Příběhy

Devět let strávila v komunistickém vězení, dnes pětadevadesátiletá usměvavá dáma Hana Truncová žije v pečovatelském domě v Hořicích a čile komunikuje se světem prostřednictvím počítače. Jak současnou situaci vnímá?

S lítostí jsme se dozvěděli, že zemřel laureát Ceny Paměti národa Dietrich Koch. Cenu za něj vloni v listopadu přebrala jeho paní, která nám poté opakovaně psala, jak moc si pan Koch ocenění vážil. A nám bylo velkou ctí jeho příběh zaznamenat.

„Solidarita v těžkých dobách, kterou náš národ opakovaně předvádí, je nadějí, že i ta naděje ještě existuje. Tomu věřím, a v to doufám,“ napsal nám RNDr. Václav Šulista, lékárník a pétépák, který nedávno oslavil 90. narozeniny.

Student Heinz Prossnitz vyvinul obrovské úsilí, aby pomohl lidem deportovaným do Lodže, Terezína, Osvětimi-Birkenau. S přáteli jim poslal tisíce kilogramů potravin. Myslel na druhé, i když byl sám v ohrožení – zemřel osmnáctiletý v plynové komoře.

Vysílení, hlad, zima a svévolné vraždění. Během „evakuačních” transportů přišlo o život zhruba čtvrt milionu vězňů, kteří v posledním roce války přežívali v nacistických koncentračních táborech.

Karanténa, epidemie, izolace, dnes tolik skloňovaná slova, často zněla i před 75 lety na konci války. V prvních poválečných dnech a týdnech nadále umírali lidé – nejen v důsledku přetrvávajícího násilí, ale i na infekční nemoci a z vyčerpání.

V lednu 1945 zůstala desetiletá Věra sama v bytě na pražském Břevnově. Její otec byl v nacistickém vězení, maminka v terezínském ghettu, příbuzní po smrti nebo v exilu. Věra musela obstát v životě, který byl mnohem těžší než naše dnešní potíže.

Epidemie záškrtu, tyfová nákaza, bombardování… Zdravotníci v plzeňské nemocnici čelili v době války několika pohromám současně. V jejich týmu pracoval i budoucí neurochirurg Vladimír Beneš.

Eva Pilarová se vyznala pro Paměť národa z hlubokého studu za své chování za komunismu: „Měla jsme strach a byla jsem zbabělá. Přiznávám se k tomu. Neměla jsem takovou odvahu jako Marta, kterou hluboce obdivuji,“ jako Gott se stala v roce 1977 tváří Anticharty.

Vyrůstala ve velké rodině právníka Bohumila Nováka a rodinu považovala vždy za to nejdůležitější. Právě kvůli ní s manželem neemigrovali, i když život v komunistickém Československu nebyl kvůli jeho šlechtickému původu snadný.

Válku přežil díky tomu, že si jeho otec znovu vzal jeho židovskou maminku. Kunsthistorici Vojtěch a Hana Volavkovi se rozvedli před válkou, když ale začaly deportace Židů, rozhodl se Vojtěch uchránit bývalou ženu a syna smíšeným manželstvím.

Své rodiče viděla naposledy v březnu 1940 ve vlaku. Zatímco oni z něj museli v Brně vystoupit, Margalit pokračovala v cestě do Palestiny. Když viděla maminku plakat, chtěla vystoupit také. „Potom mi něco řeklo, když chceš žít, musíš jít, a tak to bylo.“

Nevinná legrácka přivedla mladého studenta na konci 70. let k výslechu v Bartolomějské a podepsala se na celém jeho budoucím životě. Příběh Jiřího Kotka připomíná zápletku Kunderova románu Žert.

Normalizační režim mu odebral souhlas k výkonu služby duchovního, když začal zpívat písně na biblické náměty, zavřel ho. Po podpisu Charty 77 donutila Státní bezpečnost Sváťu Karáska šikanou k emigraci.

Otrocká práce vězňů přinášela komunistickému režimu milióny v tvrdé měně. Podnik Preciosa zprivatizoval tehdejší ředitel Ludvík Karl. V roce 2015 mu prezident Zeman udělil státní vyznamenání. Vězni se odškodnění ani omluvy nedočkali.

Sedmiletá Jana Klačerová nastoupila do transportu do Terezína dva týdny po osvobození Osvětimi. Do ghetta přijela 11. února 1945 a zažila v něm druhou „zkrášlovací“ akci, jejíž součástí bylo dětské představení Karafiátových Broučků.

Kariéru leteckého akrobata Mila Komínka zničil komunistický převrat v únoru 1948. Nemohl odjet natáčet letecké filmy do USA, a tak se pokusil utéct. Neúspěšně. Zapojil se do odboje a v komunistických vězeních a lágrech strávil 17 let.

Účastnil se dvou studentských pochodů na Pražský hrad za prezidentem Benešem v době komunistického převratu: nočního 23. února, kdy se zástupci studentů k prezidentovi ještě dostali, i druhého 25. února, který policie násilím rozehnala.

Členové iniciativy Havlíčkova mládež dělali to, co komunistický režim po mládeži chtěl – jenže nezávisle, mimo oficiální struktury SSM. To stačilo, aby se stali „vnitřním protivníkem”. StB vynaložila nemalé prostředky na jejich šikanu.