Příběhy

Na začátku padesátých let se Miloš Lokajíček zabýval kvantovou fyzikou. V roce 1954 byl odsouzen na sedm let do vězení, protože navštěvoval křesťanské kroužky Rodina. Podle StB se tím dopustil rozvracení republiky. Jeho vědecká kariéra tady byla přerušena.

Sokolská organizace v těchto dnech oslavila těžko představitelných 160 let od svého založení. A je to důkaz jeho životaschopnosti, neexistuje u nás jiná organizace, jejíž činnost zasahuje hned do tří staletí.

Natočil film, trpěl v čínském vězení, dobrodružně utekl do svobodného světa. Tibetský filmař a disident Döndub Wangčhen navštívil nedávno Prahu, aby upozornil na porušování lidských práv v Číně. Svůj příběh vyprávěl pro Paměť národa.

Příběh záchrany Azriela Danskyho a jeho rodičů před hrůzami holocaustu připomíná dobrodružný film. Rodiče jej vydávali za sirotka, z ghetta, odkud měl jet do Osvětimi, se dostal v pytli s prádlem. Očima pětiletého pak viděl mrtvé a ten obraz se mu vryl do duše.

Novinář, překladatel, disident a politik Luboš Dobrovský by 3. února oslavil devadesáté narozeniny. „Nikdy jsem neměl pocit, že to, co dělám, je odboj,“ řekl Paměti národa ve svých vzpomínkách.

Toužila být učitelkou, ale během padesátých let si Iva Ondráčková vyslechla z úst soudruha přednosty školského úřadu jasný verdikt. Svého snu se ale nikdy nevzdala.

„Každý den v tuto hodinu vám nabídneme zpravodajství z války. Možná to budou zprávy dobré, možná zlé. Budeme vám říkat pravdu,“ před 80 lety tato slova v éteru zazněla poprvé.

Před nedávnem bylo v pozůstalosti po novináři Milanu Weinerovi (1924–1969) objeveno drobné fotoalbum s unikátními fotografiemi z terezínského ghetta. Podaří se po téměř 80 letech vypátrat, koho zobrazují?

„Teď je tu reflexe devadesátých let, hurá, konečně můžeme zapomenout na léta padesátá,“ zní hlas na sociálních sítích. Tweet novináře Vratislava Dostála inspiroval archiváře a dokumentaristu Františka Štamberu k následující reakci.

„Jela jsem metrem a představovala si, že mě vezou do koncentráku. Brali nás na válečné filmy, já z nich měla noční můry,“ říká Helen Epstein. Narodila se až po válce, stín holocaustu na ni ale padl. Vědci nyní zkoumají, jak se trauma přenáší z rodičů na potomky.

Po srpnové okupaci se komunista Věněk Šilhán postavil do čela politického odporu proti okupaci Československa. Bylo mu 41 let… Původně zámečník, pak profesor ekonomie. Po roce 1970 „šel k lopatě“. Stal se disidentem a podepsal Chartu 77.

V noci 18. dubna roku 1945 otřásl krajem východně od Chrudimi mohutný výbuch. V zemi po něm zůstal kráter 60 metrů dlouhý a 20 metrů široký. Kusy vagónů skončily na poli, v okolí byla najednou vidět světla, protože exploze rozbila okna, a tím poškodila zatemnění.

Silné ruské a polské tlaky vždy ovlivňovaly jejich identitu. „Bělorusy se nerodíme, Bělorusy se stáváme,“ říká Vladislav Jandjuk, kterého režim nakonec donutil k emigraci.

„Záleželo na osobních prioritách. A pro mě bylo důležité, abych žila v souladu sama se sebou.“ Tak vysvětluje Jarmila Stibicová z Pardubic důvody, proč se rozhodla podepsat prohlášení Charty 77.

Občané městečka Holice nedaleko Pardubic vyslyšeli volání Prahy: na konci války zde proběhlo povstání, které téměř upadlo do zapomnění. Holické povstání je ale po Praze jedno z nejvýznamnějších v českých zemích.

Smutné Vánoce se odehrály v roce 1941. Manžele Korčákovy, kteří pracovali pro odboj, nacisté dopadli krátce před Štědrým dnem. Jejich tři synové zůstali do konce války sami, svou maminku už nikdy neviděli. Příběh rodiny Korčákových vypráví prostřední syn Vladimír

V pražské ulici Na Šťáhlavce je na plotě domu číslo 5 připevněná poštovní schránka. Do podobné schránky na tomtéž místě přesně před 45 lety Václav Havel za dramatických okolností naházel desítky obálek s čerstvým prohlášením Charty 77.

František Hovora během heydrichiády unikl gestapu jen o vlásek, pak se tři roky ukrýval. Po válce si v pardubické nádražní úschovně vyzvedl kufr. A v něm vzpomínky na své nejdražší, mnoho z nich během heydrichiády zahynulo na popravišti pardubického Zámečku.

Bývalý ředitel Vlastimil Stratílek starší v roce 1951 přišel do práce a slyšel: „Koukej odsud vypadnout!“ V ten den byl v továrně založené v roce 1899 jeho tatínkem a dědečkem pamětníka naposledy.