„Že jsem mluvil na Albertově, to už dneska neví nikdo, ale že jsem ten člověk, co napsal Dračí doupě, to je ta vstupenka do každé společnosti,“ uvedl Martin Klíma pro Paměť národa třicet let poté s tím, že hru zná většina českých dětí a teenagerů. Vydal ji krátce po sametové revoluci jako vlastní upravenou verzi americké hry Dungeons & Dragons. Dočetl se o ní ještě v 80. letech v časopise 100+1, sehnal si její u nás nedostupný originál a naučil ji své přátele.
Ačkoliv naprostou většinu svého života prožil v Praze, na svět přišel v létě roku 1969 v jihoanglickém Bristolu. Jeho rodiče se tedy bezprostředně po srpnové okupaci roku 1968 rozhodli k emigraci. Stesk po domově a také možnost zpětně svůj pobyt zlegalizovat ale nakonec vedly k tomu, že se v roce 1971 vrátili domů, aniž by tím rodina byla nějak zásadněji postižena.
Otce Jana Klímu při normalizačních prověrkách vyškrtli z evidence členů KSČ, což by podle slov Martina udělali tak jako tak. Na katedře teoretické fyziky mohl zůstat, ovšem bez možnosti vědeckého a kariérního růstu, takže až do konce 80. let zastával pozici odborného asistenta.
Náklonnost k „rodné“ Anglii Martinovi zůstala, jak je znát i z jeho vyprávění, kde je vedle věcného střízlivého uvažování místo i pro suchý humor, který si spojujeme právě s Angličany. O svých životních osudech mluví bez patosu, své zásluhy nezveličuje.
„Spousta lidí má důvod líčit se v podobných rozhovorech v lepším světle než ve skutečnosti. To já mám taky, ale tady není důvod cokoli zamlčovat,“ říká například, když mluví o svém členství v pionýrské organizaci a posléze v SSM. Tak jako naprostá většina tehdejší československé mládeže prošel těmito oficiálními organizacemi, své členství ale – opět jako většina – vnímal spíše jako formalitu. „Byl jsem v SSM a nevnímal jsem, že jsem součástí nějaké převodové páky režimu,“ vysvětluje Martin Klíma, kterého v té době pohltil zájem o sci-fi literaturu a různé hry, počítačové i jiné.
Smrt číhá v Dračím doupěti
Někdy v roce 1986 narazil v tehdejším časopise 100+1 na článek Smrt číhá v dračím doupěti. „Ten pojednával o tom, že američtí teenageři upadli do tenat kapitalisty, který je navnadil na hru, která se jmenuje Dungeons & Dragons. Hráči předstírají, že jsou bojovníky nebo čaroději. A stane se jim, že pak tomu uvěří: třeba se pokusí létat a při tom spadnou ze střechy.” Dobový článek citoval puritánskou kritiku amerických evangelikálů. „Komunisté s konzervativci v pozoruhodné shodě brojili proti tomu, co by mladé mohlo bavit,“ vypráví.
Martin chtěl hru za každou cenu získat. Povedlo se mu to o něco později díky cestě do Anglie za otcem, kterému tam v době určitého uvolňování poměrů po sovětském vzoru tzv. přestavby povolili praxi na univerzitě. „Naučil jsem se to a pak jsem to naučil své kamarády. Úplně jsme tím byli fascinováni. Byla to brána do nového světa, úplně nový zážitek, odlišný od všech předchozích. Vlastně mě to ovlivnilo na celý život, jak dnes vidíme.”
V roce 1987 se Martin Klíma bez problému dostal na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, zkráceně zvanou matfyz, obor biofyzika a chemická fyzika. Jeho katedra sídlila a dodnes sídlí ve dvou starobylých majestátních budovách v ulici Ke Karlovu. To místo dobře znal už od dětství, pracoval tu i jeho otec.
„Ta budova má hrozně silnou atmosféru. Tam jsou různé ty vývěvy, skleněné poklopy, superpřesné hodiny s kyvadlem, taková pozoruhodná směs vybavení z počátku 20. století,“ vypráví. Jenže na sklonku 80. let hrozilo zbourání celého areálu i sousední nemocniční budovy – měly padnout za oběť megalomanskému plánu stavby nového areálu nemocnice podle návrhu architekta Pragera, autora například Nové scény Národního divadla.
Martin Klíma se rozhodl, že to tak nenechá, sepsal proti plánu likvidace budov petici – a překvapivě uspěl. Nasbíral prý tehdy asi 500 podpisů, nejen studentů, ale i kantorů, nestraníků, straníků i některých fakultních funkcionářů. Petici pak odnesl na Útvar hlavního architekta Prahy a tam ho přijali s pochopením – ne každému se megalomanský a mocensky tlačený Pragerův návrh zamlouval. Konaly se různé veřejné schůze, projekt šel nakonec k ledu a fakultní budovy stojí dodnes.
„Já si nemyslím, že jsem ty domy zachránil, spíš se nejspíš ukázalo, že tehdejší režim už na tak obrovskou investiční akci neměl peníze,“ domnívá se Martin Klíma. Důležitější bylo, že pochopil, že panující komunistický režim není tak homogenní, jak se tehdy jevil. „Naplnilo mě to vírou ve vlastní nezranitelnost a poznáním, že pokud dělám něco, co není explicitně nezákonné, tak se mi nemůže nic stát.“
Díky zájmu o sci-fi se Martin Klíma skamarádil s Markem Bendou, spolužákem z matfyzu a synem disidenta Václava Bendy. Úspěch petice za záchranu fakultních budov je přivedl k úvahám o založení studentské platformy zcela nezávislé na tehdejších oficiálních strukturách. Oslovili podobně naladěné studenty z dalších fakult, leckdy též potomky předních disidentů, kterým režim už na konci 80. let tolik nebránil ve studiu.
Kvůli konspiraci se skupina čítající deset až dvacet lidí scházela v parku na Petříně. Byli u toho také Jiří Dienstbier mladší, Šimon Pánek, Michal Semín, Jan Dus a další. Většina těchto lidí se dodnes veřejně angažuje a je docela obtížné si představit, že by se právě takováto sestava dokázala sjednotit na jedné platformě. „Úspěch má tisíc otců, a neúspěch je vždycky sirotek. Ale moje vzpomínka je, že jsem to vymyslel já s Markem Bendou,“ vypráví Martin Klíma o počátcích nezávislého studentského spolku, který dostal název STUHA.
Jak sci-fi pomohla svrhnout komunismus
Na matfyzu fungoval pod hlavičkou SSM už od 70. let klub přátel sci-fi jménem Villoidus viridis (latinsky huňáč zelený), který vydával stejnojmenný časopis. „Tehdejší režim vůči sci-fi neměl žádnou zásadní námitku, snad jen, že odvádí mládež od budování socialismu,“ vypráví Martin Klíma a vzpomíná, že některá zásadní díla žánru dokonce vyšla oficiálně, například 451 stupňů Fahrenheita amerického spisovatele Raye Bradburyho, na jehož překladu se podílel Josef Škvorecký.
Martin se stal šéfredaktorem časopisu, který publikoval většinou překlady anglosaské produkce, recenze a další články, s autorskými právy si prý tehdy nikdo hlavu nelámal. Jako šéfredaktor se začal setkávat se zástupci dalších studentských periodik sdružených ve spolku STIS (Studentský tiskový a informační servis) v klubu U Bílého koníčka na Starém Městě.
„Co tu dělám?“ říkal si Martin Klíma, protože zatímco on měl na starost deset let bezproblémově fungující sci-fi fanzín, jiné studentské časopisy jako třeba Kavárna A.F.F.A. s šéfredaktorem Martinem Mejstříkem, vycházející na DAMU, nebo Situace, vedená Monikou Pajerovou na Filosofické fakultě UK, řešily, co si ještě můžou dovolit otisknout a co už ne. Na sklonku osmdesátých let v časopisech tiskli rozhovory se zakázanými a exilovými autory a vůbec vůči režimu kriticky naladěné články. To vše pod hlavičkou oficiálního SSM.
Martin Klíma tvrdí, že nápad uspořádat studentskou manifestaci u příležitosti Mezinárodního dne studentstva 17. listopadu vzešel ze schůzek nezávislých studentů. Říká, že právě touto akcí o sobě chtěla STUHA dát vědět, že existuje. Cítili, že protikomunistické demonstrace, které se zhruba od roku 1988 v pražských ulicích odehrávaly, se ocitly ve slepé uličce, chodil na ně omezený okruh těch samých lidí.
Padl proto návrh přizvat ke spolupráci SSM a jeho prostřednictvím získat pro akci oficiální povolení. „Ale jiní studenti zase říkali, že pokud se spojíme se SSM, tak se zcela kompromitujeme,“ zněly argumenty proti spojení s režimními strukturami. Martin patřil k těm, kteří se přimlouvali za legální charakter akce. Došlo na hlasování a těsným poměrem se rozhodlo uspořádat akci spolu se svazáky.
Na Martinu Klímovi bylo, aby využil svých nových kontaktů a oslovil lidi ze STISu. Obrátil se na Martina Mejstříka a ten mu prý doporučil Jiřího Jaskmanického, předsedu městské vysokoškolské organizace SSM. „Tu domluvu s ním už pak dělal někdo jiný. Ale myslím si, že jedním z kontaktů mezi těmi dvěma skupinami jsem byl já přes to propojení časopisů – a v tom je ta role science-fiction při svržení komunismu v Čechách,” říká s nadsázkou.
Že jsme se nerozešli na Vyšehradě mi přišlo samozřejmé
Martin Klíma čekal, že 17. listopadu půjde o další z řady protestů a vše pojede ve starých kolejích. Šlo jim hlavně o to etablovat STUHU jako takovou. „Chtěli jsme ukázat myšlenku: nemusíte se bát. Můžete vystoupit z řady, můžete se stát členem nezávislého spolku a uvidíte, že se vám nic nestane.“
O to větší šok zažil, když viděl, kolik lidí se onoho slunného, ale chladného pozdního odpoledne v pátek 17. listopadu na Albertově sešlo. Svým projevem, který zazněl v závěru programu, se trefil do bojovné nálady. „Napsal jsem ho tak, aby byl nenapadnutelný. Byla to doba jinotajů, narážek, byli jsme zvyklí takhle spolu komunikovat. A publikum tomu dobře rozumělo. A jsem si jist, že i ti svazáci tomu rozuměli, ale nemohli to formálně napadnout.”
Jako pomyslný vztyčený prst ze strany zástupců SSM vnímá tehdejší požadavek, aby vedle připomínky zmasakrovaných čínských studentů na náměstí Tchien-an-men zazněla také věta na podporu studentů palestinských v intencích tehdejší oficiální linie podpory odboje Palestinců proti Izraeli. „Na to bych už dneska nepřistoupil,“ říká Martin Klíma.
Ve dnech natáčení vzpomínek pro Paměť národa v létě roku 2019 vycházela v novinách MF Dnes série vzpomínkových článků aktérů třicet let starých událostí. Určitý rozruch vyvolal rozhovor s již zmíněným představitelem Vysokoškolské rady SSM, dnes galeristou Jiřím Jaskmanickým. Tvrdí, že uspořádat akci 17. listopadu byl jeho nápad.
Martin Klíma to glosuje s lehkým pobavením, víc mu ale vadí, že tak jako řada jiných lidí v rozhovoru rozvíjí teorii o spiknutí a „předem připraveném scénáři“ dění na Albertově, Vyšehradě a posléze Národní třídě. „Nic z toho, co dav dělal, mi nepřišlo nelogické nebo překvapivé. To, že jsme se nerozešli na tom Vyšehradě, mi přišlo jako nejsamozřejmější věc na světě,“ je dodnes přesvědčen Martin Klíma.
Poté, co se o pár hodin později někteří demonstranti ocitli na Národní třídě v policejním obklíčení, Martin Klíma sebral odvahu a jako jeden z organizátorů chtěl s policisty mluvit. Neúspěšně. Zažil finální masakr na kraji Mikulandské ulice.
„Když jsem viděl ty policajty v podloubí, jak mlátí lidi, tak jsem měl pocit, jako když vidíte revizora. Vy se nesmíte tvářit podezřele a musíte přijít ve správném okamžiku, kdy ti revizoři něco dělají. Jenom nepatrným zrychlením chůze dosáhnete toho, že vždycky projdete. Oni ty lidi mlátili dost mechanicky. Tím ale nechci říct, že to byla sranda. Ale mně se tam povedlo proběhnout bez toho, aby se mi cokoliv stalo,“ vypráví, jak unikl řeži komunistických mlátiček.
Dohrajeme to někdy jindy
Ještě ten večer se stavil v nedalekém bytě Bendových na Karlově náměstí, aby si sdělili dojmy. K Bendům chodil často kvůli hraní dračího doupěte, na které během příprav na Albertov neměli čas, a proto se s přáteli těšili, že až bude po všem, tak se ke hře vrátí. „Hráli jsme si na ty elfy a trpaslíky a teď tam začali lidi volat: Martin Šmíd je mrtvej a podobně, tak jsme si říkali, tak to dohrajeme někdy jindy, tak jsme to složili a šli jsme za svými povinnostmi. A ten další průběh je rozmazaná šmouha.“
Martin Klíma říká, že z dění dalších dnů mu vystupují jen kusé vzpomínky, které ne vždy dokáže časově zařadit. V pondělí 20. listopadu podle svých slov poprvé vědomě porušil pravidla: namísto na vojenskou katedru, kde měl mít toho dne výuku, odešel do budovy matfyzu na Albertově a studenty, kteří se tam „pokoušeli studovat”, úspěšně přesvědčil, aby toho nechali. Záhy se stal členem ústředního stávkového výboru, kam jednotlivé fakulty delegovaly své zástupce, a jedním ze tří tiskových mluvčích. Byl u jednoho z jednání s premiérem Adamcem a o víkendu 25. či 26. listopadu nesl na Letenskou pláň důležitý vzkaz Šimonu Pánkovi, který tam měl za studenty mluvit ke statisícovým davům.
Konkrétní – a v jeho očích zlomovou – vzpomínku má na dění v úterý 21. listopadu, kdy už Praha vřela, ale stále ještě fungovala informační blokáda vůči zbytku země, a navíc přišla zpráva, že se k Praze sjíždějí ozbrojení vojáci nebo příslušníci Lidových milicí. „Tak jsme sepsali nějaké prohlášení ke všem vládám světa a OSN. Nepamatuji si přesně, co jsme tam psali, ale ta myšlenka byla, že jsme to mysleli dobře, a pokud někdo říká, že jsme kriminální živly, které bylo třeba potlačit silou, tak lže.”
Nemáte se čeho bát, řekli studentům na ambasádě SSSR
S prohlášením se Martin Klíma s kolegy vydali nejprve na americkou ambasádu: tam zažili chladné přijetí. Po dlouhém přemlouvání si nakonec konzul, který s nimi jednal, studentské prohlášení okopíroval a kopii uschoval. Originál delegace potřebovala na ambasádu sovětskou.
„Tam jsme čekali a čekali a přišel nějaký člověk, jehož funkci a postavení v té ambasádě dodnes neznám – on se nám nepředstavil – a ten si náš papír vzal a přečetl si ho. A říkal: ,No, podle mého názoru se nemáte čeho bát.' V tu chvíli jsem věděl, že je konec. Že režim skončil. Rusové od něj dali ruce pryč a československá komunistická strana se neodváží sama silou zasáhnout,” líčí moment, kdy si poprvé uvědomil, co se vlastně stalo.
Ze studentského hnutí se po splnění požadavků studentů stáhl, po přerušení studia dokončil školu, ale nestal se vědcem. Celý svůj profesní život zasvětil stolním a později počítačovým hrám.
Ještě z kanceláře stávkového výboru posílal faxy americkému vydavatelství, aby získal licenci na českou verzi hry Dungeons & Dragons, kterou chtěl vydat. Nepřišla mu ale žádná odpověď, tak se rozhodl, že vytvoří vlastní upravenou verzi hry a nazval ji Dračí doupě. Líčí peripetii s výrobou, tiskem, hra ale měla nakonec fenomenální úspěch. „Přišlo mi tisíce děkovných dopisů,“ popisuje Martin Klíma v nadsázce, jak se úspěch hry promítl do jeho života, a dodává:
„My jsme ten kapitalismus moc neuměli, prodávali jsme to za nízkou cenu, něco jsme vydělali, ale nezbohatli jsme.“ Výroba her – byť tentokrát počítačových, ale Martina Klímu dodnes živí. Stál u zrodu studia Warhorse, které v roce 2018 zaznamenalo globální úspěch s titulem Kingdom Come: Deliverance, „hrou na hrdiny“ zasazenou do reálií českého středověku.
Je to výročí pozitivní změny
Když Martin Klíma bilancuje porevoluční vývoj, říká, že v české společnosti existují dva narativy – jeden hovoří o tunelářích, spálené zemi, krachu podniků, ten druhý naopak zdůrazňuje nebývalou míru svobody, možnosti podnikání i jiné seberealizace. Jemu samotnému je bližší druhý výklad. Devadesátá léta považuje za úspěch, i když připouští, že i „tehdy byli lidé neúspěšní, i když neudělali nic špatně.“
Vzpomíná na jeden svůj článek z roku 1990, ve kterém psal: „Zpátky do Evropy ve skutečnosti znamená vzhůru k Neckermannovi,“ a myšlenku rozvíjí: „Lidem někdo slíbil nějaký život, ale tak jak se prezentuje v reklamách: mladí šťastní lidé, kteří nemají žádný problém. A teď ti lidé vidí, že to nejsou oni. Že jim někdo takový život slíbil, a nesplnil to. Pro takové lidi je atraktivní ten první narativ o spálené zemi.“
Připomínání výročí sametové revoluce považuje za důležité: „Je to výročí pozitivní změny a oslava by se měla nést v duchu toho, co se nám povedlo, a ne toho, co se nám nepovedlo,“ říká a dodává: „Naše společnost podceňuje rituály. Polistopadová společnost vsadila na individualismus a racionalitu, což je pochopitelné rozhodnutí v kontextu doby po tom minulém režimu, který byl deklarovaně kolektivistický a vlastně hrozně iracionální. Ale bojím se, že jsme to trochu přehnali a že bez nějakých rituálů a určité schopnosti vnímat sebe jako součást celku ta společnost těžko může fungovat. Společnost je víc než soubor jednotlivců.“
