Příběhy

Když sedmnáctiletého Emila trýznili v Kounicových kolejích, jeho babička a maminka s malým bratrem se vydaly 30. května 1945 na tzv. brněnský pochod smrti. Třicet tisíc německých žen, dětí a starých lidí šlo v horku bez přestávky, jídla a pití k rakouským hranicím.

Vzpomínky z Prahy, nechť jsou Ti nejhezčí, napsala Iva Jarošová 30. května 1945 na zadní stranu své podobenky a věnovala ji Josefu Kapelovi, devatenáctiletému židovskému chlapci, kterého po osvobození přivedl do Prahy její tatínek František Jaroš.

Studentky učitelství Květa Axmanová a Věra Kristová zorganizovaly v létě 1946 záchranu 45 dětí z Údolí smrti. Paměti národa se podařilo vypátrat pět z nich. Domnívaly se, že se jednalo o oficiální akci organizovanou vládou.

Věra Biněvská-Holuběva patřila mezi nejmladší vojačky v 1. československém armádním sboru v SSSR. Ve čtrnácti se účastnila jako radiotelegrafistka bojů na Dukle. Její starší sestra Vanda se stala jednou ze dvou žen-snajperek čs. sboru.

Židovskou maminku Richarda Husche čekala po návratu z Terezína strašná zpráva: jejího německého muže umučili a zastřelili sousedé. Poté ji se čtyřmi dětmi internovali v táboře pro Němce. Příběh Richarda Husche vypráví o poválečném násilí a vyřizování účtů.

Rozpoutali bouři nevídaných a neslýchaných ukrutností, postihla je nelítostná vichřice hněvu. Nacismu a Hitlerovi oddaní Němci v bývalých Sudetech Sovětskou armádu nevítali. Před 75 lety měli oprávněné obavy o své životy i majetek.

Letošním připomínkám konce druhé světové války předcházelo na počátku dubna odstranění pražské sochy maršála Koněva. Ruská oficiální místa reagovala výhrůžkami a vůbec počínáním, které lze z mnoha důvodů označit za nehorázné.

„Jednoho dne v květnu 1945 jsem se vzbudil a v Terezíně nebyl vidět nikdo v uniformě. Bylo možné odsud odejít – ale vzhledem k tomu, že byla tyfová karanténa, to doporučováno nebylo,” vzpomínal Hanuš Hron na osvobození Terezína 8. května 1945.

V Janovicích nad Úhlavou měli připravenou slavobránu pro Sověty. Osvobození přišlo nakonec 6. května z druhého směru. Američtí vojáci přijeli unavení, ale šťastní. Euforie Janovických je strhla, jak píše Daniela Benešová, které v té době bylo patnáct let.

Když Vladimír Brabec před 75 lety uslyšel rozhlasovou výzvu k obraně Prahy, vyběhl do ulic stavět barikády. Zapojil se do skupiny řízené motocyklovým závodníkem Frantou Juhanem a tlumočil jednání s Vlasovci, kteří bojovali po boku povstalců.

Z Pražského povstání 5.-9. května 1945 se stávají heroizované oslavy hrdinství, neohrožené statečnosti a obětavosti Čechů na konci války. Podle pamětníků se skutečné hrdinství takovými obecnými patetickými frázemi snižuje.

Sám o pravdu usiloval celý život jako filozof i jako společensky angažovaný člověk. Inspirativní myslitel, jeden z prvních mluvčích Charty 77 a organizátor bytových seminářů zemřel 28. dubna krátce před svými 93. narozeninami.

Gene Deitch a Zdeňka Najmanová byli jako Romeo a Julie studené války. Ona pracovala pro studio Bratři v triku v komunistickém Československu, on přijel přímo z hollywoodské továrny na sny. Z jejich setkání vzešla životní láska i mnoho krásných animovaných filmů.

Z osvobozené Bratislavy prchali Němci, Maďaři a představitelé Slovenského státu a vraceli se do ní bratislavští Židé. „Vrátil jsem se do našeho bytu, ale ten byl úplně vyrabovaný a zničený. Rodiče byli neznámo kde,” popsal Gabriel Szász svůj návrat.

Jednadevadesátiletý Emil Pražan, který ve svém životě prožil odsun ze Sudet po Mnichovské dohodě, vyloučení z vysoké školy z politických důvodů a vojnu u PTP, odpovídá na naši otázku, jak vnímá současnou situaci.

Osmnáctiletá Eva ležela 15. dubna 1945 na betonové podlaze v jednom z baráků koncentračního tábora Bergen-Belsen s desítkami vězeňkyň a měla hrůzu, že Spojenci o existenci lágru nevědí. Dunění, které slyšely a které je udržovalo při životě, totiž ustalo.

„A co národ? Stačí mu chléb a hry, kobliha, populistické lži ve sdělovacích prostředcích, aby se dal přesvědčit, že se máme dobře,“ zamýšlí se Václav Šulista nad situací před epidemií , Naštěstí jsou okamžiky, kdy se objeví to zdravé, co v našem národě je.

Když se patnáctiletý Pavel Kohn z Prahy dočkal 11. dubna 1945 v koncentračním táboře Buchenwald osvobození americkou armádou, měl za sebou tříleté věznění v Terezíně, Osvětimi, Blechenhammeru a pochod smrti. Návrat nebyl jednoduchý.

Do Prahy přijel na jaře 1945 náhodou. Na vagónu s uhlím v pruhovaném vězeňském mundúru. Devatenáctiletý Avraham Harshalom, tehdy Adam Friedberg, měl štěstí. Zachránili ho Češi, kteří mu poskytli úkryt do konce války. Poté bojoval v Pražském povstání.