Karel Kučera byl druhým Čechem, který zemřel během bojů po ruském vpádu na Ukrajinu. Byl vojákem Třetího pěšího praporu Internacionální legie obrany Ukrajiny a za nasazení během bojů o Charkov a Bachmut ho ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj ocenil in memoriam Řádem za odvahu. Za rodinu přijal vyznamenání Martin Kroupa, člen Správní rady Post Bellum Ukraine.
Byl by to dobrý učitel
Karel Kučera žil s rodiči a mladším bratrem nedaleko města Nové Strašecí, kde vystudoval gymnázium. Nebyl nejlepším žákem, ale snadno se nadchnul pro věci, které ho zajímaly. Ve škole ho bavily společenské vědy a dějepis. Hrál divadlo, byl zdatným turistou a rád fotil, s oblibou podnikal noční výpravy do vzdálených míst, aby zachytil východ slunce. Fotil přírodu, krajinu nebo své portréty v odlescích různých předmětů. V kavárně Kafka v Novém Strašecí z jeho fotografií dokonce uspořádali výstavu.
Od školních let jezdil na letní tábory, kde se děti učily žít ve volné přírodě. „Úplně ho to pohltilo, jezdil tam pak jako vedoucí a celý rok dopředu připravoval program, který by děti bavil,“ vzpomíná na syna Martin Kučera. Karlovo táborové nadšení rodiče přesvědčilo, že jejich syn by byl dobrý učitel, a chtěli, aby šel studovat pedagogiku. Karel ale po maturitě studovat vůbec nechtěl, chtěl cestovat, jenže rodiče se o něho báli a do světa ho nepustili. S kamarádem Michalem Šťastným nastoupili do modelárny Lego a pár měsíců za brigádnickou odměnu stavěli velké modely pro přehlídky a expozice. Nakonec se ale rodiči nechal přesvědčit a udělal přijímačky jak na policejní, tak na pedagogickou vysokou školu. „K naší radosti si vybral peďák a když se vrátil z prvního semináře, tak říkal, že tolik krásných holek v jedné místnosti ještě nikdy neviděl,“ usměje se vzpomínce Martin Kučera. Ale přišel covid a přechod na onlinovou výuku, která Karla nebavila, a studium záhy ukončil.
Vždycky chtěl být vojákem
Karlův děda i strýc byli policisté, otec pracoval ve vězeňské službě a Karel odmala tvrdil, že on bude vojákem. Narodil se 24. června 2000, základní vojenskou službu tedy nesloužil, ale přihlásil se na popud otce do aktivních záloh do vojenské jednotky v Táboře. Jako každý zájemce musel absolvovat měsíční základní výcvik ve Vyškově. „Pro něho to byla hračka a přijel z Vyškova neuvěřitelně nadšený. Každému výcvik na potkání vychvaloval a doporučoval, že by si to měl každý zkusit,“ vzpomíná na Karlův návrat v srpnu 2021 jeho otec. S aktivními zálohami absolvoval dvě cvičení, ale na jaře 2022 armádu požádal o vyřazení ze záloh.
Během zimy si Karel podal přihlášku na brněnskou Univerzitu obrany, na Fakultu vojenského leadershipu. Přijali ho a rodiče se radovali, že se jejich syn vrátí ke studiu.
Táto!
Karel Kučera byl bystrý mladý muž s aktivním zájmem o vše, co se dělo kolem něho. „Ještě před invazí tvrdil, že válka určitě bude. Sledoval různé kanály, měl je puštěné na počítači nebo v telefonu i v noci u postele, a tak jsem se o ruské invazi dozvěděl od něj,“ vzpomíná na 24. února 2022 Martin Kučera.
Rodiče viděli, jak jejich syn veškeré dění prožívá, a od prvního okamžiku se báli, že bude chtít na Ukrajinu odjet. Vkládali naděje do jeho vysokoškolského studia a domlouvali mu, že Ukrajině může pomáhat přeci i jinak než se zbraní v ruce. Snažili se, ale nevěděli, zda ho opravdu přesvědčili.
Ano, mami, jsem na Ukrajině
V květnu 2022 odjel Karel na čtrnáctidenní cvičení táborských záloh. To si aspoň mysleli rodiče, kterým tím vysvětlil, proč nebude nějakou dobu dostupný na telefonu. Káju ale po dvou nedělích čekali u večeře marně, nepřijel a stále nezvedal telefon. Zoufalí rodiče volali vojákům ze záloh a zjistili, že na cvičení vůbec nedorazil. Druhý den se ozval sám a na otázku, kde je, stroze odpověděl, že na Ukrajině. „Manželka začala brečet, ať se okamžitě vrátí, ale on nás uklidňoval, že není na frontě, že není ani u vojáků, že je u civilní jednotky, která cvičí domobranu,“ vzpomíná Martin Kučera.
Od té chvíle Kučerovi sledovali dění na Ukrajině takřka nepřetržitě. Měli o syna nepředstavitelný strach a chtěli, aby se vrátil. Začínal tak každý jejich telefonát a z toho důvodu Karel přestal hovory přijímat. „Pak už jsme si jenom psali, ono to pro něho bylo určitě snesitelnější, v psaných zprávách nejsou emoce tak bolestné,“ vysvětluje Martin Kučera. Ke komunikaci využívali aplikaci Signal, kterou nelze odposlouchávat, a je proto používána v české i ukrajinské armádě.
Karel si outdoorové oblečení, helmu a neprůstřelnou vestu koupil z vlastních úspor, zpočátku mu finančně vypomohli i bratr a spolužáci. „Řekl nám, když v květnu odjížděl, že jede na Ukrajinu. Celou dobu jsme si psali, takže jsme věděli, kde přibližně je a co dělá. Nemělo smysl mu to rozmlouvat, když se Kája pro něco rozhodl, tak to měl srovnaný v hlavě a šel si za tím,“ vzpomíná na kamaráda a spolužáka Michal Šťastný.
Prezident mu povolení nedal
Než Karel Kučera odjel na Ukrajinu, ze záloh vystoupil a dopisem požádal prezidenta, tehdy ještě Miloše Zemana, o povolení. Prezident jeho žádost zamítl, ale to se Karel nedozvěděl, doporučený dopis ležel na poště, když Karel už mířil vlakem na ukrajinskou hranici. „V tom vlaku už měli speciální vagón pro chlapy, kteří jeli bojovat na Ukrajinu. Průvodčí mu ten vagón odemkl a Karel se s ostatními dostal až do posledního polského města a potom spolu s nimi autobusem na ukrajinskou hranici. Tam už na ně čekali muži z legií, kteří mluvili anglicky. „Nevím proč, ale Karel si přál dostat se právě k 3. pěšímu praporu Internacionální legie obrany Ukrajiny a to se mu povedlo. Uměl dobře anglicky, to mu určitě hodně pomohlo. Dostal přezdívku Charlie a volací znak měl Czech. Takže mu prý říkali Charlie Czech,“ vypráví Martin Kučera.
Rodiče se stále upínali k naději, že se jejich syn vrátí, aby studoval vysněnou vojenskou školu. Jejich naděje povzbudilo i Karlovo vyprávění, že jeden z jeho spolubojovníků končí, protože mu začíná semestr. Tyto naděje se rozplynuly ve chvíli, kdy se dozvěděli, že ho ze školy vyloučili. „Údajně proto, že nedodal maturitní vysvědčení, osobně si myslím, že to bylo kvůli jeho účasti v bojích na Ukrajině, za kterou už byl tou dobou vyšetřován,“ vysvětluje okolnosti Martin Kučera. Rodiče dostali předvolání na policii, aby podali vysvětlení ve věci svého syna.
Karel se někdy neozval několik dnů za sebou, někdy rodiče dopředu přímo upozornil, že bude na nule, tedy v linii bojů, a tam se telefon z bezpečnostních důvodů používat nesměl. Od synových přátel se rodiče později dozvěděli, že Kája měl v Charkově pronajatý byt, kde se svými spolubojovníky trávili volné dny mimo službu a že si společně koupili i auto.
První dovolená po pěti měsících
Poprvé na dvoutýdenní dovolenou Karel přijel v říjnu. Měl v mobilu jen ukrajinskou SIM kartu, a tak se s ním rodiče nemohli spojit, když na něj čekali u výstupu z metra na Zličíně. „Viděl jsem tam nějaké feťáky v podchodu a dostal jsem zase strašný strach, aby se mu něco nestalo. On se vracel z války a já se bál, aby prošel ve zdraví podchodem,“ přibližuje strach o syna Martin Kučera.
Karel přijet domů na dovolenou údajně ani nechtěl, protože se bál, že mu rodiče seberou pas. Pak ale zjistil, a při příjezdu to rodičům i řekl, že v schengenském prostoru cestovní doklad nepotřebuje a na hranici že už si pro něho přijedou.
„Ale pak stojíte v noci nad postelí svého dítěte a víte, že to nedokážete. A přece… Kdybych to snad i dokázal a on doma zůstal, možná by nás zavrhnul a třeba by všechno pak bylo ještě horší,“ uvažuje Martin Kučera.
Karel se doma trochu rozpovídal, vyprávěl, jak po ostřelování ruským dělostřelectvem šel do pole pro zraněného ukrajinského vojáka. „On asi čekal obdiv nebo pochvalu, ale já mu strašně vynadal, proč tak riskoval, jestli si umí představit, co by to pro nás znamenalo, kdyby se mu něco stalo. Docílil jsem jen toho, že nám víc už nic neřekl,“ krčí rameny Martin Kučera. Slyšel syna při jednom rozhovoru, kdy místní znalci hodnotili podobu současné války a tanky označili za přežitek minulosti, který patří do šrotu: „Kája nesouhlasil a řekl jim, že si neumějí představit, jaké to je, když tank drtí terén, ten skřípavý vrzavý zvuk, když se chvěje celá zem, a člověk by se raději zahrabal pod zem, ne šel proti nim, že to je obrovský psychologický tlak, který spousta lidí neustojí.“
Karlovi kamarádi se ho snažili během dovolené rozptýlit, vzali ho do kina na Top Gun, do hospody Na Růžku, do jejich oblíbené kavárny Kafka, a dokonce pronajali na pořádný večírek dům. Ale Karla to táhlo zpět. „On tam byl šťastný. Byl přesvědčen, že je na správném místě a že se pro to narodil,“ krčí rameny otec Martin Kučera a kamarád Michal Šťastný souhlasně přikyvuje a dodává: „Nám říkal, že se domů už nevrátí, že až to skončí na Ukrajině, zůstane v legiích.“
Podruhé přijel na pravoslavné Vánoce
Karel přijel v lednu a celý den tehdy strávil ve Vojenském historickém muzeu na Žižkově. Byl doma jen týden a rodiče ztráceli poslední špetky víry, že se jejich syn někdy vrátí. Jeho případ stále šetřila policie, jeli proto do Senátu a jednali o Karlově případu se senátorem Václavem Láskou, chtěli vědět, za jakých podmínek může Kája dostat prezidentskou abolici (příkaz, aby se trestní stíhání nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo). Jednání o abolici ale začalo ztrácet na významu, neboť bylo více méně jasné, že Karel v Čechách zůstat nechce a na ukrajinskou frontu opět odjede. „Říkal, že se musí vrátit, že by se zbortila morálka jednotky. Podle jeho vyprávění tvořilo pevné jádro tak sedm kluků, na nich to celé stálo a s nimi padalo. On byl jedním z nich, a proto musel zpátky,“ vysvětloval Martin Kučera. S mnoha Čechy se prý na Ukrajině nepotkal, jedním z jeho nejbližších přátel byl Ital ze Sardinie. „Ten prý měl panickou hrůzu z hukotu helikoptér, tak mu Kája koupil malý vrtulník, hračku, aby ho toho strachu zbavil,“ vypráví Martin Kučera jeden z mála příběhů, který mu syn vyprávěl. Kučerovi viděli, jak je syn unavený, ale také čím dál více rozhořčený z toho, že česká společnost nevnímá, že pár set kilometrů od nich zuří válka.
Další dovolenou měl plánovánu na červen, kdy chtěli s bratrem oslavit narozeniny a nadělili si lístky na koncert oblíbené kapely Tenacious D, která tou dobou měla hrát v Rotterdamu. Lístky přišly, ale bratři už na koncert nejeli.
Poslední fotka od Bachmutu
Karel Kučera byl už v listopadu 2022 ukrajinským ministerstvem obrany vyznamenán Čestným odznakem a následně náčelníkem generálního štábu Ocelovým křížem Ozbrojených sil Ukrajiny, od velitele batalionu dostal medaili Za chrabrost v boji. Tato ocenění jistě byla i výsledkem dobré práce celé jednotky. Ale Karel rodině i přátelům naznačoval, že se situace v jednotce zhoršuje. Při jeho lednové návštěvě cítili, jak je unavený, a tuto únavu a skepsi ještě prohloubila ztráta jednoho z nejbližších přátel, který zahynul v boji na počátku února. Karel ale dál komunikoval s rodinou, která jen přibližně odhadovala, kde zrovna jejich syn je.
V sobotu 18. března Karel poslal rodičům pozdrav s fotkou, na které jí hamburger, byli u Bachmutu a mířili na frontu. Druhý den ráno zazvonil u Kučerů telefon a cizí hlas jim oznámil, že Kája zemřel. „Byl to obrovský šok, nechtěli jsme tomu samozřejmě věřit. A stále je těžké se s tím smířit,“ konstatuje nešťastný otec.
Co se osudného večera přesně stalo, se Karlovi rodiče dozvídali postupně. Karel zajišťoval vstup do krytu nepřítele, u kterého došlo ke střelbě. „Kája údajně dva muže zneškodnil, ale třetí ho střelil. Dostal tři zásahy z kalašnikova. Když ho ošetřovali, tak prý vtipkoval, ať mu ty kalhoty nerozstříhají... Jeho velitel nám řekl, že Kája dostal v poli to nejlepší ošetření a že ho do sanitky nakládali při vědomí. Měl ale vnitřní krvácení a cestou do nemocnice zemřel,“ říká zlomeným hlasem Kájův otec.
Rakev přivezl řidič dodávkou
Rozloučení s vojenskými poctami mělo proběhnout v Charkově, ale Kučerovi se na takovou cestu necítili. Proběhlo tedy bez nich a rodičům poslali videozáznam. Rakev pak přivezl ukrajinský řidič v obyčejné dodávce, vyložil ji v Kladně a pokračoval s druhou rakví dál do Francie. „Můj bratr se sestrou nechali rakev otevřít, aby se ujistili, že je to skutečně Karel, pak jsme ho pochovali do země na hřbitově v Tuchlovicích. V té vesnici žije jeho babička s dědečkem a Kája tam chodil do školy.“
Kájova smrt rodinu silně zasáhla a dosud se s ní těžce vyrovnávají. A truchlí i Kájovi přátelé, když bylo roční výročí Kájovy smrti, sešli se jeho kamarádi a spolužáci a prošli místa kolem Nového Strašecí, která Karel měl rád. „Sešlo se nás asi devět a šli jsme od gymplu až na hřbitov do Tuchlovic. Nechceme na Karla zapomenout i přes bolest, kterou tohle vzpomínání nese,“ vysvětluje Michal Šťastný.
Vyznamenán Řádem za odvahu
Nedlouho po Karlově smrti volal Kučerovým Kájův velitel, Polák, kterého znali pod přezdívkou Duch, že by pro Káju rád něco udělal. „Říkal, že Kája byl výjimečný a že si zaslouží vyznamenání a že se to pokusí zařídit. Ale my měli myšlenky úplně jinde a onen Duch padl pár dní po našem telefonátu,“ vzpomíná Martin Kučera. V červenci ale volali Kučerovým z vojenského centra z Javoriva, že prezident Zelenskyj udělil Karlovi Kučerovi za jeho nasazení v boji s ruským nepřítelem Řád za odvahu in memoriam. „Přijali jsme ho, protože si myslíme, že by si to Kája přál,“ vysvětluje za sebe i manželku Martin Kučera a dodává: „Náš syn byl skutečně velmi statečný!“
