„Neměli jsme nic.“ Sudetští Němci vzpomínají na život po odsunu

Páteru Augustinu Schmiedovi bylo patnáct let, když je na jaře 1947 transport z Československa dovezl do města Fürth v západní okupační zóně Německa. Stejně jako ostatní vysídlení Němci nevěděl, kde bude jejich cílová stanice. Po šesti týdnech přebývání v krytu protivzdušné obrany je oficiálně přidělili do bytu staršího manželského páru, kam je doprovázela policie. Místní obyvatelé volné místnosti k dispozici dát museli, ale často tak nečinli dobrovolně. 

Paní domácí trvala na tom, že si v jejich místnosti nechá jednu skříň. „Každou neděli v šest hodin ráno si přišla pro nedělní šaty,“ vzpomíná.  

Transport Waltera Hechta původně mířil do Bavorska, Američané ho ale do své zóny nepustili. Vlak se tedy vrátil přes Lipsko a dojel do města Torgau an der Elbe. Tam je odvedli do kasáren, kde museli zůstat čtyři týdny v karanténě. „Dostali jsme byt. Byt je dost nepřesný výraz, spíš místnost, díru. Byli jsme čtyři a měli jsme jednu ocelovou patrovou postel. Dole na slámě spali rodiče a nahoře jsem spal já se sestrou. Pak jsme měli malý stůl a dvě židle, to bylo celé naše vybavení,“ popisuje. 

Ernst Birke přišel do Berlína pěšky už v létě 1945. Když museli s nevlastní maminkou a třemi malými sestřičkami opustit byt v Sudetech a odejít za hranice do Slezska, strávili dva týdny na cestě k nevlastním prarodičům. Ve zničeném Berlíně bydleli v americkém sektoru a místní Němci je přijali. „Tam měl každý své problémy. Rozuměli jsme si, pomáhali jsme si, radili jsme si. Předávali jsme si nápady, navzájem jsme se informovali, kde se co dá sehnat na černém trhu,“ popisuje. 

Pořád měla hlad

Vysídlení Němci museli začít od nuly s pár věcmi, které si přivezli s sebou. „Neměli jsme nic, neměli jsme co na sebe, museli jsme se s tím smířit,“ říká Hannelore Erber, jejíž velkou rodinu ubytovali v malém bytě v centru Forchheimu. V září 1946 nastoupila do katolické dívčí školy. „Byli jsme v americké okupační zóně, kde existovalo školní stravování, aby všechny děti měly něco k obědu,“ vypráví. Ve volném čase chodila se sourozenci do lesa sbírat dřevo a šišky, protože si nemohli dovolit kupovat na zimu uhlí.  Sieglinde Birke se v socialistickém Německu místo studování vyučila prodavačkou, aby pomáhala uživit mladší sourozence. Počátek 50. let pro ni znamenal neustálý pocit hladu. Z práce chodila mezi půl osmou a osmou večer, kdy už byl zbytek rodiny po večeři. Maminka jí ale vždy schovala krajíc chleba s máslem. „Moji tři mladší sourozenci sedávali u stolu a čekali, jestli z jídla něco nezbude. Já jsem vždycky řekla, že jsem už večeřela,“ vzpomíná. Ráno šla do práce a kručelo jí v břiše. 

Za studium na střední škole se v západním Německu většinou platilo, Hannelore Erber se proto raději vyučila kadeřnicí. Nikdy se necítila jako místní. „Už nám neříkali vysídlenci, ale nazývali nás uprchlíky. A těmi jsme zůstali. I při hledání práce. Takže bylo lepší nereptat a vzít všechno,“ říká. Doma je vedli k tomu, aby nevyčnívali a zbytečně na sebe neupozorňovali. Později přece jen poslechla své srdce a absolvovala tříleté odborné vzdělání v sociální oblasti. Stala se vychovatelkou, pracovala v dětské ozdravovně a mnoho let na psychiatrii pro děti a mládež. Ve Forchheimu pak měla na starosti Broumovské krajanské muzeum založené v roce 1959. 

Augustin Schmied měl štěstí. Díky pomoci strýce redemptoristy nastoupil v dubnu 1946 na gymnázium, poté vystudoval filozofii a teologii. Přednášel mimo jiné na vysoké škole řádu redemptoristů v Gars am Inn a v roce 1957 ho vysvětili na kněze, kterým se toužil stát už od dětství. Psal teologické texty a ve svých devadesáti letech si udělal doktorát. 

Walter Hecht zase dostal nabídku, aby se vyučil technickým kreslířem, později absolvoval inženýrské studium a pracoval v konstrukční kanceláři. Dlouhá léta působil v oddělení technických služeb u německé dráhy. O emigraci na Západ nikdy neuvažoval: 

Sbalil jsem si flétnu a šel

Sieglinde Birke v socialistickém Německu spokojená nebyla. Napsala strýci do Solingenu, jestli by jí nesehnal práci, a rozhodla se NDR opustit přes Berlín. „Za každou cenu jsem chtěla na Západ. Nevím, kde jsem tehdy vzala odvahu. Tatínek jel vlakem se mnou a já jsem brečela celou cestu až za Lipsko,“ vzpomíná. V Berlíně pak nastoupila do tramvaje a přejela do západní zóny města. Postupně za ní emigrovali i sourozenci a rodiče.

Do socialistického pohledu na svět nezapadal ani Leo Schön, který žil s maminkou v příhraničním pásmu ve městě Eisfeld. Ve svých čtrnácti letech si do batohu sbalil boty, spodní prádlo a flétnu. „Říkal jsem si, že když už nebudu mít nic, zahraju na flétnu a třeba za to dostanu pár marek,“ vysvětloval. Cestu přes hranici znal, v noci ale krajina vypadala jinak, přesto se mu podařilo přeběhnout na druhou stranu. V první vesnici zaklepal na okno, kde se ještě svítilo, a poprosil o nocleh. Ráno ho auto rozvážející mléko svezlo na nádraží. Dostal se do kláštera v Rohru, kde se po vysídlení usadili benediktíni z broumovského kláštera. Tam strávil sedm let na gymnáziu. Chtěl studovat dál, ale musel si začít vydělávat na živobytí. Pracoval v italské firmě Olivetti, ve které prodával počítače. Potom ho zaměstnal velký chemický podnik Höchst, kde vedl prodejní oddělení a vydržel tam třicet let. 

A kde se cítí doma? Jako mnoho vysídlených Němců má „starou vlast“ a „novou vlast“. Většinu života strávili v Německu, žijí tam jejich děti a vnoučata, mají tam domov. Když ale přijedou na návštěvu do rodného kraje, zmocní se jich zvláštní pocit, že se vrací domů…

Pamětníci byli natočeni za podpory Nadačního fondu Škoda Auto.