„Jsme v podstatě ve stavu těžké nemoci, ve stavu, kdy potřebujeme léčbu,“ hodnotí kondici své země arménská novinářka Lusine Hovhannisyan. „Jsme společnost, do které uhodil blesk. Prošli jsme válkou, já sama jsem v První karabašské válce přišla o velmi drahé přátele. Jejich ztráta mě donutila zpochybnit i své angažmá v roce 1988. Ptala jsem se sama sebe: ‚Opravdu jsi nechápala, že přijde válka?‘ Ale skutečně musím říct, že jsem to tehdy nečekala. Představovala jsem si cokoliv – ale válku? To mi ani nepřišlo na mysl.“
Jenže právě válka tehdy na přelomu 80. a 90. let vypukla. V době rozpadu Sovětského svazu, kdy se totalitní otěže uvolnily, nacionalistické vášně probudily dřímající spor Arménie se sousedním Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach.
„Když začínal rok 1988, říkali jsme samozřejmě ‚Karabach a jen Karabach‘, ale zpětně jsem si uvědomila, že každý měl zděděnou stížnost na svou zemi, která vycházela z historie jeho rodiny,“ podotýká Hovhannisyan. „Starší generace Arménů trpěly mnohem víc: utlačovaní, zastřelení lidé, generace genocidy a jejich potomci. Takže rok 1988 měl spíš psychologický základ, než že by to byl politický projekt. Nebylo to vysloveně protisovětské a vysloveně za nezávislost. Ale to, co jsme dělali, fakticky byla vzpoura proti Sovětskému svazu.“
Touha po nezávislosti na Moskvě, touha po svobodě a lepším životě, kvůli nimž především tehdejší studentka Hovhannisyan přišla v roce 1988 protestovat na jerevanské Divadelní náměstí, ale musely ustoupit vyčerpávajícím bojům o sporné území.
Spor přitom pokračuje takřka až do dnešních dní. Druhá válka o Náhorní Karabach následovala v roce 2020 a zatím poslední dějství bojů o historickou „kolébku arménského křesťanství“ se odehrálo v září 2023. Tehdy konflikt skončil naprostým ovládnutím Náhorního Karabachu Ázerbájdžánem a masivním exodem arménského obyvatelstva.
Nebylo vážnějšího tématu než genocida
Spor s Ázerbajdžánem je o to bolestivější, že se dotýká národního traumatu Arménů: genocidy na nich spáchané Turky v letech 1915–1918. Ázerbajdžán, převážně muslimská a etnicky turkická země, je přirozeným spojencem dnešního Turecka, které arménskou genocidu stále ještě neuznalo. Arménie se cítí ohrožena v sevření „panturkických“ kleští.
„Každý Armén má v rodině někoho, kdo byl obětí genocidy,“ vysvětluje Gevorg Avetisjan, arménský podnikatel, který v polovině 90. let emigroval do České republiky a po počátečních obtížích se mu zde podařilo rozjet úspěšnou firmu Marlenka vyrábějící medovník. „Moje předky ze strany mámy i táty vystěhovali ze západní Arménie, což je nyní východní Turecko. Mého pradědu zavraždili Turci přímo v Istanbulu, měl tam vyhlášenou továrnu na cukrovinky. Pověsili ho jen proto, že byl Armén a křesťan. Jeho děti s obtížemi uprchly a dědeček se s babičkou seznámil v dětském domově v Jerevanu.“
Genocida zůstává citlivým místem arménské identity také proto, že historie Arménům nedopřála čas, aby své trauma mohli zpracovat. V roce 1918 země jen nakrátko získala samostatnost, zároveň v letech 1918–1920 vedla válku s Ázerbajdžánem – nepřekvapivě o Náhorní Karabach a další sporná území. V roce 1920 arménští bolševici svrhli vládu a vznikla Arménská sovětská socialistická republika, jež se o dva roky později stala součástí Sovětského svazu. A Sověti Karabach přiřkli Ázerbajdžánu.
Stalin pak během své hrůzovlády deportoval desítky tisíc Arménů na Sibiř, v rámci tzv. Velké čistky nechal popravit 4 530 Arménů, tvrdě perzekvována byla mimo jiné arménská církev. O arménské genocidě nebo sporech s Ázerbájdžánem se veřejně mluvit nesmělo, ve školách se o nich neučilo. „Celkově byl spíš zákaz o tom příliš mluvit, nebylo to tolerováno,“ říká Gevorg Avetisjan. „Z hlediska komunistické propagandy by to bylo proti soužití sovětských národů. Nechtěli, aby arménský národ byl špatně naladěn vůči tureckému národu – nebo azerbajdžánskému národu, to jsou také Turci.“
Teprve počátkem 60. let se téma genocidy začalo opatrně otevírat. V post-stalinském období se hranice svobod přece jen rozšiřovaly a – jak říká pozdější disident Vardan Harutyunyan – lidé tehdy poprvé získali možnost vyjádřit svůj názor. „Ne psát, ne publikovat, ale alespoň mluvit o našich ztracených územích a hlavně o genocidě. Tato témata pro nás přirozeně byla velmi emotivní, lidé se kolem nich shromažďovali, mluvili, diskutovali a na rozdíl od třicátých nebo čtyřicátých let je za mluvení nikdo nezavíral do vězení.“
Právě v těchto diskuzích nad vlasteneckými tématy došlo podle Harutyunyana k podstatnému posunu k liberalismu: „Okolnost, že o tom můžete mluvit a nejste za to trestán, byla krokem vpřed. Na pozadí této přípustné, abych tak řekl ‚svobody‘, vznikla v Arménii organizace, která se jmenovala Svaz arménské mládeže. Základem bylo vlastenectví, mluvilo se o genocidě, mluvilo se o ztracených územích, mluvilo se o nutnosti připomínat si Den genocidy. Z dnešního odstupu se to jeví jako velmi primitivní, ale v prvních letech 60. let si vážnější téma nebylo možné představit.“
Disidenty čekala léta věznění a vyhnanství na Sibiři
Svaz arménské mládeže se stal důležitou platformou pro vznik dalších hnutí a organizací. V roce 1964, kdy bylo sedm členů svazu obviněno z protisovětské propagandy, se v zemi vzedmula vlna solidarity se „sedmi vlastenci“ a zájem, který případ vzbudil, vedl k masovým demonstracím v roce 1965 v Jerevanu. Ty podle Harutyunyana změnily myšlení lidí, ukázalo se, že lze vyjít na náměstí bez povolení úřadů. Poprvé se objevila otázka nezávislosti Arménie do té doby nepředstavitelná.
Již o rok později vznikla opoziční Národní sjednocená strana – založili ji tři bývalí vězni zatčení za pokus uctít oběti arménské genocidy. „Začal boj za nezávislost Arménie. Ne za ztracená území Arménie, ne kvůli Karabachu nebo Nachičevanu či něčemu jinému, ale kvůli nezávislosti Arménie,“ shrnuje Vardan Harutyunyan zásadní mezníky formování opozice.
On sám teprve v roce 1978 absolvoval střední školu a přestěhoval se za vysokoškolským studiem do Jerevanu. V hlavním městě se pak seznámil s již existujícím disentem a zapojil se do činnosti podzemních organizací. Ihned se stal členem mládežnické odnože Národní sjednocené strany. V roce 1980 byl společně se čtyřmi přáteli zatčen a obžalován podle paragrafů o protisovětské agitaci a propagandě a organizační činnosti směřující k páchání zvlášť nebezpečných státních zločinů. Jako člena protisovětské organizace ho odsoudili k pěti letům vězení a třem letům vyhnanství.
„Byli jsme odsouzeni k poměrně vysokým trestům. Tresty proti nám, Arménům, byly vždy poměrně přísné, ale po výbuchu v metru v Moskvě v roce 1977, z něhož byl obviněn jeden ze zakladatelů Národní sjednocené strany Stepan Zatikjan a jeho dva přátelé, byly vůči Arménům uplatňovány ještě mnohem větší a přísnější tresty.“
Dva z Harutyunyanových přátel tak od soudu odešli s maximální možnou trestní sazbou: sedmi lety vězení a pěti lety vyhnanství. Jim ani Harutyunyanovi nepomohla otevřenost, s níž u soudu vypovídali. Na rovinu například prohlašovali, že jejich cílem je svrhnout Sovětský svaz a Arménie se má stát nezávislou republikou, v níž by komunistická strana byla zakázána.
V průběhu procesu byl také v Americe postřelen prezident Reagan – Harutyunyan tehdy k soudu přinesl své vyjádření k události a požadoval jeho přečtení a zařazení do spisu.
„Napsal jsem, že vyjadřujeme soustrast americkému lidu. Že doufáme, že se Reagan uzdraví a bude s námi bojovat proti zlu zvanému Sovětský svaz.“
Svůj trest si odpykal v politických koloniích na Urale a ve vyhnanství v Magadanu na Kolymě na severovýchodní Sibiři, kde v zimě teploty padají k -40 °C. Kvůli jeho chování proti němu orgány Státní bezpečnosti v Magadanu zahájily na podzim roku 1986 nové trestní řízení. V roce 1987 mu nabídli, že pokud sepíše žádost o milost, trestní řízení se ukončí a bude předčasně propuštěn. Návrh odmítl stejně jako pozdější nabídku, kdy se mohl vrátit domů výměnou za písemné prohlášení, že se vzdává další politické činnosti. Tentokrát reagoval článkem s názvem „Proč nenapíšu žádost o milost“, v němž uvedl, že dokud bude existovat Sovětský svaz, bude proti němu bojovat. „Nemohu žít v SSSR, aniž bych porušoval sovětské zákony,“ zakončil svůj text.
Vypadněte z naší země!
V nabídkách předčasného propuštění pro Vardana Harutyunyana se již projevovalo politické uvolnění spjaté s nástupem Michaila Gorbačova do čela Sovětského svazu v roce 1985. Gorbačovova perestrojka přinesla mimo jiné „polovolný trh“: ve svazových republikách bylo poprvé povoleno drobné podnikání. Podnikavý Gevorg Avetisjan, budoucí výrobce medovníků Marlenka, toho okamžitě využil. Počátkem 80. let dokončil vysokou školu průmyslu, estetiky a designu v Jerevanu, takže Gorbačovova ekonomická „přestavba“ pro něho přišla v pravý čas. S kamarádem navrhl a sestrojil pilu, díky které mohli rychle opracovávat materiál a vyrábět nábytek. Založil designérskou firmu, navrhoval interiéry a zároveň do nich dodával zařízení. Jeho podnikání vzkvétalo, měl hodně zakázek.
Další součástí Gorbačovových reforem byla glasnosť, „otevřenost“, která občanům zaručovala právo projevit do jisté míry svobodný politický názor. To však v Arménii v druhé polovině 80. let vyneslo do popředí otázku ztraceného Karabachu. Takto situaci viděl Gevorg Avetisjan:
„Gorbačov přinesl nový dech: ‚U nás už je demokracie, glasnosť a každý národ se může svobodně určit.‘ Arméni v Karabachu mu uvěřili a chtěli mírovou cestou dosáhnout sebeurčení.“
„Dělali shromáždění a pokojnou cestou říkali, že se chtějí spojit s Arménií. Jenže ázerbajdžánští vojáci začali mírumilovná shromáždění masakrovat, Arménci byli donuceni vzít také do rukou zbraně a z toho začala válka.“
K násilí se však od počátku uchylovaly obě strany a na obou stranách docházelo k etnickým čistkám. Události se daly do pohybu po masivních deportacích arménských Azerů do Ázerbajdžánu v lednu 1988. 20. února si pak Náhorní Karabach odhlasoval své připojení k Arménii a téhož dne zde došlo ke dvěma vraždám ázerbajdžánských občanů a dvěma znásilněním. A zatímco spirála násilí se roztáčela, v Jerevanu se formovalo protestní tzv. Karabašské hnutí. Z úst demonstrantů přicházejících na jerevanské Divadelní náměstí čím dál častěji zazníval požadavek arménské anexe Karabachu – přinejmenším zpočátku však tomuto hnutí nešlo čistě jen o karabašskou otázku.
Jak říká Lusine Hovhannisyan z úvodu článku, Karabašské hnutí bylo stejnou měrou i protestem proti stávajícímu režimu a proti závislosti na Moskvě. Budoucí novinářka Hovhannisyan, jejíž rodiče pocházeli z Náhorního Karabachu a ona sama tam prožila část dětství, byla v roce 1988 studentkou Filologické fakulty Jerevanské státní univerzity. Karabašského hnutí se spolu se svým otcem aktivně účastnila od jeho samého počátku:
„Představte si nedávného pionýra z komunistické školy, jak stojí tváří v tvář ruským vojákům, kteří obklopují budovu Opery, a říká jim do očí – vypadněte z naší země!“
„To bylo v Sovětském svazu nepředstavitelné. Křičeli jsme a plakali, a nebylo to na příkaz jako za sovětských časů, ale šlo nám to přímo ze srdce.“
Až nám Kreml dá Karabach
Sovětský svaz po počátečním váhání odmítl jakoukoliv změnu arménsko-ázerbajdžánských hranic v obavě, že by šlo o neblahý precedens. Gorbačov poslal do Jerevanu tanky a vyhlásil výjimečný stav. Karabašský výbor byl zatčen a sovětští vojáci násilně zasáhli proti demonstrantům na Divadelním náměstí. Přesto se 1. prosince 1989 Nejvyšší rada Arménie usnesla v rozporu s ústavou SSSR na sloučení Arménie a Náhorního Karabachu.
Jenže snaha o připojení Karabachu a později nutnost ho vybojovat v regulérní válce byla čím dál hůř slučitelná s touhou po nezávislosti. Disidenti se svými liberalizačními snahami byli odsunuti do pozadí a karabašská otázka postupně převálcovala vše ostatní – alespoň tak to vidí disident Vardan Harutyunyan. Ten se vrátil z vyhnanství na Kolymě v červnu 1988, v době, kdy už prý „hnutí dost pokročilo“.
„Bývalí disidenti se nepřipojili ke Karabašskému hnutí, byli samostatní. Tvrdili, že bychom se neměli zabývat otázkou sjednocení s Arcachem (tj. Karabachem), ale otázkou nezávislosti Arménie. Šířili jsme texty, že Arménie a Ázerbájdžán by měly tento problém řešit jako dvě nezávislé republiky, a není možné se obracet na Kreml a řešit tento problém prostřednictvím Kremlu,“ vysvětluje Harutyunyan. Většinu jeho spoluobčanů však myšlenka nezávislosti za daných okolností příliš lekala.
„Lidé říkali – a to velmi otevřeně – že možná nezávislost je dobrá věc, máte pravdu, když říkáte ‚nezávislost‘, ale je příliš brzy, počkejme... Moskva se na nás bude zlobit, Arcach nám nedají.“
„Nemluvme o nezávislosti, nechme to na později. Jakmile nám Kreml dá Karabach, budeme mluvit o nezávislosti spolu s Karabachem.“
Kreml však měl v té době jiné starosti. V prosinci 1991 se Sovětský svaz rozpadl a Arménie i Ázerbajdžán se staly nezávislými státy. Válka mezi nimi však trvala až do roku 1994. Stála více než 30 tisíc životů a zhruba milion lidí kvůli ní musel opustit své domovy. Byť Arménie – nakonec paradoxně s podporou Ruska – zvítězila, konflikt dramaticky zasáhl do života každého obyvatele.
„Nebyla elektrika, jednu dobu šla jen hodinu denně. Během ní jsme museli uvařit, umýt se,“ popisuje Gevorg Avetisjan, který se i v těžkých časech snažil vést svou designérskou firmu. „Dělal jsem pak na generátor, jenže už nebyly zakázky. Lidé v takové době neměli chuť upravovat si interiéry, když nevěděli, kde sehnat něco k jídlu. Nikdo nevěděl, co se bude dít dál. Byla to špatná doba.“
Arménie sice vybojovala faktickou nezávislost Karabachu na Ázerbájdžánu (vznikla zde de facto samostatná, byť mezinárodně neuznaná Náhorněkarabašská republika), ale obnovení sporu s Ázerbajdžánem – a tím i s jeho spojencem Tureckem – Arménii politicky orientovalo na Rusko. Po rozpadu Sovětského svazu se Rusko ve složité geopolitické situaci jevilo jako jediný možný garant bezpečnosti země, jež ve válce zvítězila jen díky jeho podpoře.
Neviděl možnost, jak ve své vlasti slušně žít
„Byli jsme odvážní, svobodní a možná i trochu blázniví,“ ohlíží se za Karabašským hnutím z přelomu 80. a 90. let novinářka Lusine Hovhannisyan, „ale pak se to rozplynulo. V 90. letech, během drsných událostí za vlády Arménského národního hnutí (HHS), už jsme tak stateční nebyli.“ Po skončení války se v roce 1995 konaly první volby v nezávislé Arménii. Volební koalice Republikánský blok v čele s HHS v nich zvítězila za pomoci předvolebních manipulací i úplatků. Předvolební mítinky tehdy rozháněly násilnické gangy a občané se střetávali s policií.
„Volební podvody pro mě byly první velkou fackou, velkým zklamáním a neskutečnou bolestí,“ poznamenává Hovhannisyan. V roce 1995 už viděla, že ideály, kolem kterých se Karabašské hnutí v roce 1988 zformovalo, byly pošlapány a energie lidí vyprchala.
„Možná je člověk statečný a nezalekne se bití, nemá strach, dokud je v hnutí radost: jsme spolu a šťastní. V devadesátých letech už ale žádná radost nebyla – byla válka a v našem městě bylo násilí.“
Také Gevorg Avetisjan cítil v 90. letech beznaděj. Během nekončícího válečného konfliktu neviděl možnost, jak ve své vlasti dál normálně, slušně žít. Často přitom myslel na Prahu, kam se v lednu 1989 vydal se zájezdem a jež ho okouzlila jako krásné a příjemné místo k životu. „Prodal jsem byt v Jerevanu. V době války jsem za něj dostal pár korun, přitom byl v krásném kamenném domě. Ale potřeboval jsem peníze do začátku, takže jsem prodal i pozemek, který jsme měli v hezké části města,“ vzpomíná.
Od úmyslu opustit Arménii ho neodradilo ani uzavření příměří s Ázerbajdžánem v roce 1994. O rok později odjel s celou rodinou vlakem do Československa. Začátky byly těžké, prožil si krušné časy, než ho v roce 2002 napadlo zkusit štěstí s arménskou národní pochoutkou medovníkem a fenomenálně uspěl. Postupně vybudoval jednu z nejúspěšnějších českých firem, která dnes své produkty vyváží do více než 50 zemí světa.
Vyvázat se ze závislosti na Rusku
Lusine Hovhannisyan, jež získala počátkem 90. let práci v prvním nezávislém arménském periodiku Ankachutjun (Nezávislost), i bývalý disident Vardan Harutyunyan zůstali v Arménii. Oba museli přihlížet, jak se v jejich zemi ujímají moci více či méně zkorumpovaní politici s vazbami na podsvětí a s pozitivním vztahem ke Kremlu. Bezpečnostní závislost na Rusku – přímo související s nekončícím sporem s Ázerbajdžánem o Náhorní Karabach – znamenala, že se formálně nezávislá Arménie v mnoha ohledech chovala jako vazalský stát a akceptovala například přítomnost ruských ozbrojených sil na svém území.
Teprve v roce 2018 smetla jedna z vln tzv. barevných revolucí proruské politiky. Podobně jako třeba Ukrajina o čtrnáct let dříve se i Arménie tehdy pokusila pomyslně vykročit na západ. Demokratizace spojená s prozápadní orientací se však ani v tomto případě nezamlouvala ruskému prezidentu Putinovi.
Když v roce 2020 Ázerbájdžán s podporou Turecka obsadil části Karabachu a přilehlá území, Rusko nenaplnilo své sliby a v Druhé válce o Náhorní Karabach nepodpořilo Arménii, jak by si představovala. Ruskem vyjednané příměří pak zanechalo okleštěnou enklávu Náhorního Karabachu, která je spojena s Arménií pouze jedinou cestou, takzvaným Lačinským koridorem. Ten přitom Ázerbájdžán před nedávnou ofenzivou po deset měsíců blokoval, a způsobil tak humanitární krizi.
Prozápadní arménský premiér Nikol Pašinjan faktickou prohru ve válce kupodivu politicky přežil. Zatím ustál i dosud poslední dějství karabašského sporu: 19.–20. září 2023 Ázerbajdžán během jednodenního vojenského střetnutí zcela ovládl území Náhorního Karabachu. Přes 100 tisíc arménských obyvatel – tedy naprostá většina – uprchlo v následujících dnech v obavách z etnických čistek do sousední Arménie.
Samotná Arménie se však do bojů nezapojila, již v květnu 2023 Pašinjan uvedl, že Arménie je ochotna uznat Karabach za součást Ázerbájdžánu. Byť ztráta historického „Arcachu“ je pro Armény velmi bolestivá, znamená také, že Rusko ztrácí jednu z geopolitických pák, jež dosud na Arménii mělo. Se zpožděním pětatřiceti let teď možná dojde na slova Vardana Harutyunyana a dalších disidentů z 80. let, kteří tehdy říkali:
Arménie by se měla zabývat vlastní nezávislostí a demokratizací spíše než otázkou připojení Karabachu.
