Prezident se tehdy přijel podívat, jak pokračují práce na opevnění, jež mělo zemi chránit před nacistickým Německem. Opevnění pouhý rok nato padlo do rukou nepřítele bez jediného výstřelu.
Rodina Ignáce Žerníčka žila v nedalekých Hosticích, které po podepsání mnichovské dohody spadaly do Němci zabraného území. A protože se zde česká škola zavřela, ve svých čtrnácti letech se rozhodl odejít do služby. Jako pomocná síla nastoupil do hospodářství rodiny Weissových ve dnes již zaniklé obci Štolnava (Stollenhau), kde se tehdy všichni hlásili k německé národnosti. Vedle Ignáce tu také jako zaměstnanci ale byli další dva Češi. Ignác spával na půdě a celé dny tvrdě dřel. V rozhovoru pro Paměť národa vzpomíná:
V takovém množství se nedali uhlídat
Po vypuknutí války jej na poli zastavili tři neznámí muži. Byli to polští vojáci na útěku, Ignác pro ně u sedláka ukradl pecen chleba a brambory. Později přešel na statek Franze Tauera, jako kočí jezdil s mlékem do Hanušovic. Čím dál víc bylo vidět, jak válka zasahuje i obyčejné lidi. Němečtí muži se nevraceli z fronty, jejich ženy po nocích pletly teplé ponožky pro wehrmacht a hostinec, do kterého už neměl kdo chodit, zel prázdnotou.
Po šesti vyčerpávajících letech přišla do Štolnavy Rudá armáda. Na jednu stranu přinesla kýžený mír, na druhou stranu však došlo k událostem, které se neměly stát. V Šumperku v tu dobu bylo internováno údajně až pětadvacet tisíc osvobozených sovětských zajatců – a ti se v takovém počtu nedali uhlídat… V noci podnikali výpady na Štolnavu. Místní ženy se ukrývaly ve stodole a hospodáři na noc odváděli koně do lesa.
„Jak byl konec války, tak začali s koňmi jezdit Rusi a sháněli seno, oves a podobně. Vyjíždělo dvacet třicet koní. Přijeli do dědiny a teď do všech baráků. Rusi odváželi dobytek. Na každém hospodářství nechávali jednu krávu a jedno tele. Jinak všechen dobytek brali. Jedině na hospodářstvích, kde jsem byl já, Dohnálek a ten další Čech, tak nám dobytek jako Čechům nebrali. Všem ostatním ho sebrali. Bylo to takový svévolný. Začali jezdit Češi až z Komňátek a k Němcům jezdili brakovat. Prostě: ,Dávej boty, dávej rádio.‘ Ještě nebyl odsun a už chodili. Po odsunu Němců přišli z obecního úřadu. Měli na to lidi. To se bral zas nábytek, který byl k potřebě, šatstvo, které zůstalo, a to se vozilo do skladů v Žárové, ve Velkých Losinách a v Hanušovicích. Lidé se obohacovali.“
Masakr na statku
Ignác po obnovení četnické stanice dostal pušku, aby v osadě udržoval pořádek. Během jedné srpnové neděle roku 1945 se při obchůzce zastavil na statku Krusheových.
Záhy poté objevil další zmasakrovaná těla. V chodbě za stodolou ležela její matka, u dalších dveří v kaluži krve další dcera. A uvnitř na podlaze sípal pobodaný jedenáctiletý kluk. Ani ten nakonec nepřežil.
„Němci se pak začali strašně bát, na noc šli všichni do domku na samotě a vlastní domy nechali bez dozoru. Chtěli být pohromadě a já jsem jim vždy ráno přišel říct, že můžou jít, že už je klid,“ pokračuje pamětník, který tehdy pravděpodobně zachránil život Weisserovým, u kterých na začátku války sloužil. V noci za ním totiž přiběhl jejich jedenáctiletý syn a prosil o pomoc – přepadli je ve vlastním domě. Ignác si přímo zasáhnout netroufl, utečenců byla přesila. Vylezl tedy na půdu a vystřelil. Odpovědí mu byla střelba z pistole:
Potom se od Weisserových dozvěděl, že po jeho výstřelu útočníci utekli.
Poslední němečtí obyvatelé Štolnavy byli odsunuti v září 1946. Ignác to těžce nesl, měl mezi nimi několik přátel. Po jejich odjezdu se usadil na statku Weisserových – byl to tentýž statek, kam ve čtrnácti letech nastoupil do služby.
Paměť národa stále hledá nové pamětníky. Kdybyste věděli o někom, kdo zajímavým způsobem prožil dějiny 20. století, kontaktujte nás na e-mailové adrese nebo telefonu: jitka.andrysova@postbellum.cz, 777 763 388.
