Dva dny před svou popravou v roce 1962 Adolf Eichmann, vedoucí nacistický funkcionář zodpovědný za transporty a vyhlazování Židů, sepsal žádost o milost. Zde mimo jiné uvedl: „Je nutné rozlišovat mezi vůdci nesoucími zodpovědnost a lidmi, jako jsem byl já, donucenými sloužit jako pouhé nástroje v rukou těchto vůdců. Já jsem odpovědným vůdcem nebyl, a proto se necítím být vinen.“
V průběhu procesu sebe sama líčil jako pouhé kolečko ve stroji, jako toliko poslušného pracovníka plnícího rozkazy. Z toho můžeme soudit, že uvedená slova nebyla pouze zoufalým výkřikem odsouzeného na smrt, který se snaží zachránit si na poslední chvíli život. Tato jeho slova totiž skutečně velmi názorně ukazují, jakým způsobem Eichmann nazíral vlastní odpovědnost – a tedy i vinu.
Těžké chvíle, které „vinu“ založily
Eichmannův postoj byl absurdní. Tento fakt vyvstává o to více, když vedle jeho slov postavíme výpovědi obětí nacistického režimu, které svou cestu koncentračními a vyhlazovacími tábory přežily: mnozí přeživší pocit viny popisují a říkají, že si ho nesou celý život.

Není to však vina za nějaký morální prohřešek, či snad kriminální čin. Je to „pouze“ břemeno připomínající, že oni přežili, zatímco jiní zemřeli. A přitom neexistoval žádný důvod pro to, aby zrovna oni přežili, zatímco druzí zemřeli.
Hana Trávová jako jediná z rodiny přežila, protože na rozdíl od rodičů a bratra nebyla z Terezína transportována do Osvětimi. Pro Paměť národa uvedla: „Já jsem přežila. Nemohu říct, že jsem z toho byla šťastná. Myslím, že skoro všichni z nás, kteří jsme přežili sami, si to celý život vyčítáme.“
Její slova potvrzuje i Hugo Pavel, bratr spisovatele Oty Pavla, který byl deportován do Terezína, následně byl převezen na práce do Schnarchenreuthu a Zossen-Wulkow a přežil pochod smrti:
„Leží na mně pocit viny, protože miliony lidí tam zůstaly, a my dnes žijeme. A na člověku to prostě leží, říká si: ‚Lidi to nepřežili, tak proč zrovna já jsem to přežil?‘ Takže aby si dnes někdo myslel, že žijeme s nějakou radostí z osvobození? Ta cena byla příliš vysoká.“
Gerta Čermáková prošla ghettem v Lodži a následně několika koncentračními tábory, přežila i pobyt ve vyhlazovacím táboře Auschwitz II – Birkenau a pochod smrti. Ještě dlouho po návratu ji trápila jedna událost – vyčítala si, že odmítla výzvu obětovat svůj život, aby mohl přežít někdo jiný.
„Jedna holka, která byla stejně stará jako já, byla poslána na stranu lidí, kteří pravděpodobně měli jít do plynu. A já jsem zůstala s její maminkou. A pak se stala věc, ze které jsem byla dlouho velmi nešťastná – dnes už ji beru jinak. Její matka mi řekla:“
„‚Podívej se, tvoje maminka stejně šla do plynu, takže teď nikoho nemáš. Tak si to s mojí dcerou vyměň...‘“
„Já jsem to po chvilce odmítla. Bylo to pro mě hrozně těžké. (…) A ona mi to měla velice za zlé. Až po válce, když jsem dospěla, jsem se na tuhle událost dívala jinak, tehdy jsem si ale svoje odmítnutí vyčítala a byla z něj nešťastná.“
Metafyzická vina
Jak lze v takovém případě vinu chápat? Proč přeživší oběti trpí výčitkami? Karl Jaspers, německý křesťanský filosof, se ve své knize Otázka viny: Příspěvek k německé otázce (1946) snažil pomoci společnosti při vypořádávání se s vlastní bezprostřední minulostí. Rozlišuje zde vinu kriminální, politickou, morální a také vinu metafyzickou.
Metafyzická vina spočívá v tom, že člověk nese spoluzodpovědnost za lidstvo, tzn. je spoluodpovědný za bezpráví, které se děje druhým lidem. Tato vina však není právně ani morálně postižitelná, je v posledku výrazem sounáležitosti s druhými:
„To, že žiji, když se stalo něco takového, spočívá na mně jako nesmazatelná vina. (…) Zůstává stud za cosi stále přítomného, konkrétně neodhalitelného, za cosi, o čem lze v nejlepším případě pojednávat jen všeobecně.“
A je to zřejmě tento druh viny, který pociťovali lidé v koncentračních táborech, když před jejich očima byli vražděni nejen jednotliví lidé, ale zároveň s tím byla systematicky ničena humanita jako taková. Lidskost se stala předmětem technického řešení židovské otázky.
V souladu s Jaspersem lze říci, že metafyzickou vinu za holocaust nesli všichni lidé, avšak byly to právě přeživší oběti, které ji na základě svého bezprostředního svědectví plně pocítily. Na vnímání viny se u mnohých podílel i pocit nezaslouženosti, nemají přece žádnou zásluhu na tom, že zrovna oni přežili… Vyvěral z naprosté nahodilosti osudu, který lidi potkal. Proč přežili právě oni?

Hanuš Hron, který byl deportován nejdříve do Terezína a později byl převezen na práci do Zossen-Wulkow v Německu, tento fakt reflektuje:
„Myslím si, že u mě jako u všech ostatních to, že jsme přežili, byla naprostá náhodnost, protože ve své podstatě jsme byli všichni do jednoho určeni k likvidaci. Ta likvidace se ovšem nemohla odehrát v jeden den nebo v jeden měsíc, odehrála se v nějakém časovém prostoru. A dle toho, na kterém místě a ve kterém okamžiku se v rámci tohoto časového prostoru člověk ocitl, mohl přežít, nebo nepřežít. (...) Když jsem se vrátil, několik měsíců – nevím proč – jsem měl výčitky svědomí z toho, že jsem přežil.“
„Znal jsem spoustu lidí, o kterých jsem naprosto autenticky věděl, že byli podstatně lepší než já nebo že měli lepší intelekt než já – lidé na hranici geniality. A tito lidé nepřežili, a já ano. Z toho jsem měl výčitky svědomí.”
Výčitky druhých
Jaspers zdůrazňuje, že u metafyzického druhu viny je důležité, že člověk se z ní nezodpovídá druhému, a proto ani druhý člověk nemůže klást výčitky či nárok na určité jednání:

„Výčitky zvenčí mají smysl, jen pokud jde o zločin a politickou vinu. Jsou vyslovovány s vůlí uvalit trest a volat k odpovědnosti. Platí právně a politicky, ne morálně a metafyzicky. Zevnitř slyší viník výčitky za své morální selhání a vůči své metafyzické křehkosti.”
Ačkoli člověk nemá právo hnát druhého k odpovědnosti, jde-li o vinu metafyzickou, přesto tomu někteří přeživší čelili, jak vzpomíná Ruth Bondyová, která prošla Terezínem, Osvětimí i Bergen-Belsenem. Po válce odešla do Izraele, kde se setkávala s podezřením:
„Lidé si tam mysleli, že ti, kteří prošli holocaustem, asi šlapali po mrtvolách, tedy že zůstali naživu jen ti nejkrutější a nejbezohlednější.”
Vykořeněnost
Dalším traumatem, které je společné mnoha přeživším, je pocit vykořeněnosti žažívaný po návratu z koncentračních a vyhlazovacích táborů. Ačkoli se vrátili domů, domov již nenašli. Ruth Bondyová na návrat vzpomíná:
„Na česko-německých hranicích auto zastavilo, všichni vystoupili a začali zpívat Kde domov můj. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že to není můj domov.“
Sociolog Alfred Schutz ve svém textu The Homecomer (Navrátilec) zdůrazňuje, že domov je společným žitým prostorem, který sdílíme s druhými. A díky tomu jsou naše osobní dějiny spoluutvářeny životy druhých.
Přeživší se museli vypořádat hned s dvojím vykořeněním – nejdříve byli odvezeni do míst, která byla naprosto nepředstavitelným a zcela jiným světem, než ve kterém do té doby žili. Když se pak vrátili do svého domova, zjistili, že již neexistuje; lidé, se kterými jej sdíleli, a předměty, které k němu patřily, totiž již nebyli a v jejich bytech často bydleli cizí lidé. Jejich osobní dějiny byly bez možnosti návratu zpřetrhány.
Leckdy se přeživší dokonce místo přivítání setkali se zlobou, jako se to stalo například Erice Žádníkové, která byla s rodinou za války deportována. Když se vrátila domů, našla v rodném domě cizí rodinu:

„Chalupa byla samozřejmě obsazena tehdejším předsedou KSČ. To byl takový povaleč. (…) Té rodině jsem řekla, že se musí vystěhovat, že chci do své chalupy a že jim dávám náhradní byt v baráku mého manžela. (…) Celkem to vzali bez odporu, i když se pán tenkrát vyjádřil: ‚Mohla tam svině zajít, mohl jsem mít chalupu.‘ Samozřejmě mě nenáviděl.“
Hana Trávová z těchto důvodů dochází k radikálnímu stanovisku: „Takže mojí filosofií je, že když nastanou takové životní chvíle, kdy je to buď – anebo, tak že rodina má zůstat pohromadě, nebo pohromadě zemřít. K tomu jsem dospěla, protože po válce zůstal člověk v téhle situaci absolutně vykořeněným, nebylo čeho se chytit. Nebyla rodina, nebyl nikdo, nebyly babičky, strejdové, tety, sestřenice, rodiče, bráška. Nebylo ani místo, ke kterému by se člověk mohl vrátit.“
„Nejvíc traumatizující samozřejmě byla doba loučení se s otcem, matkou, babičkou… Ale pak i doba, kdy člověk žil, a nevěděl proč.“
Vyloučenost, kterou přiživoval komunistický režim
Pro mnohé přeživší se ona vykořeněnost neodehrála pouze na osobní rovině v podobě ztráty blízkých a domova, ale i na širší společenské rovině. Pocit cizosti či vyloučenosti byl po válce ještě dlouho živen společenským ovzduším, v němž nadále přetrvávaly antisemitské nálady. Z tohoto důvodu se mnoho Židů rozhodlo změnit si jméno, tedy vzdát se části své identity, aby z jejich jména nebyl patrný původ.
Nedělo se tak pouze bezprostředně po válce – například celá rodina Huga Pavla si změnila příjmení z původního Popper až po procesu s Rudolfem Slánským v roce 1952. Lidé, kteří v něm byli odsouzeni (k smrti či na doživotí), byli většinou židovského původu, proces odrážel aktuální antisemitský postoj Sovětského svazu.
Zkušenost koncentračního tábora neskončila osvobozením. Pro mnohé z přeživších pokračovala v podobě vnitřního prožitku viny i nemožnosti vrátit se do svého světa, ze kterého byli vytrženi. A ona vykořeněnost byla znovu a znovu aktualizována i v následujících letech po válce.