„Chodit prázdnou a tichou tiskárnou bez strojů – to bylo to nejhorší,“ vyprávěl Vít Vokolek o likvidaci rodinné tiskárny, kterou v Pardubicích založil už jeho dědeček Václav Vokolek. Byla jeho pýchou a velmi mu záleželo na tom, aby po něm někdo ze synů tiskárnu převzal. A tak se otec pamětníka Vlastimil Vokolek stal ve 30. letech spolumajitelem rodinného podniku, i když ho to původně více táhlo do ciziny. Třeba do Francie, kde studoval typografii.
Z pardubického bytu Vokolkových se za první republiky stalo místo setkávání významných českých literátů včetně Karla Čapka či Jaroslava Seiferta. Vlastmil se postupně seznámil s celou meziválečnou generací československých spisovatelů. Po večerech pak tiskl jako nakladatel knihy svých přátel Halase, Reynka nebo Demla.
Převrat vše změnil
Sliby komunistů o zachování soukromých podniků do padesáti zaměstnanců vzaly po uchopení moci v únoru 1948 brzy zasvé. Budování socialismu po vzoru Sovětského svazu a se sovětskými poradci po boku mělo jediný cíl – zničit domnělé i skutečné nepřátelé režimu a získat kontrolu nad každou oblastí lidského života.
Pro soukromé podniky jako byla tiskárna Vokolkových nebylo místo. V roce 1950 komunisté tiskárnu znárodnili a o dva roky později ji uzavřeli úplně. „Otec i tak šel každé ráno do tiskárny a zůstával tam po celý den. Nikdy si nestěžoval a nikdy jsem od něj neslyšel špatné slovo. Snášel to s křesťanským klidem, ačkoliv v duchu musel velmi trpět,“ vzpomínal jeho syn.
Když Vítův dědeček Václav viděl, jak začali rozbíjet stroje, dostal infarkt a zemřel.
„Otec se strýcem dokonce vytvářeli speciální umělecká písma, která si nechali odlít. A to se všechno rozbilo na jednu hromadu.“ Tiskárna, která přestála válečné bombardování, neunesla stejně jako tisíce dalších podniků tupé řádění vykonavatelů komunistické zvůle.
Z rodného statku do páchnoucího kravína
Sedláci – majitelé velkých zemědělských usedlostí – tvořili další skupinu, kterou chtěl režim během první pětiletky slovy Klementa Gottwalda zlikvidovat jako třídu. Své o tom ví i Anna Šlechtová pocházející ze selské rodiny z Neratova u Lázní Bohdaneč. Jako majitelé dvacetišestihektarové usedlosti získali nálepku „vesničtí boháči“, která ovlivňovala jejich životy i dlouho poté, co je místní funkcionáři ze statku a z obce vyhnali pryč do dvou místností v kravíně.
„V chodbě stála na podlaze močůvka a všude bylo plno much, padaly nám i do polévky.“
Rodina se musela stěhovat ještě několikrát, jen do rodné vsi se neměli vrátit nikdy. V průběhu tažení komunistů proti soukromým zemědělcům se oba rodiče pamětnice dostali před soud. Matka dostala podmínku, otce soud zavřel na deset měsíců. Rodina přišla o všechno, navíc jako sedláci neměli nárok na potravinové lístky ani šatenky. Režim je tak naprosto cíleně uvrhnul do chudoby.
Anna Šlechtová, tehdy ještě Macasová, musela od patnácti let pracovat. V jednu chvíli byla totiž jedinou živitelkou rodiny. Těžké chvíle dolehly na Macasovi především na Vánoce. „Po večeři jsme si všichni tři lehli do postele, objímali jsme se, vzpomínali na tatínka a plakali,“ popsala pro Paměť národa.
S neustálým stěhováním musela Anna Šlechtová hledat i nová zaměstnání. Jenže s jejím kádrovým profilem ji nechtěli nikde přijmout. Když po mateřské našla místo uklízečky a zdálo se, že bude mít konečně klid, v podniku vypukl požár. Jako dceru kulaka ji okamžitě obvinili z jeho založení. „Seděla jsem u stolu a kolem mě stáli tři esenbáci. Snažili se mě přesvědčit, že za to můžu já, ale já jsem se bránila,“ vyprávěla. U soudu se nakonec prokázalo, že za požár mohl někdo jiný.
Po revoluci v roce 1989 se Anně Šlechtové podařilo rehabilitovat rodiče a získat zpět statek v Neratově i s přilehlými polnostmi a lesy. „Když jsem přišla poprvé na dvůr, podívala jsem se vzhůru a řekla jsem: ‚Táto, jestli mě tam nahoře slyšíš, tak jsme se vrátili...‘“
Pětiletka běsů
Příběhy pamětníků Víta Vokolka a Anny Šlechtové i další představuje nová výstava Paměti národa s názvem Pětiletka běsů. Zaměřuje se na osudy lidí z Pardubického kraje z období etablování komunistického režimu, tedy doby naší historie, jež měla za hlavní cíl zbavit lidi svobody v každé oblasti jejich života. Vypráví o lidech, kteří do zvrácené komunistické vize společnosti nepatřili nebo sami nikdy patřit nechtěli.
