Manžela Ludmily Severinové zatkla Státní bezepčnost v lednu 1950 a po půl roce byl odsouzen k jedenácti letům v uranových dolech. Paní Ludmila marně posílala každým rokem do prezidentské kanceláře prosby o milost.
Na Jáchymovsku dřel v uranových dolech šest let a vrátil se s podlomeným zdravím. Jejich manželství zůstalo bezdětné. O to více Ludmilu Severinovou těšilo její učitelské povolání, školními lavicemi s ní prošlo několik generací dětí. Proto ji až do posledních dnů všichni oslovovali „paní učitelko“.
Ludmila Severinová, rozená Novotná, se narodila v roce 1916 ve Skutči. Učitelkou chtěla být odjakživa, ale protože ji napoprvé na učitelský ústav nevzali, domluvil jí tatínek studium na německé měšťanské škole ve Svitavách.
„Tam jsem se naučila německy tak dobře, že se mi i sny zdály německy,“ vzpomínala na svá studijní léta paní Ludmila. Ze Svitav pak postoupila na soukromý učitelský ústav do Chrudimi, který vedly řádové sestry.
První učitelské místo v katolické škole
Po studiích nemohla najít práci, ale poté co si dodělala státní zkoušku z němčiny, dostala umístěnku do katolické školy v Ludgeřovicích u Hlučína.
„Byla to čtyřtřídka. Ve třídách byly pověšené kříže a my jsme se museli s dětmi každé ráno modlit,“ popsala své první učitelské místo. Oběd učitelům vařila paní řídící, a tak se učitelský sbor pravidelně v poledne setkával. Společně se pak chodívali dívat, jak se staví opevnění, kopou zákopy a instalují protitankové jezdce.
Atmosféra v pohraničí se od poloviny třicátých let měnila, henleinovci burcovali místní Němce, rozdmýchávali nenávist mezi Čechy a Němci. Po Mnichovu pak nabraly události rychlý spád.
„Cítila jsem se v bezpečí, měla jsem ve vesnici přátele, a navíc jsem byla učitelkou němčiny. Pak jsem se ale dozvěděla, že se na mě chystají. Na nic jsem nečekala, sbalila kufr a jela domů.“
Po návratu do Skutče hledala volné učitelské místo, vystřídala několik škol v okolí, v Krouně, Vysokém Mýtě i ve Skutči. A právě takzvaná horní dívčí skutečská škola se do její paměti zapsala jednou tragickou událostí.
Po Mařence Hrdé z Ležáků zůstala ve škole jen stvrzenka
Bylo 24. června 1942, téměř měsíc od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Před dívčí školou ve Skutči zastavila motorka se sajdkárou. Sesedl z ní voják v německé uniformě a šel přímo do ředitelny. Měl příkaz vyzvednout Marii Hrdou a odvézt ji do Pardubic.
„Mařenka byla v mojí třídě, a tak si vzala tašku a odešla s ním. Ten německý voják nechal v ředitelně stvrzenku, že si Mařenku vyzvedl. Venku ji posadil do sajdkáry a odvezl. Lidi ho ještě viděli, jak na konci Skutče zastavil, aby Mařence nasadil brýle proti větru.“
Učitelé dlouho nemohli uvěřit tomu, že se Marie Hrdá už do školy nevrátí. „Ona Mařenka asi něco málo věděla,“ odpovídá paní Ludmila na otázku, zda si dvanáctiletá dívka mohla být vědoma pohybu parašutistů a úkrytu vysílačky Libuše – důvodech, které vedly k vypálení Ležáků. „Dětem ve škole vykládala, že tam u nich ve vesnici je nějaký cizí člověk.“
Dvanáctiletá Marie Hrdá z Ležáků byla pravděpodobně spolu s deseti dalšími ležáckými dětmi zavražděna nedaleko Chelmna nad Nerem.
Tiskárnu znárodnili, manžela zavřeli
V roce 1943 se vdala za o dva roky staršího Jaroslava Severina. Oba pocházeli ze Skutče a oba navštěvovali německou měšťanku ve Svitavách. Jaroslav po škole pracoval v tiskárně u svého otce, jejich tiskárna tiskla jen málo knih, většinou plakáty a oznámení.
„Rotačku koupil tchán v Německu,“ vzpomínala na tiskárnu paní Ludmila. „Přijeli tenkrát dva montéři, aby ji zabudovali. Když pak komunisti tiskárnu znárodnili, dali tchánovi 300 korun za staré železo.“
Kdy a jak se manžel Jaroslav Severin zapojil do protikomunistického odboje, Ludmila nevěděla. Tušila jen, že se v jejich tiskárně množí protirežimní letáky: „Prosila jsem manžela, pokud v něčem je, ať mi nic neříká, protože by to ze mě při výslechu vymlátili.“
Jaroslav Severin se zapojil do činnosti takzvané Bulíčkovy skupiny, která mimo jiné pomáhala převádět lidi přes západní hranici. Na počátku roku 1950 byla ale tato skupina prozrazena, a v důsledku toho došlo k zatčení několika desítek lidí. Jaroslav Severin byl mezi nimi.
Zatčené z okolí Skutče dopravili na místní četnickou stanici a odtud je druhý den převezli do vězení v Pardubicích. „S manželkami dalších zatčených jsme jim tam vezly prádlo,“ vyprávěla paní Ludmila.
„Zrovna je převáželi a manžel mě z antonu zahlédl u vězeňské brány. Když mu pak při výslechu říkali, že jsem se ke všemu přiznala, a z vedlejší místnosti se přitom ozýval ženský křik, věděl, že to nejsem já, protože mě viděl venku.“
Po půlroce byl soud. Jaroslav Severin dostal jedenáctiletý trest, který si měl odpykat v uranových dolech. Ludmila zůstala ve Skutči sama, přišla o byt a jako manželka politického vězně byla odklizena na učitelská místa do malých obcí. Přesto se jí podařilo dálkově vystudovat pedagogiku na vysoké škole a v šestatřiceti letech odpromovat.
Na počátku roku 1952 Severinové o tiskárnu přišli, když se Jaroslav po šesti letech z vězení vrátil (pracoval na Jáchymovsku v Ležnici na šachtě Eduard a táboře Nikolaj), nevěděl kam jít.
Aktivní až do posledních dní
„Byla jsem tu noc u rodičů a on přišel a ťukal mi na okno,“ vzpomínala na radostnou chvíli paní Ludmila. Jaroslav se vrátil s pochroumaným zdravím, manželství Severinových zůstalo bezdětné.
Jako většina bývalých muklů měl problém s hledáním zaměstnání a nízkým příjmem. Jaroslav Severin zemřel na infarkt v roce 1986, očisty svého jména se bohužel nedožil. Rehabilitován byl Krajským soudem v Hradci Králové až v roce 1990.
Paní Ludmila přežila svého muže o více než třicet let. Byla neuvěřitelně aktivní až do posledních dní, které jí byly vyměřeny. V roce 2000 požádala rektorát Univerzity Karlovy o přidělení magisterského titulu, který skutečně dostala. Zapsala se do kurzu práce s počítačem a městský úřad častovala stížnostmi na pomalý internet.
Poslední roky žila v domě s pečovatelskou službou ve Skutči. Zemřela jen pár dní před svými 103. narozeninami 27. srpna 2019.
