„Drahá! Jsou už čtyři hodiny ráno. V pět bude rozsudek vykonán. Marně jsem na Tebe čekal, ale možná, že je to takhle lepší. Sylvuško, prosím Tě, buď statečná. Věci nutno brát tak, jak jsou. Já jsem úplně klidný a moje poslední myšlenky patří Tobě a Alečkovi. (…) Děvče, líbám Tě vroucně, osud nám bohužel nedopřál a naše krásná pohádka takto končí. Nu, je to pryč, hlavu vzhůru, pamatuj, že náš brouček potřebuje Tebe a vyžaduje, abys byla zdráva. (…) Právě tluče na věži čtvrt na pět, za chvilku pro mne přijdou.“
Dopis na rozloučenou, který Alois Jaros starší napsal nad ránem 17. května 1952, dostala jeho žena Sylva až v roce 2006. Policejní a soudní mašinérie jí ho prostě zatajila a na mnoho let skončil v archivech.
Tři měsíce po manželově zatčení přivedla na svět jejich syna Aloise. Zůstala s dítětem sama, bez příjmu a s nálepkou „vdova po nepříteli státu“. Útočiště našla u své rodiny ve Frenštátu pod Radhoštěm.
Osudové setkání ve Zvěstově
Alois a Sylva Jarošovi se seznámili na začátku 50. let, kdy Sylva přijela z rodného Frenštátu na prázdniny ke spolužačce do Zvěstova, středočeské vesnice mezi Voticemi a Vlašimí. Alois tam v té době pracoval jako řidič na statku. Původně se ale připravoval na úplně jinou životní dráhu: před rokem 1948 patřil jeho rodičům zvěstovský zámek a velkostatek. Zanedlouho se konala svatba a Sylva brzy přišla do jiného stavu. Mezitím se ovšem mladý Alois Jaroš zapletl do kauzy, jejíž následky postihly celý kraj.
Na jaře 1951 se v okolí Zvěstova začal pohybovat mladík jménem František Slepička, syn sedláka z nedaleké Jankovské Lhoty. Utekl z vojny, dezertoval od Pomocných technických praporů, kam musel narukovat jako syn soukromého zemědělce. Jako vojenský zběh byl závislý na podpoře místních lidí, kteří ho ukrývali a dávali mu jídlo. Často je přesvědčoval vymyšlenou historkou o tom, že je agentem západních služeb, stylizoval se do role protikomunistického odbojáře, někdy se chvástal svými údajnými dobrodružstvími.
Alois Jaroš mladší konstatuje:
„Nevíme, jestli pan Slepička bojoval s komunisty z přesvědčení, nebo byl nastrčenou figurkou sloužící k tomu, aby se komunisté dostali na kobylku bohatým vesnickým sedlákům.“
Jednoho večera požádal Slepička jeho otce, aby ho zavezl na motorce do Zlatých Hor (dnešního Kamberka). Tam se strhla přestřelka mezi ním a komunistickým funkcionářem Václavem Burdou, který o dva dny později zemřel v táborské nemocnici. „Otec pak pana Slepičku dovezl zpátky. Podle matky z toho byl táta špatný a vyjadřoval své znechucení,“ pokračuje Alois Jaroš mladší. Celá kauza, která připomíná babický případ, podle něj byla od začátku záměrnou provokací inscenovanou Státní bezpečností.
„Vůdce teroristické bandy“
Vyšetřování se ujala StB. Jenže teď už nepátrala po jednom zběhlém výrostkovi, nýbrž po celé síti spiklenců – pomstychtivých a krvežíznivých kulaků. Takto situaci popisuje článek v Rudém právu z roku 1971 publikovaný k 20. výročí smrti Václava Burdy:
„Teroristická banda velkostatkáře Jaroše otevřela 9. června 1951 svůj krvavý účet.“
„Věděli dobře, koho si vybrali za svou první oběť. Předseda místního národního výboru tesař Václav Burda, vlastnící něco přes hektar a obdělávající další dva hektary pronajaté, málo výnosné půdy, byl nejneúnavnějším propagátorem družstva.“ František Slepička už v této verzi příběhu ustupuje do pozadí a jako vůdce „teroristické bandy“ je jmenován právě Alois Jaroš. V síti „akce Slepička“ ale uvízlo i mnoho dalších místních sedláků. Policejní mašinérie se rozjela naplno, vyšetřovatelé fantazírovali o „dalekosáhlých plánech Jarošovy tlupy“, která prý měla v úmyslu dokonce vyhodit do povětří hrob Václava Burdy.
Zatčeny byly desítky lidí, většinou soukromých sedláků z okolí. Mnozí z nich se s Františkem Slepičkou setkali jen letmo a ani netušili, o koho jde. Přesto se v očích policie stali členy údajné organizované skupiny.
Paradoxní je, že sám František Slepička byl v té době stále na útěku a podle dobových záznamů policie ani nevyvíjela odpovídající úsilí k jeho nalezení.
Hlavní pachatel zůstal na svobodě
V procesu, který se konal začátkem roku 1952, padly nesmírně tvrdé tresty. Odsouzeno bylo celkem šestatřicet lidí, František Slepička a Alois Jaroš dostali trest smrti. Dvanáct a deset let dostala i babička a teta pamětníka za to, že Františka Slepičku nechaly přespat ve svém domě.
Po zatýkání zůstala ve Zvěstově těhotná Sylva Jarošová. Alois Jaroš mladší vysvětluje:
„Když tatínka zavřeli, udělala asi to nejlepší, co mohla. Sbalila pár knih, peřiny a poslala to vlakem k rodičům do Ostravy. Pak k nim přijela a já jsem se v Ostravě narodil.“
František Slepička, jediný aktér celého případu, který se skutečně dopustil kriminálního činu, ovšem stále zůstával nezvěstný a byl odsouzen v nepřítomnosti. Ještě tři roky se mu dařilo ukrývat se na statcích a ve stodolách na Voticku a Sedlčansku. Nechal za sebou dva mrtvé, desítky uvězněných (mezi nimi i vlastního otce) a rodiny odsouzené k živoření. Teprve v květnu 1955 údajně zahynul v další přestřelce s komunistickým funkcionářem ve vesnici Dubno u Příbrami. Mnozí pamětníci z kraje se ale domnívají, že ve skutečnosti ho Státní bezpečnost někam odklidila, a někteří tvrdí, že ho viděli živého ještě v sedmdesátých letech.
Pronásledoval ji zvuk hrůzy: cvaknutí dveří auta
Sylva Jarošová se nastěhovala s malým Aloisem do Frenštátu pod Radhoštěm, kde měla příbuzné. Našla si práci v tamní pletárně. „Žili jsme velmi skromně v podnájmu v jedné místnosti. Až později jsme se přestěhovali do jednopokojového bytu v bytovkách, který už měl aspoň vlastní sociální zařízení. Maminka si před výplatou půjčovala od příbuzných nějakou tu stovku, abychom měli z čeho žít, a pak ji hned vracela. Jako dítě jsem to všechno bral jako normální život,“ vypráví Alois Jaroš mladší.
„Nedocházelo mi, jaký to byl děs. Uvědomění si celé té hrůzy, kterou máma a táta prožili, přišlo až v dospělosti.“
Jeho matku zatýkání ve Zvěstově navždy psychicky poznamenalo: „Jezdili vždycky nad ránem, ve tři, o půl čtvrté. Maminka pak léta měla hrůzu z toho, když někde v noci zastavilo auto a cvakly dveře. To pro ni byl zvuk hrůzy.“
Až o mnoho let později, když byli propuštěni na svobodu někteří z otcových spoluvězňů, dozvěděl se Alois Jaroš mladší, za jakých okolností byl tatínek informován o jeho narození: „Bachař prý nakoukl špehýrkou do cely a řekl: ‚Jaroš, narodil se vám syn.‘ Tak tátu v té hrůze potkala aspoň jedna radostná událost. Hodně jsem přemýšlel nad tím, jak mu tehdy muselo být. Bylo mu dvacet osm let. Mladý chlap. S mámou byli spolu jen půl roku.“
Starat se jen o sebe?
Alois na své dětství vzpomíná jako na obyčejné dětství kluka z malého podhorského města. Jeho maminka celý svůj život zasvětila tomu, aby si neuvědomil, jaká tragédie jejich rodinu potkala. „Já to bral tak, že někdo má tátu, a někdo nemá. Nepřipadalo mi na tom nic divného. Tatínek byl pro mě jakási mýtická bytost, i když je pravda, že se na něho doma vzpomínalo,“ vypráví pamětník a vybavuje si, že když si matka o něčem vyprávěla s příbuznými, často slýchával větu: „Alečku, o tom, o čem doma mluvíme, nesmíš nikdy nikde nic říkat.“ Což dodržoval, i když si jako malý kluk neuvědomoval souvislosti.
Ve škole žádnou šikanu nezažil, dokonce se mu podařilo vystudovat kybernetiku na ČVUT v Praze. Obor si zvolil záměrně, protože byl těžký, nebyl o něj velký zájem, a tudíž existoval předpoklad, že bude i přes svůj rodinný původ přijat.
Od roku 1981 pracoval jako námořní důstojník pro Československou námořní plavbu. Dvanáct let jezdil na velkých nákladních lodích a měl na nich na starost vše, co se týkalo elektrotechniky. Díky této práci se dostal do řady zemí světa, i když si uvědomoval, že je pod dozorem Státní bezpečnosti.
V roce 2006 rodina zažila ještě jeden šok. V Národním archivu v Praze byl nalezen dopis, který Alois Jaroš napsal těsně před popravou. Dozorci ho ovšem neodeslali. Sylva Jarošová se datum manželovy popravy dozvěděla na poslední chvíli, a i když se pokusila do věznice přijet, dovnitř ji nepustili.
„Setkával jsem se s názory, že se otec měl raději starat o rodinu,“ ohlíží se Aois Jaroš za osudem svého rodiče.
„Ale kdyby se každý staral jen sám o sebe a o svou rodinu, tak tady chodíme v hadrech a je z nás někdo jiný. Trocha občanské statečnosti je nutná, a proto jsem otci nikdy nic nezazlíval.“
