu. Tento byl konkrétně určen pionýrům, kteří na Seči měli strávit období od poloviny ledna do začátku března 1989:
„Vlastní příprava pro výkon tvé funkce bude dělena do dvou částí. Na část teoretickou, kde si budeš prohlubovat své znalosti o PO (pionýrská organizace, pozn. red.), mezinárodním pokrokovém hnutí (…), a na část praktickou, kde budeš získávat základní návyky pro práci v pionýrském aktivu při řízení pionýrské skupiny.“
Součástí areálu v Seči byla i základní škola, která zajišťovala, aby šesťáci z celého Československa během několikatýdenního pobytu mimo své bydliště nezameškali učivo.
Denní rozvrh připomínal poměrně „přísnou“ školu v přírodě: budíček v 6:30, dopolední zhruba čtyřhodinová výuka, polední klid a po něm dva bloky „mimoškolní činnosti“. Do postelí šli pionýři v devět večer.
„Museli jsme být hodně ve stejnokrojích a byly tam takové formalizované nástupy. Bylo to někdy trošku jako vojna,“ vybavuje si Petr Býma.
Jak už bylo řečeno, do Seče se dostaly jen přesně vytipované děti, které byly z hlediska režimu „perspektivními kádry“. K ještě lepším výkonům jim ale přímo na místě měla pomoci motivace – třeba v podobě příslibu pobytu v sovětském Artěku.
Výjezdní doložku s sebou
„Nejlepší a nejaktivnější pionýři jsou odměňováni vyznamenáním ÚPŠ SSM – III., II., I. stupně. Nositelé I. stupně vyznamenání se mohou zúčastnit celostátní soutěže Pionýrská Seč,“ stálo ve „zvacím dopise“ pionýrům. Samotná soutěž se konala o zhruba rok a půl později a škola znovu poslala nejaktivnějším pionýrům přesné pokyny:
„Vzhledem k tomu, že můžeš obsadit jedno z prvních tří míst a získat tím poukaz na MTM Artěk (Mezinárodní tábor míru, pozn. red.) v SSSR, musíš přivézt s sebou do Seče svůj platný cestovní pas nebo výjezdní doložku s fotografií,“ zněla další z mnoha instrukcí. Nechyběla připomínka, že pionýry při soutěži čekají otázky ze znalostí pionýrské organizace či všeobecného přehledu a aktualit.
Soutěžit o zájezd do Artěku pár měsíců před pádem komunistického režimu se do Seče v květnu 1989 vydaly desítky dětí z celého Československa. Poukaz do Artěku tehdy vyhrály tři dívky ze Slovenska, dalších 12 pionýrů získalo pobyt v některém z Mezinárodních táborů míru v Česku nebo na Slovensku.
Za zmínku stojí, že mezi soutěžícími pionýry figuruje i jméno současného generálního ředitele Českého rozhlasu Reného Zavorala (viz dobové foto).
O zájezd do Artěku měl soutěžit i Petr Býma, i on si totiž z pionýrského aktivu v Seči původně odvezl vyznamenání prvního stupně. Je také v seznamu tehdy pozvaných účastníků za Severomoravský kraj; do Seče už se však nakonec nevrátil. Mohla za to možná i nenápadná historka z prvního dvouměsíčního pobytu.
„Byl jsem zvyklý denně číst noviny včetně zahraničních článků, které přebíral časopis 100+1. Noviny jsem četl i v Seči. Jednou tam vyšla fotka Gorbačova a já jsem před jedním Slovákem ze srandy řekl, že by bylo lepší, kdyby tam byl Reagan. On to pak potom někomu řekl a začalo se to strašně řešit. Pozval si mě dokonce ředitel, jestli je to pravda. Ale měl jsem strach, tak jsem to zapřel,“ vzpomíná po letech.
Kromě vzdělávání, přesněji indoktrinace pionýrů, probíhal v rozsáhlém areálu v Seči až do samotného pádu režimu také další běžný celoroční program – například několikaměsíční kurzy připravující mladé svazáky na studium na Vysoké škole Komsomolu v Moskvě nebo návštěvy z bratrských socialistických zemí z celého světa od Nikaraguy po Etiopii.
Na dobových fotografiích ze Seče tak vedle československých pionýrů v košilích a se šátky defilují třeba černošské děti v tradičních afrických oděvech.
Listopad 89 a váhající rodiče pionýrů
Listopadové události roku 1989 znamenaly pro prestižní režimní kádrové zařízení zásadní zlom a nejistotu. Výmluvným dokladem jsou další dopisy rodičům pionýrů, které škola tehdy posílala.
Zatímco verze z 8. listopadu 1988 je ještě prodchnutá komunisticko-pionýrskou hantýrkou a končí slovy, že „příprava obohatí činnost dětí ve vlastním oddíle a na pionýrské skupině“, o rok mladší verze z 30. listopadu 1989 je už viditelně „zdemokratizovaná“ a zjevně odráží menší ochotu rodičů v podmínkách hroutícího se režimu posílat své děti na několik týdnů do podobné instituce.
Na to si ostatně škola stěžuje v dopise vedoucím pionýrských skupin ze stejné doby:
„Jsme si vědomi, že tato práce je obtížná a v dnešní době i problematická (…). Zároveň je nám zřejmé, že největší problémy jsou asi v přesvědčování rodičů.“
V přiloženém dopise rodičům pak stojí: „Vážení rodiče, umožněte svému dítěti pobyt v našem zařízení, sami budete překvapeni výsledky naší práce po návratu dítěte domů. Vaše dítě bude patřit k 750 šťastným dětem, které se zde během roku vystřídají.“
Už ale nenásledovalo žádné „se soudružským pozdravem“ jako o rok dříve ani zmínky o „projevené důvěře“ v dotyčného pionýra. Dopis vyznívá spíš jako podprahové volání, aby nějaké děti vůbec přijely.
HlídacíPes.org stál i o vzpomínky posledního ředitele Ústřední politické školy SSM Milana Bukače, který ve funkci zažil právě sametovou revoluci. Ten ale rozhovor odmítl.
Obavy komunistického vedení školy se každopádně potvrdily a po listopadu 1989 se do té doby privilegované stranické zařízení muselo začít starat o to, aby přežilo v novém tržním prostředí.
Mezinárodní tábor míru v roce 1990 ještě proběhl, pak ale areál namísto pionýrů a svazáků začaly zaplňovat školy v přírodě, účastníci různých kurzů a na čas také uprchlíci z války v bývalé Jugoslávii. V budovách je dnes sanatorium pro duševně nemocné.
