„Když mi bylo patnáct, jeli jsme na školní výlet. Já jsem se venku projížděla s kamarádkou a najednou jde proti nám maminka s malou holčičkou. Ta holčička se zeptala své maminky, proč jezdím na kočárku, když už jsem tak veliká. Načež jí maminka odvětila: ,No víš, ona, když byla malá, tak hodně zlobila, a pánbůh ji za to potrestal.“
Když jste na tom „kočárku“ vy – a kvůli dětské mozkové obrně z něj nikdy neslezete – takovou větu si nesete s sebou celý život. Jde o vzpomínky právničky Ivany Marešové, jedné z pamětnic, které přispěly k rozhlasové hře Mrzákovi všechno projde. Tenhle i další podobné momenty byly impulzem ke vzniku projektu, který reflektuje zapomenuté příběhy z období, kdy se o lidech s postižením mluvilo málo – a s nimi ještě méně.
Bohdana Pavlíková a Jan Hájek ztvárnili podle scénáře Amálie Elbel dva hrdiny s handicapem, kteří se setkávají v současnosti ve všední – a přitom značně nevšední situaci. Během jejich setkání vyplouvají na povrch traumata, která si s sebou nesou z dětství a dospívání v socialismu.Hru si můžete v plném znění poslechnout zde.
Socialistická spravedlnost? Jen pro někoho.
Téma postavení handicapovaných osob v období minulého režimu představuje důležitou, avšak často opomíjenou součást naší historie. Socialistické Československo se hlásilo k ideálům rovnosti a sociální spravedlnosti, ale realita života lidí s postižením často neodpovídala oficiální propagandě. Byli zavíráni do ústavů, i když by se mnohdy bez ústavu jednoduše obešli.
V době konání sjezdů KSČ v Kongresovém centru v Praze měli chovanci nedalekého Jedličkova ústavu vyhrazené trasy, kudy mohli jezdit, aby je delegáti nezahlédli, nebo byli rovnou odvezeni na pobyt v přírodě. Jak vtipně podotýká Ivana Marešová:
Narážky na ulici byly také často denním chlebem. Nejen kvůli tomu se lidé se zdravotním postižením stali ve společnosti odsouvanou a segregovanou skupinou. I když mnohdy nenápadně.
Odlišný handicap, podobná zkušenost
Rozhlasová hra Mrzákovi všechno projde vznikla jako součást mé projektové maturity na Gymnáziu Paměti národa. Nad tématem práce jsem přemýšlela poměrně dlouho. Rok předtím jsem se věnovala tzv. máničkám – tedy jiné znevýhodněné skupině minulého režimu. Tentokrát jsem chtěla poukázat na nespravedlnost, ale i naději, která se v životních příbězích často navzdory těžkostem objevuje. Inspirací mi byl příběh Julka Vargy – zdravotně postiženého disidenta a postrachu StB. Během příprav jsem nahrála čtyři rozhovory s pamětníky, kteří mi svěřili své osobní zkušenosti s životem s postižením v minulém režimu.
Jednou z mých pamětnic byla Hana Bubeníčková, ředitelka brněnského TyfloCentra, které pomáhá nevidomým a slabozrakým lidem se začleněním se do společnosti.
Hana vyrůstala s těžkým zdravotním postižením, ale díky podpoře rodiny nebyla umístěna do ústavu. I přes dosažené vzdělání, například v oblasti výpočetní techniky, se opakovaně setkávala s diskriminací. „Když jsem po revoluci měnila zaměstnání, to souzení jsem hodně cítila,“ říká Hana a pokračuje:
Vyprávěla i o tom, že při výběru povolání pro zrakově postižené se neuplatňoval individuální přístup, rozhodovala spíše dostupnost pracovních míst než jejich vhodnost pro konkrétního člověka.
Hana mě také propojila s dalšími dvěma pamětníky, Josefem Konečným a panem J.
Josef Konečný se narodil jako slabozraký, zcela oslepl až v mládí. Navštěvoval školu pro slabozraké a nevidomé děti v Brně na ulici Veveří, kde panovaly poměrně spartánské podmínky. Možnosti vzdělávání byly pro nevidomé velmi omezené – mohli se vyučit maséry, telefonisty, ladiči pian nebo se věnovat hudbě. Ti, kteří nebyli hudebně nadaní, se učili čalounictví či výrobě kartáčů. Naopak u slabozrakých se výběr povolání příliš neřešil a často jim byla doporučována běžná řemesla, aniž by se zvažovalo, zda jsou pro ně vhodná.
Josef se například učil prodavačem textilu. Na učilišti ale oslepl na jedno oko a později, kvůli těžké fyzické práci se zvedáním koberců, i na druhé. Oslabené cévky v očích tlak neunesly a praskly. Přitom u diagnózy slabozrakosti se předpokládá, že jakákoliv větší zátěž může vést k fatálnímu poškození zraku.
Od Josefa zaznělo mnoho inspirativních vět a jeho odpověď na otázku, co pro něj v té době bylo nejtěžš, mi utkvěla snad navždy v paměti: „Já jsem ten handicap možná díky své nátuře neprožíval tak dramaticky. Nedíval jsem se na věci pohledem, že je to blbý a co budu teď dělat, ale spíše co můžu a co nemůžu dělat. Fajn tak jezdit na kole nemůžu, ale třeba muziku dělat dál můžu.“
Dalším z pamětníků byl už zmíněný pan J., který si přál zůstat anonymní.
J. se narodil se zrakovým handicapem, který se mu postupně během dospívání zhoršoval. Ve dvanácti letech nastoupil do školy pro slabozraké a nevidomé děti v Brně na Veveří. J. popisoval školu jako děsivé místo s dlouhými temnými chodbami, které mu připomínalo román F. L. Věk. Bydlel na internátu v pokoji pro dvanáct studentů, kde uprostřed místnosti sálala kovová kamna – což, jak sám ironicky poznamenává, bylo pro nevidomé „opravdu ideální“. Děti se podmínkám dokázaly přizpůsobit a nestěžovaly si. Teprve později si uvědomil, že nebyly ani zdaleka vyhovující a že nikoho asi moc nezajímalo, „kam ty slepce strčí“.
Poslední pamětnicí byla Ivana Marešová, právnička, která se narodila s dětskou mozkovou obrnou. Až na svou pravou ruku je kompletně ochrnutá. „Za totáče jsme byli považováni všichni za lidi s poškozením mozku. Zacházelo se se všemi stejně. A měli jsme stejné podmínky, jako bychom byli v děcáku. Absolutně chyběl individuální přístup,“ říká Ivana a pokračuje:
Všechny tyto výpovědi jsem se snažila do hry promítnout – v emocích, v replikách, v atmosféře. Dvě hlavní postavy hry, Naďa i Richard, mají své reálné předobrazy, ale nejsou kopiemi konkrétních lidí. Usilovala jsem o to, aby se žádný pamětník přímo nepoznal, zároveň jsem doufala, že vykreslením postav nikoho neurazím. Naštěstí jsem se bála zbytečně, reakce všech byly povzbuzující a vřelé.
Naďa a Richard: Fiktivní postavy s kořeny v realitě
Audiohra Mrzákovi všechno projde vypráví příběh dvou fiktivních postav – slabozraké Nadi a muže na vozíku Richarda. Každý přináší do dialogu své životní zkušenosti, postoje i frustrace.
Naďa, kterou namluvila Bohdana Pavlíková, je slabozraká žena s výraznou vizuální vadou na obličeji. Vidí pouze obrysy a stíny, orientuje se však jako nevidomá, jak byla vedena už od dětství. Používá čtečku, ovládá Braillovo písmo a se svým handicapem je vyrovnaná. Je zvídavá, vytrvalá a přesvědčená, že nic není nemožné. Žije v pokoře a vděčnosti, ale i ona prochází krizemi – bojuje se stydlivostí, frustrací a strachem z odmítnutí, bojí se požádat o pomoc.
Richard, v podání Jana Hájka, je muž na invalidním vozíku po dětské mozkové obrně, částečně pohyblivý, s ochrnutýma nohama. Je závislý na asistenci, která však není dostatečně dostupná, což v něm vyvolává frustraci. Většinu dne funguje samostatně, ale jeho pohled na svět je převážně negativní a pesimistický. Je kritický vůči státu i současné situaci a působí rezignovaně. Přesto v sobě nese empatii – v rozhovoru se postupně otevírá, vcítí se do Nadi a začíná chápat, že ani s postižením není pozdě na změnu.
Chtěla jsem ukázat, že i lidé se zdravotním postižením mají své slabosti, chyby, smysl pro humor i vztek – že nejsou jen pasivními objekty soucitu. Právě autentičnost, ne idealizace, byla pro mě při psaní scénáře klíčová. Hra možná působí místy syrově, ale právě proto, že jsem čerpala z reálných výpovědí pamětníků, považuji tento přístup za poctivý.
Formát v podobě rozhlasové hry přitom zpočátku nebyl v plánu. Neměla jsem žádné zkušenosti se scénářem ani nahráváním. Nakonec jsem si ale řekla, že by byla škoda příběhy pamětníků předat „jen“ ve formě rozhovorů. Díky spolupráci se skvělými herci Lubošem Veselým, Janem Hájkem a Bohdanou Pavlíkovou a Tiborem Židou, který mi pomohl se střihem, se hra nakonec zrealizovala.
Téma handicapu v totalitním režimu zůstává málo prozkoumané. I proto v něm hodlám pokračovat. Příběhů, které ještě čekají na své zpracování, je víc než dost.
