Příběhy

Gene Deitch a Zdeňka Najmanová byli jako Romeo a Julie studené války. Ona pracovala pro studio Bratři v triku v komunistickém Československu, on přijel přímo z hollywoodské továrny na sny. Z jejich setkání vzešla životní láska i mnoho krásných animovaných filmů.

Z osvobozené Bratislavy prchali Němci, Maďaři a představitelé Slovenského státu a vraceli se do ní bratislavští Židé. „Vrátil jsem se do našeho bytu, ale ten byl úplně vyrabovaný a zničený. Rodiče byli neznámo kde,” popsal Gabriel Szász svůj návrat.

Jednadevadesátiletý Emil Pražan, který ve svém životě prožil odsun ze Sudet po Mnichovské dohodě, vyloučení z vysoké školy z politických důvodů a vojnu u PTP, odpovídá na naši otázku, jak vnímá současnou situaci.

Osmnáctiletá Eva ležela 15. dubna 1945 na betonové podlaze v jednom z baráků koncentračního tábora Bergen-Belsen s desítkami vězeňkyň a měla hrůzu, že Spojenci o existenci lágru nevědí. Dunění, které slyšely a které je udržovalo při životě, totiž ustalo.

„A co národ? Stačí mu chléb a hry, kobliha, populistické lži ve sdělovacích prostředcích, aby se dal přesvědčit, že se máme dobře,“ zamýšlí se Václav Šulista nad situací před epidemií , Naštěstí jsou okamžiky, kdy se objeví to zdravé, co v našem národě je.

Když se patnáctiletý Pavel Kohn z Prahy dočkal 11. dubna 1945 v koncentračním táboře Buchenwald osvobození americkou armádou, měl za sebou tříleté věznění v Terezíně, Osvětimi, Blechenhammeru a pochod smrti. Návrat nebyl jednoduchý.

Do Prahy přijel na jaře 1945 náhodou. Na vagónu s uhlím v pruhovaném vězeňském mundúru. Devatenáctiletý Avraham Harshalom, tehdy Adam Friedberg, měl štěstí. Zachránili ho Češi, kteří mu poskytli úkryt do konce války. Poté bojoval v Pražském povstání.

Před 76 lety, 7. dubna 1944, uprchli z vyhlazovacího tábora Osvětim-Birkenau dva slovenští Židé: Alfred Wetzler a Rudolf Vrba, který se tehdy jmenoval Walter Rosenberg. Poté podali zprávu o nacistickém vraždění, která patří k základním dokumentům holocaustu.

Novinářka, spisovatelka a překladatelka Ruth Bondyová objevila pro Čechy zapomenutého hrdinu Heinze Prossnitze, který za války posílal deportovaným Židům stovky balíčků s jídlem, a pro Izraelce českou literaturu – do hebrejštiny přeložila téměř 40 knih.

Devět let strávila v komunistickém vězení, dnes pětadevadesátiletá usměvavá dáma Hana Truncová žije v pečovatelském domě v Hořicích a čile komunikuje se světem prostřednictvím počítače. Jak současnou situaci vnímá?

S lítostí jsme se dozvěděli, že zemřel laureát Ceny Paměti národa Dietrich Koch. Cenu za něj vloni v listopadu přebrala jeho paní, která nám poté opakovaně psala, jak moc si pan Koch ocenění vážil. A nám bylo velkou ctí jeho příběh zaznamenat.

„Solidarita v těžkých dobách, kterou náš národ opakovaně předvádí, je nadějí, že i ta naděje ještě existuje. Tomu věřím, a v to doufám,“ napsal nám RNDr. Václav Šulista, lékárník a pétépák, který nedávno oslavil 90. narozeniny.

Student Heinz Prossnitz vyvinul obrovské úsilí, aby pomohl lidem deportovaným do Lodže, Terezína, Osvětimi-Birkenau. S přáteli jim poslal tisíce kilogramů potravin. Myslel na druhé, i když byl sám v ohrožení – zemřel osmnáctiletý v plynové komoře.

Vysílení, hlad, zima a svévolné vraždění. Během „evakuačních” transportů přišlo o život zhruba čtvrt milionu vězňů, kteří v posledním roce války přežívali v nacistických koncentračních táborech.

Karanténa, epidemie, izolace, dnes tolik skloňovaná slova, často zněla i před 75 lety na konci války. V prvních poválečných dnech a týdnech nadále umírali lidé – nejen v důsledku přetrvávajícího násilí, ale i na infekční nemoci a z vyčerpání.

V lednu 1945 zůstala desetiletá Věra sama v bytě na pražském Břevnově. Její otec byl v nacistickém vězení, maminka v terezínském ghettu, příbuzní po smrti nebo v exilu. Věra musela obstát v životě, který byl mnohem těžší než naše dnešní potíže.

Epidemie záškrtu, tyfová nákaza, bombardování… Zdravotníci v plzeňské nemocnici čelili v době války několika pohromám současně. V jejich týmu pracoval i budoucí neurochirurg Vladimír Beneš.

Eva Pilarová se vyznala pro Paměť národa z hlubokého studu za své chování za komunismu: „Měla jsme strach a byla jsem zbabělá. Přiznávám se k tomu. Neměla jsem takovou odvahu jako Marta, kterou hluboce obdivuji,“ jako Gott se stala v roce 1977 tváří Anticharty.

Vyrůstala ve velké rodině právníka Bohumila Nováka a rodinu považovala vždy za to nejdůležitější. Právě kvůli ní s manželem neemigrovali, i když život v komunistickém Československu nebyl kvůli jeho šlechtickému původu snadný.