Příběhy

Milan Píka strávil se svým otcem poslední noc před jeho popravou oběšením 21. června 1949. Syna a otce spojovalo silné pouto, i když spolu strávili méně času, než by si přáli. Smutnou ironií osudu připadá letos výročí popravy na Den otců.

V roce 1980 stál jako druhý Čech v historii na stupních vítězů v závodě Světového poháru. V roce 1983 byl z reprezentace vyloučen. „Tlačili nás do věcí, jež nás nezajímaly. To nám ubíralo sílu na výkonnosti,“ vzpomínal na nátlak režimu na sportovce.

Komunistické bezpráví nezačalo ze dne na den v únoru 1948. Schylovalo se k němu hned v poválečných letech, jak ukazuje i příběh soudce Václava Stiebera.

Jiří Václav Hampl bojoval několik let za dokončení sousoší 82 dětí, které dvacet let tvořila jeho žena, sochařka Marie Uchytilová. Ta zemřela v předvečer sametové revoluce na infarkt, vyčerpaná mnohaletou prací a nezájmem o sousoší.

Sedmnáctiletý Jaroslav se ocitl v říjnu 1944 v policejní věznici gestapa v Malé pevnosti v Terezíně. Následovaly lágry Buchenwald a Flossenbürg. Přesný důvod svého věznění se nikdy nedozvěděl.

Nebála se vzdorovat režimu na malém městě. Nechodila k volbám, podepsala Chartu 77. Odvahu vzepřít se většině projevila i po sametové revoluci – stala se pěstounkou romských dětí a usilovala o uctění památky zavražděných sudetských Němců.

V týmu kazatele a sociálního pracovníka Přemysla Pittra se pokusila o nemyslitelné. Po válce pečovala dohromady o židovské děti z koncentračních táborů a německé děti z internačních táborů.

Komunistický režim nenáviděl Otakar Raulím až do konce života. V roce 1949 poznal jeho zrůdnost ve smutně proslulém Domečku na Hradčanech, kde Státní bezpečnost vyslýchané krutě mučila.

Když sedmnáctiletého Emila trýznili v Kounicových kolejích, jeho babička a maminka s malým bratrem se vydaly 30. května 1945 na tzv. brněnský pochod smrti. Třicet tisíc německých žen, dětí a starých lidí šlo v horku bez přestávky, jídla a pití k rakouským hranicím.

Vzpomínky z Prahy, nechť jsou Ti nejhezčí, napsala Iva Jarošová 30. května 1945 na zadní stranu své podobenky a věnovala ji Josefu Kapelovi, devatenáctiletému židovskému chlapci, kterého po osvobození přivedl do Prahy její tatínek František Jaroš.

Studentky učitelství Květa Axmanová a Věra Kristová zorganizovaly v létě 1946 záchranu 45 dětí z Údolí smrti. Paměti národa se podařilo vypátrat pět z nich. Domnívaly se, že se jednalo o oficiální akci organizovanou vládou.

Věra Biněvská-Holuběva patřila mezi nejmladší vojačky v 1. československém armádním sboru v SSSR. Ve čtrnácti se účastnila jako radiotelegrafistka bojů na Dukle. Její starší sestra Vanda se stala jednou ze dvou žen-snajperek čs. sboru.

Židovskou maminku Richarda Husche čekala po návratu z Terezína strašná zpráva: jejího německého muže umučili a zastřelili sousedé. Poté ji se čtyřmi dětmi internovali v táboře pro Němce. Příběh Richarda Husche vypráví o poválečném násilí a vyřizování účtů.

Rozpoutali bouři nevídaných a neslýchaných ukrutností, postihla je nelítostná vichřice hněvu. Nacismu a Hitlerovi oddaní Němci v bývalých Sudetech Sovětskou armádu nevítali. Před 75 lety měli oprávněné obavy o své životy i majetek.

Letošním připomínkám konce druhé světové války předcházelo na počátku dubna odstranění pražské sochy maršála Koněva. Ruská oficiální místa reagovala výhrůžkami a vůbec počínáním, které lze z mnoha důvodů označit za nehorázné.

„Jednoho dne v květnu 1945 jsem se vzbudil a v Terezíně nebyl vidět nikdo v uniformě. Bylo možné odsud odejít – ale vzhledem k tomu, že byla tyfová karanténa, to doporučováno nebylo,” vzpomínal Hanuš Hron na osvobození Terezína 8. května 1945.

V Janovicích nad Úhlavou měli připravenou slavobránu pro Sověty. Osvobození přišlo nakonec 6. května z druhého směru. Američtí vojáci přijeli unavení, ale šťastní. Euforie Janovických je strhla, jak píše Daniela Benešová, které v té době bylo patnáct let.

Když Vladimír Brabec před 75 lety uslyšel rozhlasovou výzvu k obraně Prahy, vyběhl do ulic stavět barikády. Zapojil se do skupiny řízené motocyklovým závodníkem Frantou Juhanem a tlumočil jednání s Vlasovci, kteří bojovali po boku povstalců.

Z Pražského povstání 5.-9. května 1945 se stávají heroizované oslavy hrdinství, neohrožené statečnosti a obětavosti Čechů na konci války. Podle pamětníků se skutečné hrdinství takovými obecnými patetickými frázemi snižuje.