Příběhy

Miroslavu Kaštovskou a Elišku Michalskou spojuje podobný osud. Narodily se počátkem 30. let 20. století a vyrůstaly pod beskydskými kopci. Jejich otcové během druhé světové války pomáhali partyzánům a zaplatili za to svými životy.

Dříve svými písňovými texty vzdoroval komunistickému režimu, dnes se v nich vysmívá prezidentovi, bývalému premiérovi nebo útočí na diktátora Putina. Jaroslav Hutka, který 21. dubna slaví pětasedmdesáté narozeniny, se svou hudbou stále vyjadřuje k aktuálnímu dění.

„Slováci by měli konečně rehabilitovat Tisa, když Češi už rehabilitovali Háchu,“ napsal nedávno v internetové diskusi jeden slovenský přispěvatel. Kým skutečně byl katolický kněz, prezident prvního samostatného slovenského státu a válečný zločinec Jozef Tiso?

​​​​​​​Mluvilo se o nich jako o teroristické skupině. U soudu jim říkali „budislavští Jánošíci“. Ve skutečnosti to byla jen parta venkovských uličníků. Jejich příběh začal o Velikonocích 1948.

„Celá léta lidem něco říkáte, oni si vás váží a věří vám – a teď tohle,” vzpomínal katolický kněz Alois Kánský na okamžik, kdy vyšlo najevo, že ho tajná policie vedla jako agenta. Po revoluci se věřícím omluvil při bohoslužbě.

Tři příběhy, tři osudy. Spojuje je místo narození – středočeské Lidice. A také skutečnost, že jako jedny z mála lidických dětí vyhlazení vesnice přežily. Nacisté si je vybrali k „poněmčení", ale své plány naštěstí nestihli uskutečnit…

Dění na Ukrajině vyvolává trpké vzpomínky na sovětskou invazi do Československa v srpnu 1968… „Je to skoro jak přes kopírák,“ říká Zdeněk Pinc. Pamětníci pociťují bezmoc, zklamání a obavy z budoucnosti.

Vesnice Loučka měla na konci války hned dvakrát lehnout popelem. Rodná ves Josefa Petrů však osdu Ploštiny jako zázrakem unikla. Zkáza a dramatické výjevy se jí ovšem nevyhnuly...

​​​​​​​Předsedkyně Potravinové banky Věra Doušová pomohla rodinám volyňských Čechů z blízkosti Černobylu. V 90. letech se totiž podílela na jejich přesidlování z Ukrajiny. Mít se rád a žít s radostí – tak, abych se za sebe nemusela stydět, říká.

V rámci tzv. Akce ŘR namířené proti řádovým sestrám byla v soustřeďovacím klášteře v Bílé Vodě internována i řeholnice Anna Dobromila Šťastná. ‚Je to tam připravené a stačí vám jídlo na jeden den,‘ zněl příkaz. Jenže klášter v Bílé Vodě byl 120 let neobydlen.

Stavba bývalého protiatomového krytu v Olomouci je tísnivá a je mementem dob minulých. Otevřeli jsme zde nový Institut Paměti národa a v jeho multimediální expozici prožijete životní tíseň lidí, jejichž příběhy si musíme pamatovat.

Osud virologa Karla Rašky a jeho rodiny je už po generace spjatý s medicínou. A také s odchody z Prahy a opětovnými návraty za více či méně příznivých okolností.

Když jí bylo jedenáct, řekla si, že stane obyčejnou americkou holčičkou. Pak se ale stala nejmocnější dámou přelomu tisíciletí. Paměť národa zachytila vzpomínky Madeleine Albright jen několik měsíců před jejím odchodem.

Banderovci jsou dnes známí hlavně jako podporovatelé nacistů a pachatelé strašlivých masakrů za druhé světové války v Haliči a na Volyni. Příběh ukrajinského povstaleckého hnutí ale pokračoval i po válce.

Jako malé dítě Květoslava vnímala válku jinak než dospělí. „Když bombardovali Ostravu, vylezla jsem na balkon a poslouchala.“ Při procházce někdy musela capat vedle kočárku, bylo v něm totiž „plno“: tatínek Karel Martínek převážel podomácku vyrobené bomby.

Desetitisíce ukrajinských rodin byly během Stalinovy vlády deportovány ze svých domovů daleko na východ do nekonečné tajgy. Vrátily se až po Stalinově smrti a své domovy často nenašly.

Jóga, new age, world music… fenomény, které jsou běžnou součástí naší reality. Šířit je v podmínkách rigidního československého komunistického režimu ale znamenalo vystavovat se různým rizikům včetně zatčení a věznění.

Dva totalitní režimy, které se přehnaly přes Ukrajinu ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století, za sebou zanechaly nepředstavitelé množství mrtvých a rozvrácenou společnost. Lidé ztratili naději, že by si mohli plánovat život podle svého.

Odmítl převzít památeční medaili, kterou mu přichystala ruská ambasáda. Jaroslav Pros se stal komunistou už před válkou, ale s komunistickou stranou se rozkmotřil po srpnové invazi. Ovšem iluze o spravedlivé socialistické společnosti ztratil už krátce po válce.