Pavel Pandolarovský se narodil 1. listopadu 1977 v Ostravě do rodiny učitelů. Jeho otec Kostas Pandularis byl jedním z tisíců dětí, které v roce 1947 z válkou zmítaného Řecka uprchly do Československa. Kvůli snaze zdůraznit své makedonské kořeny si změnil příjmení na Pandolarovský. Rodina často cestovala za příbuznými do Řecka, ale kvůli vízovým omezením nikdy nemohli odjet všichni najednou.
První uniforma
Ve čtrnácti Pavel nastoupil na vojenskou střední školu ve Valašském Meziříčí, kde zažil tvrdý kasárenský režim, minimum volna, noční buzení i potyčky se staršími studenty i civilisty. Rvačky byly podle něj v té době časté a vyplývaly z odporu k uniformám, který v lidech přetrvával z totalitního režimu. „Lidé se na nás dívali skrz prsty. Nechápali, proč chceme být vojáky. Uniforma znamenala spojení s režimem. Byli jsme bráni jako okraj společnosti,“ říká.
Po maturitě ve Vyškově a službě u výcvikového praporu v Mikulově dostal od velitelů nabídku účastnit se mise v Bosně a Hercegovině konané pod hlavičkou SFOR. Tato mezinárodní mírová mise tam měla za úkol stabilizovat bezpečnostní situaci po válce.
„Obecně naším úkolem bylo dozorovat situaci. Byly tam enklávy, kde žili Bosňáci, Srbové, etničtí Chorvati. Chránili jsme celé úseky, aby ti lidé opět nevzali do ruky granát, sekeru nebo kámen a nezaútočili na ty ostatní. Bohužel stále docházelo k násilí mezi etniky, i když už to nebylo na široké frontě s tisíci mrtvými,“ říká Pavel Pandolarovský.
Bosna byla po válce zničená, zaminovaná a plná bídy. Pandolarovský vzpomíná na vyčerpané obyvatele a opuštěné domy. V roce 2000 se do oblasti vrátil a pomáhal potírat kriminalitu, pašování i obchod s lidmi. Byl u zátahů v nevěstincích, kde drželi nezletilé dívky z východní Evropy. Kvůli zásahům vojáci čelili i ozbrojeným útokům a výhrůžkám místní mafie.
V letech 2002–2006 sloužil Pandolarovský v Kosovu v rámci mise KFOR. Jejich hlavním úkolem bylo hlídkování na hranici se Srbskem, kde docházelo k průnikům vojáků, kteří byli agresivní vůči místnímu obyvatelstvu. Napětí bylo vysoké zejména ve smíšených komunitách. Vzpomíná také na šokující nepořádek, místní žili doslova na smetištích.
V roce 2008 působil v Afghánistánu na základně v Logaru, kde chránil členy Provinčního rekonstrukčního týmu, kteří se ve válkami rozvrácené zemi snažili nastartovat normální život. „V českém týmu byla například odbornice na včelstva, která pomáhala tamním lidem obnovovat chovy včel,“ říká Pavel Pandolarovský.
Jedním z výsledků práce rekonstrukčního týmu tehdy bylo vybudování školy pro mladé afghánské dívky. „Toto učiliště asi měsíc nebo dva po dokončení vyletělo do vzduchu. Ministryně pro ženské záležitosti, se kterou jsem se také setkal, vyletěla do vzduchu a zemřela asi čtrnáct dnů po zničení budovy...“ vypráví.
Místní obyvatelé vojáky vnímali nepřátelsky. Základna, kterou Češi sdíleli s Američany, byla pravidelně ostřelována z okolních kopců raketami. Při jednom z raketových útoků byl člen jeho týmu velmi těžce zraněn, poté byl transportován do České republiky. V jiných misích při těchto útocích vojáci přišli o život.
Odpalování základny v Afghánistánu (Pavel Pandolarovský)
Na další misi se už Pavel nepřihlásil. V roce 2020 pracoval na Krajském vojenském velitelství v Ostravě. Věnuje se mimo jiné výcviku vojáků a popularizaci armády. Za svou práci získal několik ocenění.
Líbí se vám článek? Předplaťte si Magazín a prohlédněte si celé fotoalbum!
